Tajemství vraku U-346: Poslední mise německé ponorky, která zmizela bez stopy
Baltské moře leželo za druhé světové války poměrně dlouhou dobu daleko od bojišť a jako takové se stalo ideálním výcvikovým prostorem nejen pro hladinová plavidla, ale i pro hlavní údernou sílu Kriegsmarine – obávanou U-Bootwaffe. I zde si však smrt vybírala svou daň.
Stále oblíbenější dovolenkovou destinací Čechů se v posledních letech stává baltské pobřeží našich polských sousedů. Málokdo z turistů si přitom uvědomuje, že mořské dno je doslova poseto nesčetnými vraky obchodních i válečných plavidel všech druhů a velikostí, které zde v průběhu staletí klesly na dno.
Je mezi nimi i řada německých ponorek z období druhé světové války, o nichž existují tištěné publikace i specializované weby. Bohužel autoři se neshodnou v lokalitě ani v identifikaci jednotlivých vraků, takže je třeba brát tyto údaje s rezervou. Nejvíce baltských vraků je evidováno v Gdaňské zátoce, kde byly v drtivé většině ztraceny v důsledku nějaké nehody s fatálními následky.
Nový U-Boot
Německé loděnice během války doslova chrlily U-Booty, z nichž řada VIIC se stala nejpočetnějším typem ponorky všech dob. Rozhodně nebyly dokonalé. Většinu času musely trávit na hladině, omezený akční rádius jim nedovoloval delší pobyt ve vzdálených vodách a životní podmínky posádek se dají označit jako velmi neutěšené. Ani výzbrojí a vybavením nepatřily k nejlepším. Spojencům sice způsobily těžké ztráty, i přes řadu zdokonalení během svého nasazení však nemohly Německu vyhrát válku.
Jedna z 22 ponorek tohoto typu zhotovených v loděnici Nordseewerke v Emdenu dostala označení U-346. Kriegsmarine ji objednala 10. dubna 1941, stavba však začala položením kýlu až v říjnu 1942. Poté již šlo vše rychle, neboť 13. dubna 1943 nový člun s trupovým číslem 218 spustili na vodu.
Na hladině ho poháněly dva dieselové šestiválce Germaniawerft s uváděným výkonem 2 100–2400 kW, pod hladinou dva elektromotory o celkovém výkonu 560 kW. Maximální rychlost při plavbě na hladině činila 17,7 uzlů (32,8 km/h), což stačilo pro stíhání většiny obchodních plavidel. Pod hladinou však tato ponorka mohla vyvinout necelých osm uzlů (14 km/h) a žádnému hladinovému nepříteli tak neutekla. Už i proto, že pod vodou dokázala urazit jen zhruba 150 km při plíživé rychlosti kolem čtyř uzlů (7,4 km/h). Poté bylo třeba vynořit se k dobití akumulátorů. Konstrukce trupu pak umožňovala bezpečný ponor do hloubky kolem 220 m.
Hlavní zbraň představovaly čtyři torpédomety v přídi a jeden na zádi. Zásoba činila 14 torpéd, odpalovala se pomocí stlačeného vzduchu. Posádky jim říkaly „úhoři“. Dokud jich nebylo několik vystřeleno, muži spali a jedli doslova na torpédech. Proti vzdušným cílům sloužilo kanonové dvojče ráže 20 mm. Zpočátku se dobře uplatňoval také 88mm kanon. S elevací 30° ale nesloužil k palbě na letadla – posádka se díky němu měla vypořádat s osamělými neozbrojenými obchodními plavidly, případně dorazit poškozenou oběť. V polovině války toto dělo na německých ponorkách ztratilo svůj význam a koncem dubna 1943 velení nařídilo, aby se na nově stavěná plavidla typu VII již nemontovalo. Postupně bylo sejmuto i z člunů operačně nasazených v Atlantiku.
Splnit zmíněný rozkaz a odstranit kanon ze všech jednotek zabralo celé týdny. V době vydání zmíněného rozkazu se U-346 nacházela v procesu dostrojování a už v červnu se přesunula k cvičným plavbám v Baltském moři. Není tedy jisté, kdy bylo toto dělo demontováno a jestli se to vůbec stihlo.
Velitel, posádka a výcvik
Do služby ve válečném námořnictvu byla U-346 zařazena 7. června 1943. Ještě než k tomu došlo, objevil se na palubě námořní nadporučík (Oberleutnant zur See) Arno Leisten. Měl dohlížet na závěrečné vystrojování ponorného člunu a testování instalovaných zařízení. Rodák z Düsseldorfu vstoupil do Kriegsmarine v roce 1938, měl za sebou dvě bojové mise v roli prvního strážního důstojníka na U-336, za což obdržel Železný kříž 2. třídy. Nyní byl jmenován velitelem dokončovaného člunu U-346. Nebylo mu ještě ani 24, přestalo tedy platit pravidlo, že velitelem ponorky se kromě prokázání potřebných schopností mohl stát důstojník až po dosažení 25 let.
Ještě před oficiálním uvedením plavidla do provozu začali přicházet také členové posádky. Především specialisté a technický personál, aby si co nejdříve osvojili zacházení se zařízením. Šlo vesměs o velmi mladé a zdravé muže ve věku 18–21 let. Propaganda i sdělovací prostředky vykreslovaly námořníky na ponorkách jako elitu národa a neohrožené hrdiny. A mnoho z nich před nástupem k U-Bootwaffe věřilo, že je čeká velké dobrodružství.
