Bitva o atol Wake: Hrdinná obrana strategického ostrova

Rozsáhlá ofenziva země vycházejícího slunce spuštěná po útoku na Pearl Harbor se zdála být nezastavitelná a během několika měsíců smetla americké i spojenecké síly na Filipínách, v Malajsii i Nizozemské východní Indii. Ušetřen neměl zůstat ani malý atol Wake, tam však Japonci narazili na odhodlané a připravené obránce.

15.02.2026 - Lubomír Hlavienka


Japonská expanze se mimo bohaté britské a holandské kolonie v jihovýchodní Asii zaměřila i na prostor Pacifiku. Hlavní americké základny se tam nacházely na dvou ostrovech. Prvním byl Guam, který hájilo zhruba 550 mariňáků a příslušníků amerického námořnictva. Toho se invazní síly zmocnily již ráno 10. prosince, když tamní obránci zhruba po hodinovém boji kapitulovali před zdrcující přesilou nepřítele.

Druhé místo představoval atol Wake, jenž se nalézal napůl cesty mezi Havajskými ostrovy a Filipínami. Třebaže jeho rozloha činila necelých sedm kilometrů čtverečních, tak měl velký strategický význam. Roku 1940 tam Spojené státy začaly stavět leteckou a ponorkovou základnu i nezbytné pobřežní opevnění. V době zahájení války sloužila na atolu část 1. praporu námořní obrany pod velením majora Jamese Devereuxe, která čítala 399 mužů. Mariňáci tvořili hlavní vojenskou sílu na ostrově a v případě potřeby je mohlo podpořit i 68 příslušníků US Navy a pět vojáků pozemních sil. 

Dne 4. prosince na základnu dorazilo také 12 letadel F4F-3 Wildcat od 211. stíhací perutě námořní pěchoty společně s pěti desítkami pilotů a členy technického personálu v čelem s majorem Paulem Putmanem. Obranu ještě vyztužilo šest děl ráže 127 mm, která ve třech bateriích po dvou kusech měla čelit nepřátelským hladinovým plavidlům. Protivzdušnou obranu pak zajišťoval tucet 76mm kanonů a 24 děl ráže 50 mm. Velitelem celé posádky se stal fregatní kapitán Winfield Cunningham.

Nálety a bombardování

Jen několik hodin po útoku na americkou základnu na Havajských ostrovech dopadl první úder i na atol Wake. Ten se nachází sice nedaleko Pearl Harboru, ale na druhé straně datové hranice. Když se nad pevninou vynořilo 36 bombardérů Micubiši G3M (Spojenci označovaný jako Nell) startujících ze základen na Marshallových ostrovech, psalo se tam již pondělí 8. prosince 1941. Císařští piloti se dokázali vyhnout hlídkujícím stíhačkám a při útoku zničili osm wildcatů stojících na přistávací ploše, přičemž zahynulo 23 příslušníků leteckého personálu a dalších 11 utrpělo zranění. 

Dále se nepřátelům podařilo zničit benzinovou nádrž, poškodit rozjezdovou dráhu a několik protiletadlových kanonů a ke dnu šla také nákladní loď Nisqually kotvící v laguně. Nicméně obranné pozice mariňáků i palebná postavení těžkých děl zůstala netknutá, což později Japonci pocítili na vlastní kůži.

Kromě vojenských ztrát zahynulo i devět civilistů, těch se na atolu nacházelo asi 1 200. Vesměs se jednalo o zaměstnance stavebních firem budujících letiště, případně pak o pracovníky Pan American Airways (Pan Am), jež měly na ostrově základnu pro transoceánské lety. Části z nich se později podařilo odletět v poškozeném hydroplánu Martin 130 přes Midway a Honolulu až do San Franciska, ale většina to štěstí neměla.

Další útoky přišly v následujících dnech, ale obrana byla v těchto případech již připravená, a třebaže se Japoncům podařilo 9. prosince zničit budovu nemocnice i pozemní zařízení letecké společnosti Pan Am, tak za tyto hubené výsledky museli zaplatit ztrátou dvou strojů.

