Zakázané zpomalovače hoření nezmizely: Toxické chemikálie stále kontaminují půdu, sedimenty i prostředí uvnitř budov

Látky známé jako PBDE, tedy polybromované difenylethery, měly jednu velmi praktickou vlastnost: dokázaly zpomalovat hoření. Po dlouhá léta se proto přidávaly do stavebních materiálů, elektroniky, automobilů a letadel, ale také do bytového textilu nebo výplňových materiálů. Dostávaly se zkrátka prakticky všude tam, kde hrozilo vzplanutí.

Jako zpomalovače hoření přitom fungovaly poměrně dobře. Jenže v 90. letech se ukázalo, že spolu s jejich odolností vůči ohni přichází i jiný problém. PBDE se hromadí v životním prostředí a mohou se dostávat také do lidského těla.

Přibližně před dvěma desetiletími proto byly tyto toxické látky zakázány. Zdálo by se tedy, že jejich příběh mohl skončit. Jenže PBDE z evropského prostředí nezmizely.

Jak nyní zjistil mezinárodní tým vědců, jehož součástí byli také čeští odborníci z Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, tyto zpomalovače hoření dodnes kontaminují půdu a sedimenty napříč Evropou. Jejich přetrvávání přitom vědce znepokojuje nejen kvůli životnímu prostředí, ale také kvůli tomu, že se stále mohou udržovat v potravních řetězcích a v prostředí uvnitř budov.

Zpomalovače hoření v evropské krajině

Jak moc se Evropa dokázala s dědictvím PBDE vypořádat? Právě na tuto otázku se zaměřil mezinárodní tým vědců ve studii, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Environmental Research. Výzkumníci prošli 181 dříve publikovaných a recenzovaných vědeckých studií, které se zabývaly kontaminací evropského prostředí těmito zpomalovači hoření. Zajímalo je mimo jiné i to, jaký dopad měly zákazy PBDE, jež se v Evropské unii začaly zavádět od roku 2004.

Výsledný obrázek není vyloženě katastrofický. K úplnému optimismu má ale také daleko. „Evropa dosáhla při kontrole PBDE významného pokroku,“ říká hlavní autor studie Khaled Abass, environmentální toxikolog působící na Šardžské univerzitě ve Spojených arabských emirátech. Zároveň však upozorňuje, že PBDE jsou v evropském životním prostředí stále přítomné. Výzkumníci je zaznamenali na pozoruhodně různých místech – od kanceláří ve Španělsku až po horská sněhová pole na Slovensku.

Obecně přitom platilo, že venkovní prostředí obsahovalo těchto látek méně než lidská sídla a jejich interiéry. Nejvyšší koncentrace se objevovaly především tam, kde po desetiletí probíhala intenzivní průmyslová činnost. Na kontaminaci tak doplácejí zejména města, okolí továren nebo skládky.

Zdroje PBDE navíc zdaleka nevyschly. Do prostředí se stále uvolňují ze starších materiálů, například z nábytku a elektroniky, ale také z recyklovaných výrobků a provozů, které zpracovávají odpad. Přispívat mohou rovněž odpadní vody a skládky.

A existují i místa, kde se jejich dědictví může držet ještě déle. Patří mezi ně například bývalé textilní továrny, území zasažená požáry nebo vrakoviště a sběrny kovového odpadu. Přestože tedy PBDE z nových výrobků postupně mizely, jejich starší zásoby se mohou do prostředí uvolňovat ještě dlouho poté, co jejich používání skončilo.