Reklama


Bláznivé příbuzenstvo afrických fialek: Jednolisté jeskynní rostliny

31.12.2016 - Romana Rybková

S africkými fialkami se setkáte v kdejaké domácnosti nebo kanceláři a botanici je obvykle přehlížejí jako běžnou součást květinářského průmyslu. Kdo se ale začne zajímat o jejich příbuzenstvo, pozná nesmírně pestrý a mnohotvárný svět

Karkulka z rodu Agalmyla -<p>Sytě červené nápadné květy liány rodu Agalmyla jsem fotografovala na úbočí hory Halcon, na filipínském ostrově Mindoro</p>
Karkulka z rodu Agalmyla -

Sytě červené nápadné květy liány rodu Agalmyla jsem fotografovala na úbočí hory Halcon, na filipínském ostrově Mindoro

Reklama

Rostliny z čeledi podpětovitých (Gesneriaceae) se vyskytují na nejrůznějších typech stanovišť. Převažují však nížinné i horské deštné lesy, kde rostou terestricky (s kořeny v zemi) ve stinném podrostu, petrofyticky (na skalách) – ve škvírách nebo v mechu a opadu, který skálu pokrývá či epifyticky (na stromech). K dalším oblíbeným stanovištím patří stržené svahy a břehy cest, lesní světliny, horské louky a porosty nad hranicí lesa, břehy prudších toků i kolmé stěny vodopádů. Mezi nejextrémnější stanoviště v rostlinné říši však patří jen spoře osvětlené stěny vchodů vápencových jeskyní.

Rostliny z jeskyně

Rod Monophyllaea patří mezi nejstínomilnější rostliny světa, které v temných koutech nestrádají. K životu totiž potřebují i velmi vysokou vzdušnou vlhkost a stabilní teploty. Vyhovuje jim tedy prostředí, kde nefouká, nesvítí slunce a celoroční teploty se pohybují pouze v rozmezí 22–27 °C. Často rostou v úzkých skalnatých údolích s vodními toky, v podrostu lesního dna, kde obsazují kameny a paty obřích kmenů, nebo na stěnách vstupních portálů jeskyní.

Některé druhy jsou poměrně drobné, ale ty největší mohou mít list o délce několik desítek centimetrů. Asi třicet druhů rodu obývá Borneo (vývojovým centrem je Sarawak) a okolí – areál sahá od Sumatry přes Jávu na Novou Guineu a od jihu Thajska po Filipíny.

Stojí a padá s jedním listem

Jméno Monophyllaea pochází z řečtiny a popisuje vzhled rostliny. Monos znamená jeden, phyllon list, jedná se tedy o rostlinu, která za život vytváří jen jediný list. Až na tři druhy, které vytváří více listů, jsou skutečně všichni zástupci rodu jednolistí. Pokud se tento jediný list odlomí nebo příliš poškodí, rostlina si nedokáže vytvořit jiný a uhyne. Tato kuriózní vlastnost není specialita jen u Monophyllaea, jednolisté jsou i některé druhy afrického rodu Streptocarpus.

TIP: Bramboříky – krásné i nebezpečně jedovaté svinské ořechy

Typový druh Monophyllaea horsfieldii je zároveň i druhem nejznámějším, setkat se s ním lze sem tam i v evropských botanických zahradách, protože je samosprašný a snadno se množí semeny. Květy má droboučké, bílé a celkem nenápadné.

Květy stromů i země

Zvlášť bizarně tvarované květy má jihoamerický rod Nematanthus. Některé připomínají zlatou rybku, jiné našpulenou tlamičku nějakého zvířete, další trubku, kterou právě prolézá něco obzvlášť velkého a vytváří na květu bouli. Rovných 30 druhů roste v Brazílii, jediný z nich (N. savannarum) obývá širší areál, sahající od Venezuely až po Peru.

Nematanty jsou epifytní rostliny, které rostou na větvích a kmenech stromů převisle nebo popínavě, jsou však schopné i „pozemského“ způsobu života s kořeny v zemi. Pocházejí ze sezonně poloopadavých a opadavých lesů, takže jsou z přírody zvyklé na dostatek světla a na zimní sušší období.

Pestrá škála opylovačů

Nejrůznější tvary a barvy květů podpětovitých mají pádný důvod – různé opylovače. Druhy, které mají květy zcela nenápadné, bývají obvykle samosprašné a poradí si samy, proto se s lákadly pro opylovače nemusí namáhat. Druhy, jež mají výrazné trubkovité červené nebo oranžově žluté květy, opylují kolibříci, kteří se dlouhým zahnutým zobáčkem k nektaru snadno dostanou. Jsou to především epifytně rostoucí rody amerických tropů, například Sinningia, Columnea nebo Nematanthus.

Dalšími opylovači mnoha podpětovitých je hmyz – různé mouchy, včely, motýli a další. Hmyz preferuje jiné barevné spektrum než ptáci a vyhledává druhy s květy žlutými, bílými, modrými a zelenými (Saintpaulia, Episcia, Paradrymonia, Chirita, Petrocosmea a jiné). Nejpodivnějším opylovačem jsou drobní tropičtí netopýři, kteří přilétají na světlé květy rodů Paliavana, Drymonia, Kohleria, Gesneria, Rhytidophyllum a některé druhy Sinningia s bílými zvoncovitými květy. Druhy opylované netopýry také často zajímavě voní, což je u čeledi podpětovitých spíše výjimkou.

