Sladký vynález, který změnil svět: Příběh prvního kostkového cukru
Město Dačice, ležící na pomezí Jihočeského kraje a Vysočiny, se může pochlubit jedním světovým unikátem. Právě zde totiž roku 1841 vznikla vůbec první kostka cukru. Vyrobil ji původem švýcarský podnikatel Jacob Christoph Rad, který tou dobou vedl místní rafinerii.
V první polovině 19. století se cukr vyráběný v rafineriích dodával obchodníkům ve tvaru homolí. Ty ale nebyly příliš praktické, protože se z nich potřebné množství cukru muselo odsekávat sekáčkem nebo štípat kleštěmi. Jejich výroba byla kvůli sušení zdlouhavá a už během balení a dopravy se často lámaly. Při prodeji se pak obchodníkům nepodařilo vždy odseknout přesné množství cukru, čímž vznikalo mnoho odpadu.
Ředitel dačické rafinerie Jacob Christoph Rad si všechny uvedené nevýhody uvědomoval. Roku 1841 proto přišel s nápadem vyrábět cukr ve formě malých kostek. Veřejnost přijala tuto novinku rozpačitě, kostkový cukr ale postupně získával na oblibě, až z obchodů zcela vytlačil zastaralé homole.
Pokusy s řepou
Počátky tohoto úspěchu je ovšem potřeba hledat ještě o několik let dříve. Po skončení napoleonských válek ve dvacátých letech 19. století se habsburská monarchie snažila rozšířit výrobu cukru z cukrové řepy. Šance se chopil německý podnikatel Franz Grebner, který roku 1829 založil první moderní cukrovar na západě monarchie v Kostelním Vydří u Dačic. Pozorně sledoval řepné cukrovarnictví ve Francii a Německu a chtěl dokázat, že je možné podobných úspěchů dosáhnout i na pomezí Čech a Moravy. Pro svůj záměr přitom získal nejen majitele dačického panství Karla Antona Dalberga, ale také svého mladšího bratra Thomase, který vystudoval chemii na univerzitě ve Štrasburku.
Cukrovar využívající jednoduché stroje poháněné lidskou či zvířecí silou zpracoval denně zhruba tunu řepy, z níž vyrobil 30 kilogramů cukru. Technické vybavení se skládalo z řezačky poháněné žentourem, hnětacího stroje, šroubového a klínového lisu, kádě, tří čeřicích kotlů a čtyř odpařovacích pánví. Řepa se nejdřív nakrouhala na malé kousky, z nichž se vylisovala šťáva. Ta se pak zahřívala, čeřila a odváděla do kotlů, kde vznikal sirob. Následovala zhruba třítýdenní krystalizace a sušení. Tím vznikal surový cukr připravený k rafinaci, tedy zbavení nečistot, a další úpravě.
Podnik se ale od počátku potýkal s nedostatkem cukrové řepy, který se naplno projevil už po dvou letech. Franz Grebner proto musel s lítostí konstatovat, že půda a podnebí v regionu nejsou pro pěstování řepy vhodné. Roku 1832 byla výroba cukru zastavena a zdejší provoz se omezil pouze na zpracování brambor.
Sázka na třtinu
Grebner se ale nevzdal. Hned v následujícím roce se přesunul do Dačic, kde přímo na hlavním náměstí založil novou rafinerii na zpracování surového třtinového cukru z dovozu. I přes vysoká cla dávalo toto podnikání naději na úspěch, jelikož spotřeba cukru v habsburské monarchii neustále stoupala. S rozjezdem podniku, nesoucím název C. k. privilegovaná dačická rafinerie cukru, pomohl Grebnerovi rakouský finančník francouzského původu Jean-Baptiste Puthon, který se stal společníkem firmy.
Výroba se zdárně rozvíjela, provoz se proto brzy rozšířil i do dvou sousedních domů. V letech 1833 až 1839 bylo v rafinerii zpracováno zhruba 3 000 tun surového cukru. Z necelých dvou třetin se vyráběly cukrové homole, zbytek tvořil odpad a sirob. Roku 1838 došlo ke zrušení celních tarifů na dovoz třtinového cukru, což umožnilo zvyšovat výrobu.
