Z hrdinů bolševické revoluce vlastizrádci: První vlna čistek v Rudé armádě
V druhé polovině 30. let procházel Sovětský svaz krvavou očistou, během níž si Josif Stalin upevnil svou roli vůdce státu i strany. Revolucí shora likvidoval všechno a všechny, kdo ještě mohli představovat výzvu jeho samovládě. Stranou diktátorovy pozornosti nezůstala ani Rudá armáda.
V průběhu 30. let se Rudá armáda začala reorganizovat a vojenskoprůmyslový komplex ji dokázal zásobovat moderními zbraněmi. Zatímco v roce 1929 disponovala 90 zastaralými tanky, 1 500 automobily, 7 000 děly a 1 000 zoufale nemoderních letadel, tak v polovině 30. let se již jednalo o kolos s 10 000 tanky a obrněnými automobily, 14 000 automobily, 17 000 děly a 5 000 letadly.
Tento rozvoj se projevil i v otázce, kudy povede cesta sovětské vojenské vědy a jak špičky Rudé armády zahrnou tento progres do svých vizí budoucí války. A právě otázky vojenské doktríny stály i u kořenů osobních animozit, které se naplno projevily během očistného teroru druhé poloviny 30. let.
Odkaz občanské války
Sovětská vojenská věda od přelomu 20. a 30. let považovala za nejpravděpodobnější válku na západní hranici země. Od toho se odvíjely představy armádních elit, které počítaly, že rozhodující střet se odehraje v rozsáhlých prostorech Východoevropské roviny. Zdejší oblasti představovaly ideální terén pro vedení mobilního boje, jako tomu bylo za ruské občanské války (1917–1923), a z těchto tradic vyrůstaly i názory na adekvátní podobu a využití Rudé armády.
Na straně jedné stáli původně mladí důstojníci, kteří se v letech 1917–1923 dostali do čelních pozic v armádě. Díky radikálnímu rozchodu s minulostí se muži jako Michail Tuchačevskij či Vitalij Primakov nemuseli zabývat konzervativními dogmaty a předvídali, že nadcházející válka bude převážně mechanizovaným a motorizovaným konfliktem. Zásadní dopad na jejich postoje měly myšlenky vojenského teoretika Vladimira Triandafillova, které pracovaly s konceptem hlubokých operací vedených velkými mechanizovanými svazky, jež po prolomení fronty postoupí do hlubokého týlu nepřítele a nedovolí obnovu pevné obranné linie, čímž dojde k jejímu úplnému rozpadu.
Boj o vojenskou teorii
Oproti modernistům stáli tradicionalisté, které ztělesnili zejména příslušníci takzvané caricynské skupiny, důstojníci spojení s obranou tohoto města v roce 1918, k nimž se připojili veteráni 1. jízdní armády. Patřili k nim například Kliment Vorošilov, Grigorij Kulik, Semjon Buďonnyj či Jefim Ščadenko. Ti zastávali myšlenku, že i v příští válce bude hrát hlavní roli v manévrovém boji jezdectvo a koňmi tažené dělostřelectvo, a tak se zasazovali za jejich výrazné posílení. Motorizace a mechanizace měla v jejich dogmatech místo pouze tehdy, pokud neohrožovala dominantní postavení kavalerie.
Tuchačevskému se nakonec podařilo prosadit své vize, avšak vysloužil si tím hlubokou zášť, a zejména lidový komisař obrany Vorošilov se stavěl vůči svému podřízenému s neskrývaným nepřátelstvím. Tuchačevský také zřejmě neměl v nejvyšším vedení žádného skutečného spojence (snad s výjimkou lidového komisaře těžkého průmyslu Grigorije Ordžonikizdzeho), který by hájil jej a jeho lidi. To se o Vorošilovovi, starém Stalinovu spolubojovníkovi a členovi politbyra, říci nedalo.
První krev
Síla armády a nezávislost myšlení jejich velitelů budila ve Stalinovi podezření, že se za vojenskou profesionalistou mohou skrývat politické ambice. Jeho paranoie, která dostoupila vrcholu v druhé polovině 30. let, využili tradicionalisté v armádě, kteří zlobu nejvyššího velitele obrátili proti svým ideovým soupeřům.
Úvodní kroky směřující k „očištění“ armády proběhly již v době, kdy se připravoval první monstrproces proti bývalým vůdcům bolševické strany Grigoriji Zinověvovi a Lvu Kaměněvovi. V červenci 1936 zatkli příslušníci Lidového komisariátu vnitra (NKVD) Dmitrije Šmidta, velitele tankové jednotky Kyjevského vojenského okruhu, bývalého sympatizanta Lva Trockého a osobního Stalinova nepřítele. Šmidta čekaly měsíce krutých výslechů, které jej zcela zlomily, až nakonec označil několik dalších důstojníků za příslušníky spiklenecké skupiny. V červnu 1937 ho popravili, ale jeho svědectví pomohla rozhýbat celou mašinerii.
Řada je na armádě
V Moskvě mezitím proběhly dva monstrprocesy, při nichž došlo nejen k likvidaci levicového křídla strany, ale v průběhu přelíčení zaznělo také Šmidtovo jméno, což jasně signalizovalo, že NKVD hledá protistátní spiknutí uvnitř armády. Šmidt i někteří další zadržení důstojníci přitom byli blízcí čelnímu představiteli reformního křídla armády a veliteli Kyjevského vojenského okruhu Jonovi Jakirovi. Tato zjevná výhrůžka vůči armádním elitám nezůstala bez následků.
Již během roku 1936 došlo v armádě k zatčení 925 vojáků za kontrarevoluční činnost, z čehož 79 patřilo mezi střední a vyšší důstojníky včetně sborového velitele Vitovta Putny. Zatčené obligátně čekaly tvrdé výslechy a z jejich vynucených výpovědí začala NKVD konstruovat příběh, který měl později posloužit jako základní kámen dalšího procesu.
Začínalo být zjevné, že Stalin jako pragmatik dopřál po nějaký čas sluchu reformistům a pozvedl je do nejvyšších pater Rudé armády. Sám byl ale členem caricynské skupiny a nyní nastal čas podpořit bývalé spolubojovníky Vorošilova a Buďonného a tím rozřešit spor o koncepci Rudé armády.
