S Wehrmachtem za humny: Jak se Británie připravovala na Hitlerovu invazi
Slovo invaze vyvolává v obyvatelích Británie odedávna hrůzu a nejinak tomu bylo i roku 1940, kdy se už pár týdnů po porážce Francie ozvaly hlasy varující před německým vyloděním. Celá země se ihned začala chystat na odražení nepřítele.
Vzhledem k vývoji války si Britové v létě 1940 uvědomovali, že očekávanému německému náporu musejí čelit sami, ač s mocným impériem za zády. Na mnohé tato situace doléhala tíživě, ale v některých kruzích zavládl pocit úlevy. Vyjádřil ho i sám král Jiří VI., když koncem června matce řekl: „Připadám si šťastnější teď, když nemáme žádné spojence, na něž je třeba být zdvořilý a hýčkat je.“
Zastaralá výzbroj
Vojáci ovšem názor panovníka nesdíleli. Royal Navy sice mělo nad Kriegsmarine drtivou převahu a letectvo přes ztráty utrpěné nad Francií rostlo, ale pozemní armáda se po evakuaci od Dunkerku ocitla v kritickém stavu. Na začátku července 1940 disponovala pouhými 200 tanky a 900 děly, navíc většinou zastaralými. Docházelo k absurdním situacím, kdy se do výzbroje zařazovaly kanony z muzeí nebo kdy obrněné oddíly namísto chybějících strojů cvičily s pekařskými vozíky.
Továrny sice chrlily novou techniku, nicméně doplnit její stavy nemohly stihnout. Jediná šance na rychlé zlepšení spočívala v nákupu ze zahraničí. V této situaci zasáhl ministerský předseda Winston Churchill a obrátil se přímo na amerického prezidenta. Dopis vyzníval tak naléhavě, že Franklin Roosevelt reagoval okamžitě.
Zbraně z Ameriky
Podle mezinárodního práva však vláda USA – státu, jenž se nenacházel ve válečném stavu – nesměla prodat válečný materiál bojující Británii. Přesto se cesta našla. Spojené státy provedly kontrolu zásob zbraní a munice, které nebyly vyhrazeny pro bezprostřední použití vlastními ozbrojenými silami. Tento materiál pak Washington za 37 milionů dolarů prodal americké Společnosti pro export oceli, která jej obratem za stejnou cenu poskytla Londýnu.
Šlo o půl milionu pušek Springfield M 1903 ráže 7,62 mm (většina se nacházela v původních pouzdrech z roku 1918 a olej v nich byl tak ztuhlý, že se před použitím musely rozehřát) a devět stovek 75mm děl s tisícovkou nábojů na kus. Opakovačky obdržela domobrana, díky čemuž se přes 300 000 standardních britských pušek Lee Enfield ráže 7,7 mm mohlo uvolnit pro armádu. Kanony putovaly do narychlo budovaných dělostřeleckých postů v pobřežních oblastech.
Rodí se domobrana
Vedle výzbroje se pozemním silám nedostávalo ani mužstva. Němci při plánování invaze do Anglie počítali v první vlně s nasazením 11 divizí, které mělo následovat dalších 14. Proti nim mohla Británie nasadit pouhých šest divizí, z nichž se část vzpamatovávala z bojů z Francie a část tvořili nováčci. Jednu z možností, jak co nejrychleji navýšit stavy mužů ve zbrani, představovalo zapojení civilistů. Při motivování občanů vláda označila za největší hrozbu německé výsadkáře, kteří při napadení Beneluxu seskočili za hlavní obrannou linií.
Londýn se obával, že se tento scénář bude opakovat, a tisk přinášel četná varování před padákovými myslivci. Záhy se metody likvidace parašutistů staly tématem číslo jedna v kancelářích, hospodách i továrnách. Veteráni búrské i Velké války nabízeli vládě své služby, poslancům chodily tisíce dopisů od dobrovolníků. V této atmosféře se ministři a generálové rozhodli založit oficiální domobranu nazvanou Local Defence Volunteers (LDV). Vstoupit do ní mohl každý Brit mezi 17 a 65 lety věku, který už někdy držel v ruce zbraň a neměl tělesné postižení. Délku služby armáda stanovila na deset hodin týdně.
Zatímco stravu si každý měl nosit sám, generalita se postarala o základní výzbroj a výstroj: dvacet puškových nábojů, čaj, slamník, celtu a trojici přikrývek. Po ujasnění formalit oznámil ministr války Anthony Eden 14. května 1940 založení domobrany v rozhlase a vyzval dobrovolníky k registraci na nejbližší policejní stanici. Následovala typicky britská reakce, kdy se první zájemci vydávali na cestu ještě během proslovu a další ráno policisty zavalily davy nadšených mužů. Během jediného týdne se přihlásilo 250 000 osob a další statisíce následovaly, k 31. červenci pak Britové organizaci přejmenovali na Home Guard.