Prozření přišlo již během výcviku. Zpravidla si neuměli představit, v jak stísněných prostorách naplněných směsicí výparů z akumulátorů, naftových motorů nebo tělesných pachů budou sloužit. A to vše bez nároku na soukromí.
Po zařazení do služby byla U-346 převelena do Baltského moře k 8. výcvikové flotile. Zde čekal posádku v Gdaňské zátoce několikaměsíční náročný výcvik, který ji měl připravit na plánované bojové nasazení v Atlantiku. Cvičení probíhala ve dne i v noci, na hladině i pod ní. Potápění do periskopové hloubky, poplachové i hloubkové ponory. Sled každého manévru byl přesně definován. Musel proběhnout rychle a přesně. Samozřejmě se zkoušely torpédové útoky, střelba z palubních zbraní, manévry ve všech možných režimech plavby, úniky protiponorkové obraně, činnost při leteckém poplachu...
Obzvláště nesnadná byla strážní služba, kdy čtyřčlenné hlídky na věži za jakéhokoli počasí kontrolovaly dalekohledem svěřený 90° sektor a nic je nesmělo od jejich úkolu odlákat. Cílem bylo vše zautomatizovat, dokonale se sžít s technickým zařízením, učinit z posádky skvěle fungující tým. Pro chybující nebo pomalé zde nebylo místo.
Bez šance na záchranu
V pondělí ráno 20. září 1943 opustila U-346 základnu Hel a zamířila do sektoru na severovýchod od stejnojmenného poloostrova. V předchozích dnech se cvičily normální i poplachové ponory a nouzová vynoření. Také tentokrát měl probíhat výcvik na hlubší vodě v Gdaňské zátoce. Nadporučík Leisten měl na palubě několik kadetů a budoucích velitelů ponorek. Po připlutí do určeného sektoru nastoupilo pět kadetů a člen posádky Alfred Winkler do gumového člunu s rozkazem, aby pozorovali ponořování zvenčí a pořídili o tom snímky. Nikoho nenapadlo, že U-346 už se nikdy nevynoří...
Krátce poté, co zmizela pod hladinou, stačila ještě její posádka před přerušením spojení oznámit, že narazili na neznámý předmět. S poškozeným hloubkovým kormidlem následoval pozvolný, ale nezastavitelný sestup a náraz na mořské dno, který způsobil trhlinu v přídi. Je jasné, že muži uvěznění v člunu, jenž se jim stal železnou rakví, učinili všechny možné pokusy, jak se dostat zpět na hladinu. Nakonec už jen bušili různými předměty do stěn trupu. Nikdo jim ale nemohl pomoci. Byli příliš daleko od břehu, příliš hluboko. Voda pronikající do poškozeného tlakového trupu postupně zaplavovala další oddělení včetně akumulátorů.
Zbyly dvě možnosti – utopit se nebo se zastřelit. Kriegsmarine a 8. ponorková flotila neztratila jen další z ponorných člunů a 37 členů jeho posádky, ale na dně Baltského moře nalezlo smrt také pět důstojníků coby budoucích palubních specialistů nebo příštích velitelů. Přežila jen šestice mužů zanechaných ve člunu na hladině.
Poloha vraku neznámá
Dlouhá léta se soudilo, že U-346 ztroskotala na úpatí Helského poloostrova jen několik kilometrů od břehu v hloubce kolem 50 metrů. V roce 2013 však skupina polských potápěčů vrak prozkoumala a společně prohlásili, že se nejedná o člun ztracený v září 1943, ale o U-272, která se zde potopila již v listopadu 1942 rovněž po nehodě. Svá tvrzení opřeli o fakt, že ačkoli obě ponorky patřily k typu VIIC, U-346 se měla lišit například tvarem věže, údajnou absencí palubního 88mm děla i dalšími detaily.
Kolem skutečné polohy U-346 vůbec panují zmatky. Německá zpráva hovoří o ztrátě člunu 12 mil (22 km) severovýchodně od Helu na hranici sektorů AO9578 a AO9579. Často uváděné souřadnice polohy vraku však odkazují na místa ležící více na jih a blíže pobřeží nebo dokonce na pevnině!
Jako jediný z řádné posádky přežil tragickou nehodu Alfred Winkler. Později sloužil na U-978 a dočkal se konce války. Díky velké porci štěstí se vyhnul smrti i praporčík Ferdinand Gottfried hrabě von Arco, rodák ze Sudet (Hošťálkovy u Krnova). Ten byl v červenci 1943 přeložen na ponorku do Středomoří a válku zakončil jako velitel školního člunu U-151. Zemřel až v roce 2004 v Rakousku ve věku 82 let.
Zda byla příčinou katastrofy srážka s neznámým předmětem, chyba posádky nebo dokonce sabotáž nějakého dělníka v přístavu, by mohl vyjasnit důkladný průzkum vraku. Zatím však U-346 leží na dně kdesi na severovýchod od Helu s trupem částečně zakrytým sedimenty. Za několik let, možná několik desítek let zmizí zcela pod nánosy jako věčný hrob německých námořníků.