K tomu byl ovšem potřeba další kapitál, Grebner s Puthonem tedy museli přijmout třetího společníka. Stal se jím terstský obchodník J. W. Sartorio, který měl zároveň zajišťovat dodávky surového cukru z Itálie. Nově uzavřená smlouva ale neměla dlouhého trvání. Na podzim roku 1839 totiž baron Puthon zemřel a jeho dcera Julie svěřila svůj podíl bankovnímu domu J. G. Schuller a spol. ve Vídni. Ten se zároveň zavázal poskytnout cukrovaru úvěr sto tisíc zlatých. A protože se Franz Grebner ze zdravotních důvodů vzdal vedení podniku, dostalo se rozhodování o osudu dačické rafinerie do rukou vídeňské banky. Jejím prvním úkolem bylo najít pro firmu nového ředitele. Tím se v následujícím roce stal Jacob Christoph Rad.
Rad přichází
Jacob Christoph Rad se narodil 25. března 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu, který byl v té době součástí takzvaného Předního Rakouska. Roku 1808 se s rodiči přestěhoval do Vídně, kde se učil v obchodě s drogistickým zbožím. Zároveň se zřejmě začal zajímat o cukrovarnictví, o čemž ale nejsou žádné zprávy. Zajímavostí je, že roku 1836 vynalezl optický telegrafní systém. K jeho realizaci sice nedošlo, Rad za něj ale dostal odměnu 3 000 zlatých. V únoru 1840 se oženil s Julianou Schillovou, se kterou měl později 16 dětí, z nichž se devět dožilo dospělosti.
Radovy další kroky směřovaly do Dačic, kde ještě roku 1840 převzal vedení místní rafinerie. Rozhodl se zpřehlednit účetnictví, které následně ukázalo, že náklady na dopravu surového cukru z Terstu jsou velmi vysoké a tvoří až 80 procent z celkové ceny. Rafinerie byla sice v mírném zisku, z něj ale musela splácet dřívější dluhy. Rad se proto už téhož roku rozhodl výrobu rozšířit a dosáhnout lepších čísel. K tomu ovšem bylo potřeba vybudovat novou tovární budovu na zahradě původních domů.
Hned v následujícím roce začala stavba, která se nakonec protáhla až do podzimu 1842. V Dačicích tak vznikla první opravdu moderní továrna s vysokým komínem a parním strojem. Podnik dokázal zpracovat až tisíc tun surového cukru ročně a hned za první pololetí roku 1842 dosáhl zisku přes 11 tisíc zlatých. Cukr z Dačic se vozil především do měst na jihozápadě Moravy, velký zájem byl ale také na jihu a východě Čech či v rakouském pohraničí. Zboží se navíc prodávalo i v Praze, Brně, ve Vídni, v maďarské Pešti, polském Tarnově nebo ukrajinském Lvově.
Sladkosti ze zbytků
K lepšímu využití některých výrobků rafinerie založil Rad hned druhý rok po svém příchodu v Dačicích také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády. Podnik s názvem Dačická továrna cukrářského zboží zahájil činnost 1. ledna 1841 a v dubnu téhož roku dostal i povolení k užívání císařského orla pro své produkty. Většinou šlo o cukrářské pečivo, bonbony, perník, čokoládu, suchary a oplatky. K jejich výrobě se používaly zejména nepodařené produkty rafinerie, například poškozené homole.
Za první rok provozu dosáhl podnik obratu šest a půl tisíce zlatých, za další pololetí pak sedm tisíc. Přes označení „továrna“ se jednalo spíše o dílnu, v níž pracovali zpočátku jen tři dělníci. Později se jejich počet zvýšil na 12 a další lidé spolupracovali z domova.
Odběrateli byli kromě prodejců z jihozápadní Moravy a jižních Čech také obchodníci z Jindřichova Hradce, Chebu, ale i vzdálenějších měst na Slovensku, v Rakousku nebo v Haliči. Kvůli stoupajícímu odbytu se Rad brzy rozhodl vyrábět už jen zboží přinášející největší zisky, tedy hlavně čokoládu. Roční obrat podniku činil v následujících letech 30 až 40 tisíc zlatých a roku 1845 byla jeho produkce na živnostenské výstavě ve Vídni oceněna čestným uznáním.
Vídeňský kostkový
K vynálezu kostkového cukru přiměla Rada podle legendy jeho manželka Juliana, která si měla v létě roku 1841 poranit prst při sekání cukrové homole. Pravděpodobnější ovšem je, že za novinkou stály ekonomické důvody. Při zhotovování kostek se dalo zpracovat až 75 procent surového cukru, ušetřilo se za sušení i za mzdy dělníkům. Těch bylo sice potřeba víc, měli ale lehčí práci, a tak dostávali méně peněz. Rad začal s kostkovým cukrem experimentovat už v roce 1841. O rok později požádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k jeho výrobě, jež obdržel 23. ledna 1843. To pak za 12 tisíc zlatých přenechal rafinerii.