První pokus o vylodění

Císařské síly vyčleněné k dobytí atolu zvedly kotvy 8. prosince a ze základny na ostrově Kwajalein vyplul pod vedením kontradmirála Samačiho Kadžioky svaz tvořený třemi lehkými křižníky a šesti torpédoborci. Operaci dále kryly dvě ponorky a dvojice eskortních torpédoborců s oddílem o síle 450 mužů určeným k ovládnutí ostrova. Útočnou eskadru pak doprovázel pár obchodních lodí, na nichž se plavila budoucí posádka atolu. 

Američané věděli, že pokud chtějí nepříteli způsobit problémy, musí ho nechat přiblížit se na dostřel jejich 127mm děl. Proto, když ráno 11. prosince invazní síly zahájily ostřelování ostrova, neodpovídali. Teprve až když se japonská flotila dostala na méně než 4 000 metrů, spustili palbu a zasáhli vlajkový křižník Júbari, na němž vypukl požár. Kanonáda znemožňovala vysazení útočného oddílu, a proto Kadžioka vydal třem torpédoborcům příkaz, aby umlčely pobřežní baterie. Jakmile se ale lodě přiblížily k ostrovu, dopadla na ně sprška střel.

Obráncům se ze vzdálenosti asi 3 700 metrů podařilo trefit v čele plující torpédoborec Hajate třemi granáty, což způsobilo výbuch munice. Loď se okamžitě potopila i se 168 muži posádky. Nebe nad atolem mezitím ovládly čtyři americké stíhačky a palubními zbraněmi postřelovaly nepřátelská plavidla.

Těžké ztráty

Tváří v tvář rozhodné obraně se Kadžioka rozhodl stáhnout. Ústup se ale neobešel bez dalších ztrát, jelikož wildcaty zaútočily na odplouvající flotilu, a asi 30 námořních mil (zhruba 55,56 km) od atolu se jim podařilo 50kg bombou zasáhnout na torpédoborci Kisaragi uložené hlubinné pumy. Následující výbuch rozerval celou loď a s celou posádkou ji rychle poslal ke dnu.

Japonci rozzuření potupnou porážkou ještě téhož dne vyslali proti ostrovu 17 bombardérů. Ty ovšem nedosáhly žádného většího úspěchu, naopak stíhací ochrana a protiletadlová děla si na svůj účet připsaly dva sestřelené a 11 poškozených strojů. Těžce poničený a z dalších bojů vyřazený byl ovšem i jeden ze zbývajících wildcatů.

První pokus o invazi na Wake skončil pro ostrovní monarchii totálním fiaskem. Přišla o dva torpédoborce, lehké poškození utrpěl křižník Júbari a zásah zaznamenala i jedna z obchodních lodí. O život přišlo přibližně 340 námořníků a dalších 65 utrpělo zranění. Pro Američany se jednalo o jednoznačné vítězství, za které zaplatili jediným mrtvým.

Impérium vrací úder

Japonské velení se ale nevzdalo svého úmyslu ovládnout strategicky cenný atol. Velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto se z prvotního neúspěchu poučil. Podcenění obránců, vyčlenění nedostatečných sil k dobytí ostrova i taktika těsného přiblížení plavidel, která vystavila flotilu odvetné palbě pobřežních baterií, se již neměly opakovat.

Nový pokus o obsazení atolu naplánovali Japonci na 23. prosinec a měla se jej účastnit i plavidla 2. divize letadlových lodí, vracející se právě od Pearl Harboru. K invazní flotile se tak připojily nosiče Sorjú a Hirjú, těžké křižníky Tone a Čikuma, doprovázené dvěma torpédoborci, a cestou z Kwajaleinu se k nim pak přidaly ještě další čtyři těžké křižníky 6. divize. Současně došlo k posílení útočného oddílu námořní pěchoty, který nyní čítal zhruba 1 500 vojáků, čímž získali útočníci více než trojnásobnou převahu nad obránci. Velení nad celou operací převzal kontradmirál Hioraki Abe.

