Reklama


Pod hladinou proti Říši: Sovětská gardová ponorka S-56

05.01.2018 - Alois Bělota

Geograficky rozptýlené sovětské válečné loďstvo nesehrálo za druhé světové války podstatnější úlohu. Tvořila jej buď plavidla pamatující ještě báťušku cara, anebo nekoncepční konstrukce, založené na bázi kopií zahraničních vzorů. Existovaly však čestné výjimky

S-56 - Sovětská gardová ponorka S-56 dnes slouží jako muzeum, Vladivostok 1978
S-56 - Sovětská gardová ponorka S-56 dnes slouží jako muzeum, Vladivostok 1978

Reklama

Sovětské velení muselo po počátečních těžkých ztrátách na námořní válku de facto rezignovat. Námořnictvo vyplouvalo jen sporadicky – obvykle v roli podpory pozemních operací. Výjimku představovaly akce podmořských člunů, jež v několika případech dosáhly i na čestný titul „gardová ponorka“. Jedním z nich byla ponorka S-56 kapitána Ščedrina.

Podle německého vzoru

Geneze vývoje plavidla začala kupodivu v meziválečném Německu, kde si sovětští odborníci v roce 1932 prohlédli člun E-1, stavěný pro Španělské námořnictvo. Výsledkem sovětského zájmu bylo navázání spolupráce – technici firmy Deschimag postavili v letech 1934–36 v Leningradu právě tři takové ponorky z dovezených dílů. V dané době patřily svou spolehlivostí, rychlostí, obratností a nesenou výzbrojí ke světové špičce.

Sovětské loděnice ve výrobě dalších člunů pokračovaly i po odjezdu Němců, ač na vše technicky samy nestačily. Problémy s produkcí přitom nebyly zanedbatelné a přinášely je především dieselmotory, akumulátory, periskopy a torpéda, které sovětský průmysl nedokázal vyrábět patřičně rychle a hlavně v požadované kvalitě. Přesto patřila nová ponorková třída S („srednaja“ – střední, též „Stalinec“) k tomu nejlepšímu, s čím šli Sověti do války. Bojů se nakonec zúčastnilo 29 kusů „Esek“. Obecně patřily k úspěšnějším podmořským plavidlům – byť 16 z nich bylo za války ztraceno. 

Zrod legendy

Vlastní výrobu S-56 zahajovala v listopadu 1936 leningradská továrna André Martí, samostatně vyprodukované části pak odvezly vlaky po dílech do Vladivostoku. O závěrečnou kompletaci se postaraly loděnice Dalzavod. Do služby byla tato střední ponorka zařazena 20. října 1941, a představovala na Dálném východě jedno z mála opravdu moderních plavidel. Její velení získal nadporučík Grigorij Ivanovič Ščedrin, který již ve 14 letech zahájil kariéru jako plavčík. V roce 1941 byl ve věku 28 let už zkušeným ponorkovým velitelem.

Na pacifickém pobřeží však S-56 nezůstala dlouho. Sovětský průmysl doposud nedokázal nahradit těžké ztráty ponorek z prvního válečného roku a tak v létě 1942 dostal velitel Tichooceánské flotily admirál Jumašev rozkaz, aby poslal své nejlepší ponorky na cestu přes Panamu. Cílem byla ponorková základna až v dalekém Poljarném u Murmanska. Nutno podotknout, že plavba dlouhá 17 000 námořních mil nepředstavovala odpočinkovou akci. Sousední ponorku L-16 omylem torpédovala poblíž Kalifornie japonská ponorka I-25 a do potíží se dostala i S-56. Po několika dnech plavby prasklo olejové potrubí pravého motoru.

Plavba do kamčatského Petropavlovsku – v bouřlivém počasí a na jeden motor – se stala opravdu riskantním dobrodružstvím. V Sargasovém moři ponorkáři poprvé ve svém životě přestáli pravý tropický hurikán, kdy podpalubí zalévaly tuny mořské vody. Do této nebezpečné situace je dostali především sovětští konstruktéři a jimi zvolené řešení jak nabíjet nekvalitní akumulátory pohonu. Během procesu se totiž uvolňoval třaskavý vodík, a aby ponorka okamžitě neexplodovala, museli ji bez ohledu na počasí větrat, a to dokonce všemi poklopy.

Proti Kriegsmarine

Již na první hlídce v březnu 1943 narazila S-56 u norského Tanafjordu na konvoj asi deseti německých lodí. Ščedrin se svými muži poprvé vypustil dvě torpéda, ale vzápětí i oni zažili premiérový protiútok hlubinnými náložemi. Po návratu na základnu hlásil velitel jednu potopenou a jednu poškozenou loď nepřítele. Ve skutečnosti ale obě torpéda svůj cíl minula. Stejně tomu bylo i o čtyři dny později, když Ščedrin zaútočil na další konvoj.