Výroba byla poměrně jednoduchá. Byl k ní potřeba pouze stroj, který si Rad nechal zhotovit ve Vídni. Skládal se ze dvou mosazných desek, z nichž ta horní v sobě měla 400 otvorů a dolní sloužila jako podložka. Nahoru se nasypal vlhký cukrový prášek a rovnoměrně se rozprostřel po horní desce. Po jejím naplnění se obě desky přesunuly do lisu, jehož razidla zapadla přesně do otvorů s cukrem. Otáčením páky se pak prášek slisoval na poloviční objem. Následně se vysunula spodní deska, všech 400 kostek se vytlačilo z formy a odneslo k dosušení.
Vylisované kostky se mohly už druhý den balit do balíčků, z nichž každý vážil zhruba půl kilogramu a obsahoval buď 250 menších kostek s hranou 1,2 centimetru, nebo 64 větších kostek s hranou dva centimetry. Zákazníci si mohli výrobek poprvé zakoupit na podzim roku 1843. Firma ho prodávala pod názvem čajový nebo vídeňský kostkový cukr v bedýnkách, které připomínaly čínský čaj. Na každé byla etiketa s vyobrazením dačické rafinerie.
Šest let a dost
Podnik si od novinky sliboval vyšší zisky. Podle smlouvy z roku 1839 musel ale nadále kupovat surový třtinový cukr pouze v Terstu prostřednictvím společníka Sartoria, což bylo velmi drahé. Rad proto usiloval o to, aby byl tento bod smlouvy zrušen. Rafinerie se podle něj měla přeorientovat na zpracování řepného cukru. Jednání nebyla snadná, roku 1844 se ale Sartorio svého práva na další nákupy vzdal a z firmy vystoupil. Rad následně oslovil vídeňského podnikatele Christiana Daniela Satzgera, který provozoval cukrovary v Liblicích, Zásmukách a Veveří u Brna. Spolupráce začala v září 1845 a do dubna následujícího roku dodaly tyto podniky do Dačic zhruba 340 tun surového řepného cukru.
Ani tato změna ovšem situaci v rafinerii příliš nezlepšila. Výsledky z posledních let nebyly příznivé a ztráty byly vyšší, než se čekalo. Ceny surového cukru na světových trzích sice klesaly, ale s nimi i ceny hotových výrobků. Produkce kostkového cukru, do níž se vkládalo tolik nadějí, tedy očekávaných výsledků nedosáhla. Franz Grebner a Puthonovi dědicové z toho vinili Rada. Ten se proto v srpnu 1846 vzdal svého místa ředitele a Dačice i s rodinou opustil. Výrobnu cukrovinek přitom prodal už dříve. Vrátil se do Vídně, kde se stal nejprve prokuristou firmy A. Absolon a následně tajemníkem vídeňské obchodní komory. Nějaký čas byl inspektorem státního telegrafu v Terstu, později se ale znovu zaměřil na cukrovarnictví. Působil v několika českých podnicích a byl také generálním tajemníkem Spolku výrobců řepného cukru. Zemřel 3. října 1871 ve Vídni.
Pomník vynálezu
Vedení rafinerie v Dačicích převzal Radův zástupce Andreas Stöger, ke zlepšení to však nevedlo. Podnik doplácel na to, že v jeho okolí nebyla žádná řepná pole, navíc ležel mimo hlavní dopravní trasy, což dovoz surovin značně prodražovalo. Roku 1848 si skomírající rafinerii pronajal zmíněný Christian Daniel Satzger, který tu až do roku 1852 rafinoval cukr ze svých cukrovarů. Poté byl provoz definitivně zastaven, v následujících letech byl snesen vysoký komín a budovy zůstaly prázdné. Roku 1862 koupil areál židovský obchodník Max Stuckart a nechal hlavní budovu rafinerie zbořit. Na jejím místě koncem 19. století vznikl divadelní a taneční sál.
Na prvenství ve výrobě kostkového cukru se postupně zapomnělo a vynález byl připisován jiným osobám. Teprve ve třicátých letech minulého století německý historik Rudolf E. Grotkass prokázal Radovo autorství. Roku 1983 byl pak v parčíku poblíž dačického kostela sv. Vavřince postaven žulový pomník, který slavný objev připomíná. V místech bývalé rafinerie byla o dvacet let později odhalena pamětní deska a v Městském muzeu a galerii je celoročně přístupná expozice věnovaná výrobě dačické kostky cukru.
