Austrálie zažívá nový cyklistický boom: Do sedel se vracejí lidé všech generací, kteří hledají pohyb a radost z jízdy

V australských městech zažívají kurzy jízdy na kole pro dospělé nečekaný boom. Do sedel usedají lidé, kteří na bicyklu neseděli desítky let, ale i ti, kteří se jezdit nikdy nenaučili. Zájem roste zejména mezi ženami středního a vyššího věku, které v cyklistice hledají nejen levnější a ekologičtější dopravu, ale také nový pocit svobody, pohybu a sebevědomí.

Na nenápadné cyklostezce v parku na severu Melbourne se skupina žen učí zvládnout jednu z nejzákladnějších dovedností – udržet rovnováhu. Místo závodění nebo sportovních výkonů zde účastnice projíždějí pod pěnovou tyčí připomínající dětskou hru limbo. Právě podobná cvičení jim mají pomoci zvládnout koordinaci, zatáčení i reakce na překážky. Některé z žen přitom na kole neseděly celé dekády, jiné se jezdit nikdy nenaučily.

Od dětského kola k dospělé nejistotě

Instruktorka Mara Ferrarová vede kurzy pro školy, radnice i komunitní organizace a sama sebe s nadsázkou označuje za „babičku v lycře“. Podle ní je jedním z hlavních cílů podobných programů vrátit ženy zpět do veřejného prostoru a zvýšit jejich zastoupení mezi cyklisty. Domnívá se totiž, že čím více žen a starších lidí na kolech jezdí, tím bezpečnější a ohleduplnější jsou i samotné silnice. „Nikdo nechce přejet svou babičku, matku nebo sestru,“ říká Ferrarová pro The Guardian.

Ferrarová upozorňuje, že ještě před několika lety byla atmosféra vůči cyklistům v australských městech mnohem nepřátelštější. Situace se však mění díky budování nové infrastruktury, cyklostezek a širší podpoře takzvané aktivní dopravy. Radnice dnes investují do programů, které mají obyvatele motivovat k chůzi nebo jízdě na kole místo používání automobilů.

Podle instruktorky navíc zájem o cyklistiku posiluje i rostoucí cena pohonných hmot a obecně vyšší životní náklady. Kolo se znovu stává praktickým dopravním prostředkem, nikoliv jen sportovním vybavením.

Kolo jako forma péče o sebe

Mnohé účastnice kurzů ale nevnímají cyklistiku pouze jako dopravní prostředek. Pro některé představuje osobní výzvu nebo způsob, jak si osvojit dovednosti, na které dříve nezbyl čas. Devětatřicetiletá Oge například nikdy předtím na kole nejela. Po kurzech plavání se rozhodla naučit i jezdit na bicyklu jako součást péče o vlastní zdraví a psychickou pohodu.

Jinou motivaci měla čtyřicetiletá Rabia. Ke kurzu ji přivedla dcera se zdravotním postižením, která už dříve navštěvovala dětské lekce. Matka chtěla získat schopnosti, díky nimž by jí mohla při tréninku pomáhat. Zároveň ji lákaly zdravotní přínosy pravidelného pohybu. Sama přitom překvapila sebe i instruktory tím, jak rychle zvládla základní techniku.

Příběhy účastnic ukazují, že mnoho dospělých nevstupuje do kurzů kvůli sportovnímu výkonu, ale spíše kvůli obnovení důvěry ve vlastní schopnosti. To platí i pro ženy, které kdysi jezdit uměly, ale po letech zjistily, že jejich jistota v sedle zmizela.

Návrat ztracené jistoty

Sestry Vicki a Maria, kterým je téměř šedesát let, si uvědomily vlastní nejistotu během dovolené, kde bylo kolo hlavním dopravním prostředkem. Přestože jezdit technicky nezapomněly, chyběla jim jistota a schopnost reagovat automaticky, jako tomu bývalo v dětství.

Podobnou zkušenost popisují i ženy z kurzů pro seniorky pořádaných melbournskou radnicí Stonnington. Sedmašedesátiletá Jane zjistila, že známé úsloví „jezdit na kole se nezapomíná“ nelze brát úplně doslovně. Když po pandemii covidu znovu usedla na bicykl, nezvládla správně zařadit převod před kopcem a její jízda skončila pádem.

Právě zde se ukázala důležitost specializovaných kurzů. Instruktoři seniorkám znovu vysvětlovali techniky brzdění, správného zatáčení nebo práce s těžištěm. Dovednosti, které děti často získají intuitivně, totiž dospělí po letech ztrácejí nebo si je začnou příliš analyzovat. S věkem navíc přibývá obav z pádů a zranění.

Pětasedmdesátiletá Karen přiznává, že první návrat na elektrokolo byl psychicky náročný. Člověk podle ní ve vyšším věku mnohem více přemýšlí o tom, co všechno by se mohlo pokazit. Jakmile se však znovu rozjede, dostaví se známý pocit radosti a svobody.

Staré bicykly pro nový začátek

Instruktoři si všímají, že největší proměna často nenastává v samotné technice jízdy, ale v psychice účastníků. Naučit se udržet rovnováhu, bezpečně zastavit nebo projet zatáčku totiž pro mnoho lidí znamená překonat vlastní strach a nejistotu. Úspěch pak posiluje sebevědomí i v dalších oblastech života.

Kurzy zároveň ukazují, jak významnou roli může hrát komunita. Účastníci se vzájemně podporují, sdílejí obavy i malé úspěchy a zjišťují, že začínat znovu není ostuda ani ve vyšším věku.

Organizátoři kurzů se snaží odstranit i praktické překážky. Jednou z největších bývá samotné pořízení kola. Nové bicykly jsou drahé a začátečníci často nevědí, jaký typ si vybrat. Proto účastnice kurzu ve Whittlesea dostávají po skončení lekcí repasovaná kola z druhé ruky. Opravy zajišťuje místní komunitní dílna. Starší bicykly sice nejsou nejmodernější, ale pro začátečníky představují dostupnou možnost, jak pokračovat v jízdě i po skončení výuky.

Právě dostupnost a jednoduchost mohou podle organizátorů rozhodnout o tom, zda si lidé nově získaný návyk udrží. Jakmile získají první zkušenosti a jistotu, mohou později přejít na lehčí nebo kvalitnější modely.

Rozmach kurzů pro dospělé odráží širší proměnu městského života. Cyklistika se v Austrálii stále více stává symbolem zdravějšího, levnějšího a ekologičtějšího způsobu pohybu po městě. Zároveň ale představuje i něco osobnějšího – možnost začít znovu bez ohledu na věk.

Pro mnoho účastnic není největším úspěchem samotná technika jízdy, ale okamžik, kdy se po letech znovu rozjedou a pocítí stejnou lehkost a svobodu jako kdysi v dětství.