První dvě lodě S-56 ve skutečnosti potopila až na druhé misi o měsíc později; jejími oběťmi se staly malý tanker Eurostadt a parník Wartheland. Na třetí hlídce se Ščedrinovi v husté mlze podařil brilantní torpédový útok, realizovaný se zbrusu novým britským asdicem („Anti-Submarine Detection Investigation Committee“ – protiponorkový ultrazvukový detekční systém). Ke dnu šla tehdy minolovka M-346. Útok na další plavidlo stejného typu již nevyšel, když torpédo loď jen těsně minulo. Za tři dny nato S-56 potopila malou hlídkovou loď NKI09 a Ščedrin tím získal pověst vynikajícího velitele. 

Ponorka S-56

  • VÝTLAK: 840/1 050 tun
  • ROZMĚRY: 78 x 6,4 × 4,4 metru
  • POHON: 2 × dieselmotor (2 000 HP), 2 × elektromotor (550 HP), dvě lodní vrtule
  • RYCHLOST: 19,5/9 uzlů
  • KONSTRUKČNÍ HLOUBKA PONORU: 100 metrů
  • RYCHLOST PONOŘENÍ: 40 vteřin
  • POSÁDKA: 42 mužů
  • VÝZBROJ: 6 × 533 mm torpédomet (4 + 2), 1 × 100 mm kanon 

Na mušce

Na další válečnou hlídku se S-56 vydala až po generální opravě v zimě 1944. Nejprve 20. ledna 1945 zaútočila na německý konvoj u Tanafjordu, ale nepodařilo se jí zasáhnout ani jedinou loď. O tři dny později objevila S-56 dva německé stíhače ponorek u mysu Nordkinn. Začal souboj na život a na smrt. Němci zasypávali útočící ponorku hlubinnými náložemi, Ščedrin se naopak třikrát pokusil dostat na periskopovou hloubku. Další a další vodní bomby ovšem zahnaly S-56 zpátky do hlubin.

Divoká honička trvala 26 hodin, přičemž je poměrně komické, že S-56 „unikala“ patrně ještě dlouho poté, co na ni už nikdo neútočil. Námořníci napočítali celkových 362 explozí hlubinných náloží – tolik se jich ale na relativně malé německé stíhače ponorek zkrátka nemohlo vejít. Zdá se, že S-56 se omylem připletla do bitvy o britský konvoj JW-57 plující do Murmansku. Zmateného sovětského člunu si naštěstí nikdo z bojujících nevšiml. Námořníci uvnitř ponorky se samozřejmě domnívali, že vzdálené exploze jsou určeny právě jim.

Návrat hrdinů

Za vyčerpávající honičku se Ščedrin pomstil Němcům o týden později potopením obchodní lodi Heinrich Schulte. Návrat domů znamenal pro posádku S-56 triumf, neboť jejich plavidlo dostalo Řád rudého praporu a vojenský tisk vymyslel pro ponorkáře nový oslavný výraz – „Ščedrinci“. Dne 5. listopadu 1944 Ščedrina dekorovali řádem Hrdiny SSSR a 23. února 1945 byla celá S-56 oceněna čestným titulem Gardová ponorka. Za jeden a půl roku války si posádka S-56 nárokovala celkem deset potopených lodí a čtyři poškozené.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Pozdější bádání německých i ruských historiků však číslo revidovalo a prokázalo, že potopila „jen“ pět lodí, celkem o 10 900 tunách. Ve srovnání s ponorkovými esy jiných států nedosáhli Ščedrinci zrovna oslnivých úspěchů, reprezentovaných závratnými čísly potopených tun lodního prostoru. V sovětské flotile se ovšem nacházelo jen minimum úspěšnějších ponorkářů.

Našli se zde přitom i tací, kteří na základě vyloženě smyšlených hlášení dosáhli vysokých vyznamenání či admirálských hodností. Z tohoto úhlu pohledu si S-56 a její posádka svá ocenění bezesporu zaslouží. Ponorka připlula v roce 1954 severní cestou do Vladivostoku, čímž v podstatě zakončila svou válečnou odyseu kolem světa. Z aktivní služby u námořnictva byla vyřazena v roce 1955.

  • Zdroj textu: Vojska
  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vypuštění americké testovací rakety Bumper 2 z Cape Canaveral v roce 1950 byl velký úspěch. Raketa vznikla spojením ukořistěné německé technologie a amerických vylepšení.

Zajímavosti

V Indii se ztratí až půl milionu dětí ročně

Věda

Součástí Hannibalovy armády byli i jezdci na slonech

Historie

Sovice sněžní možná vypadá spokojeně, ale její osud není úplně růžový

Věda

Zdroje gama záření na snímku oblohy s teleskopem HESS a Mléčnou dráhou.

Vesmír

Stávky polských dělníků nakonec potlačily domácí vojenské a bezpečnostní síly. Na snímku polské tanky T-55A

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907