Trosky amerických stíhaček včetně stroje 211-F-11 kapitána Henryho Elroda, který potopil japonský torpédoborec Kisaragi. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Navy, PDM 1.0)

Než ale celý svaz doplul k Wake, museli se Američané vyrovnat se zvýšenou pozorností, již jim začaly věnovat stroje 24. letecké flotily. Dvanáctého prosince nejprve atol napadl osamělý letoun, o který se postaraly stíhačky, a později téhož dne zaútočilo 26 bombardérů G3M, z nichž jeden se podařilo sestřelit a další čtyři poškodit. Hlavní vlna vzdušných ataků přišla až ve chvíli, kdy se na scéně objevila plavidla 2. divize letadlových lodí. 

Dne 21. prosince dopadly na Wake dva nálety a o 24 hodin později následovaly další. Během těchto útoků šly k zemi další dva wildcaty a Japonci dokázali rovněž poškodit několik budov a jedno protiletadlové dělo. Mariňáci navíc museli v důsledku bombardování odepsat několik mrtvých a raněných. Všechny tyto údery měly připravit půdu pro blížící se druhý pokus o dobytí ostrova.

Americká odpověď

Velení Pacifické flotily povzbuzené vítězstvím začalo plánovat vyslání posil na atol, jež by jej pomohly udržet. Admirál Husband Kimmel po obdržení depeše informující o odražení nepřátelské invaze rychle sestavil silný operační svaz tvořený letadlovou lodí Saratoga, třemi těžkými křižníky, devíti torpédoborci a nosičem hydroplánů Tangier přepravujícím těžkou výzbroj a další muže pro zpevnění obrany. Ke konvoji byl zařazen i tanker Neches, který zajišťoval zásobování plavidel palivem. Celý svaz opustil 15. prosince poničený Pearl Harbor a vydal se na západ.

Současně se rozjely pokusy evakuovat z ostrova civilisty. Plánovalo se, že většinu jich vezme na palubu při zpáteční cestě Tangier. Do té doby zůstával ale atol v kontaktu se světem jen prostřednictvím létajících člunů Catalina, poslední z nich se odlepil od hladiny laguny 20. prosince.

Konec všech nadějí

V noci z 22. na 23. prosince se u ostrova objevily hlavní nepřátelské síly a po krátkém ostřelování za hustého deště vysadily na břeh první útočnou vlnu. Mariňáci zaregistrovali přítomnost protivníka pozdě a marně se ho pokoušeli v tvrdých střetech zahnat zpět do moře. Japoncům velmi pomohlo, že jako vyloďovací plavidla použili dva obstarožní eskortní torpédoborce, které úmyslně najely na mělčinu a umožnily tak vojákům rychlý přesun na pevninu. Palba 127mm kanonů sice obě lodě zakrátko proměnila v hořící vraky, ale svůj úkol splnily. Císařští mariňáci se ještě za tmy dokázali zformovat, obešli dělostřelecká postavení a zamířili do vnitrozemí. Tam na ně dopadl zuřivý protiútok, který donutil Japonce ustoupit zpět na pláž a způsobil jim nemalé ztráty.

Po rozednění se do boje zapojily také císařské těžké křižníky, plující tentokrát v dostatečné vzdálenosti, aby se nevystavovaly odvetné palbě, a do akce zasáhly i palubní letouny ze Sorjú a Hirjú. Tváří v tvář této drtivé převaze se mariňáci USA stáhli na poslední obrannou linii severovýchodně od přistávací dráhy. Tam je zastihla zpráva, že svaz vypravený z Pearl Harboru se na rozkaz viceadmirála Williama Pye vrátil zpět na základnu, aby náhodou nepadl do nepřátelské léčky. Tím byl osud obránců zpečetěn. Bez naděje na pomoc nařídil kapitán Cunningham ještě téhož dne kapitulaci.

Obrana atolu si vyžádala na americká straně 52 padlých a 49 raněných, další dva muži zůstali nezvěstní. Navíc Spojené státy přišly o všech 12 wildcatů. Invazi nepřežilo ani 70 civilistů a dalších 1 103 jich padlo do zajetí. Za tento úspěch zaplatili Japonci při druhém pokusu o ovládnutí Wake zhruba 140 mrtvými a více než 400 raněnými. Spolu s první invazí je tak obsazení těchto pár kilometrů pevniny stálo 500 mrtvých a stejný počet raněných. K tomu museli odepsat i čtyři torpédoborce a více jak tři desítky letadel.


Další články v sekci