Enormní zájem Britů o obranu vlasti dokládá fakt, že jen v Londýně vzniklo šedesát praporů domobrany. Oddíly často utvářely skupinky lidí, kteří se dobře znali – dělníci z jedné továrny, taxikáři či popeláři. Svůj prapor měla též BBC nebo obě sněmovny parlamentu. Na Temži dokonce hlídkoval říční prapor sestavený majiteli motorových člunů.
Výcviku domobrany se ujala armáda. Rozčlenila ji na pluky, prapory, roty a čety, přičemž velikost jednotek se region od regionu lišila – kupříkladu stav rot kolísal mezi 300–400 muži. Veliteli se stávali bývalí důstojníci s válečnými zkušenostmi, pod jejichž vedením se příslušníci domobrany pustili do práce se vší houževnatostí. A to i přesto, že služba nebyla placená a výcvik probíhal po pracovní době. Hlavní překážkou se zpočátku stal nedostatek výzbroje. Pušky měla k dispozici pouze třetina mužů, a proto se cvičilo s loveckými zbraněmi, vidlemi, golfovými holemi či podomácku vyrobenými píkami. Situaci zlepšila až zmíněná dodávka amerických zbraní.
Vedle základního výcviku se gardisté učili i další dovednosti. Nechyběl trénink frází v němčině („Stůj!“ nebo „Odlož zbraň!“) ani cvičné střelby na nízko letící letadla, kdy výsadkové stroje Luftwaffe simulovaly letouny RAF. Mezi hlavní povinnosti Home Guard patřilo budování pozorovatelen, střežení důležitých budov, křižovatek, železnic a továren či patrolování v pobřežních oblastech. Koncem července 1940 v domobraně už sloužilo okolo 1,5 milionu mužů, kteří si hrdě říkali „odstřelovači parašutistů“.
Oslavovaní i opovrhovaní
Ačkoliv domobrana nakonec do boje nezasáhla, její přínos válečnému úsilí je nezpochybnitelný. V měsících, kdy Británie očekávala invazi každou hodinou, odlehčila armádě od strážních povinností a nejmladší hochy pomáhala připravit na regulérní vojenskou službu. Významu Home Guard si byli vědomi i vrcholní představitelé státu a Churchill s Jiřím VI. při inspekcích vyjadřovali gardistům podporu i vděk. Příslušníci domobrany se ovšem dopustili také řady přehmatů a z přehnané touhy po uplatnění se nerozpakovali kontrolovat kohokoliv a kdykoliv.
Z legitimovaných osob se obvykle vyklubali ornitologové pozorující ptactvo, malíři-krajináři, milovníci letadel potloukající se kolem letišť nebo zamilované páry. Dobrovolníci neváhali zastavovat ani policejní hlídky a vyžadovali, aby jim strážci zákona ukázali průkazy. To si policisté nenechali líbit a došlo k ostrému sporu mezi nadřízenými ministerstvy. Výsledkem byla dohoda, že gardisté mohou legitimovat policisty, ale na vyzvání jim musí i oni předložit své průkazky Home Guard.
K podstatně horším situacím docházelo, když horliví gardisté, střežící silniční uzávěry či přidělené úseky terénu, začali na domnělé Němce či špiony bez varování střílet. Desítky lidí zahynuly poté, co na ně domobrana zahájila palbu, protože se „podezřele pohybovali“ po krajině. A tak zatímco pro část obyvatelstva představovala Home Guard inspiraci, jiní tvrdili, že nadělá víc škody než užitku.
Beton kolem měst
Hlavní břímě obrany však stále leželo na armádě, konkrétně na Home Defence Executive (HDE), v jejímž čele stál generál Edmund Ironside. Přípravné práce se zaměřily na pobřežní opevnění podpořená hloubkovou obranou v podobě protitankových zátarasů. General Headquarters Line, nejmohutnější a nejdelší z těchto linií, tvořila obranu hlavního města a průmyslového srdce země. Další významná města pak chránily kratší „stop lines“.
V armádních kruzích se však záhy ozvaly kritické hlasy. Hovořily o zastaralé a statické koncepci a obviňovaly Ironsida, že připravuje zemi pouze na obléhání, aniž by vytvářel mobilní rezervy. Ať už výtky byly oprávněné, nebo ne, vláda dosadila v červenci do čela HDE generála Alana Brooka. Ten se s premiérem shodl na novém pojetí, které spoléhalo na pohyblivé a dobře vycvičené jednotky rozmístěné podél pobřeží.
Místo dlouhých linií se budovaly opevněné body a bunkry na důležitých místech a dopravních uzlech. Zatímco v tuzemsku se pro tento typ fortifikace vžil název řopík (od ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací), v Anglii se vzhledem ke specifickému tvaru objektů rozšířil výraz pillbox (krabička na léky). Britská obdoba ŘOP nazvaná Directorate of Fortifications and Works vytvořila několik modelů pillboxů různých velikostí. Nejvíce se rozšířil Type 24 se šestiúhelníkovou základnou a stěnou o minimální tloušťce 30 cm, zodolněná varianta se mohla pochlubit stěnami silnými až 127 cm. O rychlosti výstavby pillboxů svědčí fakt, že jich v roce 1940 vyrostlo na 28 000. Součástí opevnění se staly i speciální pasti, například zamaskované jámy s naostřenými kůly na dně.