Pojistka podzemních hlíz

Ani ne tak vlastnostmi, ale tvarem květů uchvátí ekvádorský druh Pearcea hypocyrtiflora. Podobají se totiž oranžovo červeným bublinám, vznášejícím se na tenkých stoncích nad temně zbarveným koberečkem listů a v úzkých otvorech nabízejí nektar svým podobně pestrým opylovačům – kolibříkům. Celkem 17 druhů tohoto rodu (do něhož spadá i celý dřívější rod Parakohleria) obývá západ Jižní Ameriky mezi Kolumbií a Bolivií. Většina z nich roste v tropických nížinných deštných a podhorských mlžných lesích, ve stinném podrostu, na mechem porostlých skalách nebo padlých kmenech. Zkrátka v místech trvale dobře zásobených vodou.

Pearcea hypocyrtiflora je z nich asi nejkrásnější a také nejznámější, občas se objevuje i ve sklenících. Pěstování není těžké, podobně jako u velmi blízce příbuzného rodu Kohleria. Rostliny se totiž nespoléhají jen na rozmnožování semeny, ale vytvářejí si podzemní zásobní hlízky. Takzvané rhizomy jsou podobné světlým tlustým housenkám, které po odlomení vyraší v novou rostlinku. Je to strategicky výhodnější, protože při poškození rostliny, která nestačí vykvést a vytvořit semena, není nic ztraceno a z polámaných hlízek se snadno rozmnoží vegetativně.

Záhady z ostrovů

Příkladem velmi málo známého, ale přitom velkého rodu je Agalmyla. Ačkoliv mají často nápadné a barevné květy, většinu z necelé stovky druhů znají jen ti, kdo je popsali, popřípadě několik dalších vyvolených. Jsou to byliny nebo liány z podhorských deštných lesů jihovýchodní Asie, od Malajského poloostrova přes Filipíny a Sundy až po Novou Guineu – tedy z oblastí, kde mají botanici ještě mnoho práce.

O ekologii a životních strategiích Agalmyl se neví téměř nic, v přírodě prozkoumané nejsou a v botanických zahradách se dosud objevilo jen několik druhů. Podobně je to s mnoha dalšími rody čeledi, jejichž jména zní spíše jako nějaká zaklínadla domorodých šamanů – Tengia, Bournea, Gyrogyne, Paraisometrum, Loxostigma a další a další. Dnešní děti, které se někdy stanou botaniky, se rozhodně nemusí bát, že by jim současná generace milovníků tropických rostlin všechno „vyfoukla“.


Dobře utajená čeleď

Čeleď podpětovitých (Gesneriaceae) dostala jméno na počest švýcarského humanisty a přírodovědce Conrada Gessnera, žijícího v 16. století. Nejčastěji jsou to jednoleté nebo víceleté byliny, existují však rody keřovité anebo dokonce menší stromky.

Rozsáhlá čeleď obsahuje zhruba 133 rodů a více než 3 000 druhů. Rostou téměř výhradně v tropech a subtropech Afriky, Jižní a Střední Ameriky, jižní a východní Asie, východní Austrálie a na ostrovech Oceánie. Chladnějšímu klimatu jižní Evropy se přizpůsobily jen tři rody (Ramonda, Haberlea a Jancaea z jižní Evropy), stejný počet obývá studený jih Chile (Mitraria, Asteranthera, Sarmienta).

Mnoho tropických druhů jsou pohledné barevné a snadno pěstovatelné rostliny, které se staly oblíbenými okrasnými obyvateli interiérů. Větší část rodů je však známá pouze specialistům – často však nad jejimi tvary a životními strategiemi zůstává rozum stát.

  • Zdroj textu: Příroda 7-8/2010
  • Zdroj fotografií: Romana Rybková

Reklama

Další články

Reklama

Reklama

Aktuální články

Optofobie

Většina z nás každý den ráno po probuzení celkem bez problémů otevře oči. Pokud však trpíte optofobií, pak ve vás právě zvednutí víček a pohlédnutí na okolí vyvolává nefalšovaný děs. Porucha obvykle propuká poté, co člověk spatří něco velmi traumatizujícího – například přítele při aktu nevěry či smrt matky. Před svým strachem se optofobici uzavírají do temných místností bez výzdoby a dalších rozptylujících prvků. Musejí-li však čelit pohledu, který nedokážou snést, nastává u nich panika a úzkostné stavy. 

Zajímavosti

Za barvu jezírka Cracker Lake jsou odpovědné ledovce. Při odtávání je z nich do jezera odplavován jemný kamenný prach. Odraz světla od těchto mikroskopických částeček vytváří dojem tyrkysově modré barvy.

Příroda

Irští rebelové ochotně využili možnosti, jak zpochybnit vládu Jindřicha VII., a udělali si z Lamberta Simnela svého „jediného legitimního krále“. Eduard Plantagenet (vpravo), 17. hrabě z Warwicku, se dostal coby člen poražených Yorků do towerského vězení v pouhých deseti letech. Zemřel v něm o 14 let později.

Historie

Snímek pořízený letos v roce 2017 sondou Cassini zachycuje zkracující se stíny, jež planeta vrhá na své prstence. Tehdy, v době Saturnova letního slunovratu, dopadají pouze na zcela vnitřní prstence

Vesmír
Zajímavosti

Vylepšený robotický požárník WALK-MAN s hasicím přístrojem

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907