Ropa, miny a plyn
Generalita si uvědomovala, že fortifikační práce nemusejí stačit, a přistoupila k dalším opatřením. Ve snaze dezorientovat nepřítele nařídilo ministerstvo vnitra koncem května 1940 odstranit ukazatele a místní názvy z nádraží, pošt a policejních stanic. Další krok spočíval v budování zátarasů, které civilisté nadšeně vršili i v sebemenších vesničkách. Při stavbě barikád posloužilo vše, co bylo po ruce – zatímco v Chillinghamu místní použili klády, v Newing Green zatarasili cestu pluhem, parním kotlem a popelářským vozem.
Uplatnění nacházely i pytle s pískem, dlažební kostky či sudy. Barikády téměř zastavily silniční provoz, k čemuž přispělo i označení většiny čerpacích stanic cedulkami „benzin není“. Někteří majitelé neváhali své benzinky zaminovat, jiní si nachystali kádě s vodou, která měla palivo v případě dobytí oblasti nepřítelem znehodnotit. Pro vlastníky automobilů platilo přísně kontrolované nařízení: při zaparkování odstranit palec rozdělovače, aby vůz nemohl zneužít špion nebo parašutista.
Sázelo se také na vojenské využití ropných produktů a zrodilo se dokonce specializované oddělení Petroleum Warfare Department, jehož experti vyráběli improvizované plamenomety a nastražovali ohnivé pasti. Kromě statických léček vznikla i jejich mobilní podoba, kdy nákladní auta měla vypustit obsah cisterny do jámy a zapálit ho. Velkého rozšíření se dočkala zařízení zvaná „flame fougasse“ – miny, jež využívaly explozi nálože k vržení hořící kapaliny na cíl. Armáda jich po Anglii a Skotsku rozmístila více než 50 000. Neúspěchem skončily pokusy o ochranu pláží podmořským potrubím vypouštějícím ropu, jež měla být při přiblížení invazních plavidel zapálena. Vzhledem k nedostatku konvenčních zbraní Brooke uvažoval též o využití otravných plynů přímo na plážích, kam by yperit či fosgen dopravily bombardéry.
Bez tanků proti tankům
Jak čas běžel, místo výsadkářů se největší hrozbou v britských očích stávaly německé tanky. Vlastních obrněnců i protitankových děl měli Britové stále málo, a tak veteráni španělské občanské války přišli s osvědčeným nápadem v podobě Molotovových koktejlů. Šlo o levný a účinný prostředek, s nímž dokázali bojovat i narychlo cvičení příslušníci Home Guard. Improvizovaný charakter výroby explozivních zbraní odpovídal intenzitě strachu z invaze.
Vojáci objížděli města a vybírali láhve od limonád, octa či whisky (pivní láhve prý měly příliš silné stěny), které se pak plnily zkapalněným dehtem smíchaným s petrolejem. Aby se Molotovovy koktejly v protitankovém boji uplatnily, museli se je vojáci i gardisté naučit vrhat na nejcitlivější místa obrněnců. Důstojníci kreslili na zdi siluety tanků s vyznačenými průzory, na které se při výcviku házelo. Protože koktejlů nikdy nebylo dost, používaly se cvičné dřevěné láhve. Jinde vojáci opatřili stará auta „pancéřováním“ z plechů a tahali je za traktorem, aby domobranci mohli trénovat ničení tanků za pohybu.
Odborníci na guerillu
Paralelně s výcvikem Home Guard i vojáků se v utajení formovaly také partyzánské oddíly skryté pod záměrně matoucím označením Auxiliary Units (pomocné jednotky). U jejich zrodu stál sám Churchill, který tímto úkolem pověřil plukovníka Colina Gubbinse – experta na guerillový boj s praxí z občanského konfliktu v Rusku i irské války o nezávislost.
Do výcviku nováčků se zapojil též cestovatel Peter Fleming (bratr Iana Fleminga, autora Jamese Bonda), který měl zkušenosti o přežívání v přírodě. Partyzáni se rekrutovali z civilistů – obvykle členů Home Guard – a v případě obsazení Británie měli vést guerillovou válku v týlu nepřítele.
V Auxiliary Units vyrostla řada špičkových diverzantů, kteří později přešli ke zvláštním oddílům SAS. Žádná z popsaných opatření nakonec nemusela prokázat svou (často pochybnou) účinnost v reálném boji. Němci sice od 2. července 1940 invazi pod označením operace Seelöwe (Lvoun) chystali, avšak nikdy nepatřila mezi Hitlerovy priority. Když stíhací piloti RAF nedovolili Luftwaffe ovládnout oblohu nad Anglií a v září se zhoršilo počasí, diktátor se rozhodl odložit vylodění na neurčito. A poté zcela zrušit, neboť jeho zrak se už upíral k Moskvě.
