Drama v horském obklíčení: Ztracený prapor 36. divize US Army (1)
Za první světové války se v Argonnském lese ocitl prapor Amerického expedičního sboru odříznut za nepřátelskými liniemi. O jeho vysvobození pak dohodová vojska sváděla tvrdé boje. Ironií osudu bylo, že za druhé světové války se historie opakovala téměř navlas stejně, třebaže v jiném pohraničním pohoří. Jak skončily dramatické osudy ztraceného praporu tentokrát?
Podzim roku 1944 nepředstavoval pro Spojence v západní Evropě zrovna procházku růžovou zahradou. Po úspěšné invazi a následném průlomu ve Francii se postup britských a amerických divizí výrazně zpomalil. Na vině bylo hned několik faktorů – neustále se prodlužující zásobovací linie, celkové vyčerpání jednotek, horšící se počasí a v neposlední řadě i sílící odpor nacistických vojsk, jak se boje blížily předválečným hranicím Německa.
V září selhala operace Market Garden, která měla zajistit snadný přechod Rýna a v ideálním případě ukončit válku ještě do konce roku. Značné síly americké armády uvízly také v bezvýsledné a krvavé bitvě v Hürtgenském lese. Spojenci se zoufale snažili o průlom na území třetí říše ještě před příchodem zimy – jeden z takových pokusů se odehrál i na jinak spíše zapomenutém sektoru fronty – v pohraničním pohoří Vogézy.
K vrcholům Mlžných hor
V sestavě útvarů operujících na podzim 1944 v tamním náročném terénu se nacházela i 36. pěší divize americké armády pod velením generálmajora Johna Dahlquista. Tato formace, původně součást texaské národní gardy, měla již za sebou tvrdé boje během italského tažení (včetně bitvy o Anzio) a také účast v operaci Dragoon – invazi do jižní Francie. Nejednalo se tedy o žádné zelenáče.
Naproti tomu Dahlquist převzal divizi teprve v červenci a šlo o jeho první velení frontovým jednotkám. Američané se podhůřím vogézských hřebenů prokousávali již od září, postup byl však pomalý a bolestivý – krajina hrála v podstatě ve všech případech do karet obráncům. Dahlquist věděl, že potřebuje průlom a jednoznačný úspěch, než do hor přijde mráz. Roli hrály i jeho osobní ambice – za dosavadní velení divizi obdržel medaili Za vynikající službu a nesnadný úkol, který před ním stál, mohl jeho slibnou kariéru pošramotit.
Postup do nitra pohoří začal 15. října 1944 za hustého deště a mlhy. Nejprve museli Američané dobýt dvě městečka ležící na důležitých silnicích – Bruyères a Biffontaine. Němci byli dobře připraveni a útočníci se kromě počasí a husté vegetace museli potýkat i s minami, kamuflovanými kulometnými hnízdy a dobře zastřílenými minomety a dělostřelectvem. Teprve třetího dne se vojáci 36. divize dostali na okraj Bruyères, načež následoval brutální boj o každý dům. Večer 18. října však bylo městečko v amerických rukou. Další postup ale vyvolával kontroverze.
Mnozí důstojníci zastávali názor, že na rozdíl od Bruyères nemělo Biffontaine – vesnice o 300 obyvatelích vmáčknutá do horského údolí – valný taktický význam a jeho dobytí nebylo nutné. Dahlquist však trval na svém, a tak útok pokračoval. Po značných ztrátách padl do amerických rukou 23. října i druhý z předsevzatých cílů.
Texasané, vpřed!
Následujícího dne převzal pozice v Biffontaine 141. pluk 36. divize. Protože generálmajor Dahlquist velel podle hesla „žeň je dál a nenech je zastavit“, okamžitě nařídil další postup. Důraz byl kladen především na využití dosaženého průlomu a získání maximálního množství území – konsolidace měla následovat později.
Z Biffontaine tedy vyrazil 1. prapor 141. pluku – mířil na východ, dále po cestě skrze zrádné pohoří. Bez znatelného odporu postoupili vojáci několik kilometrů a obsadili hřeben tyčící se nad další vesnicí, kterou silnice protínala – La Houssière. Právě tehdy ale vyšel najevo důvod podezřelé neaktivity nepřítele – Američané nevědomky vpochodovali přímo do léčky. Ve chvíli, kdy se nacházeli na vrcholku hřebene, odřízly skryté německé jednotky přístupovou cestu a uvěznily prapor na návrší. Texaští hoši se tak ocitli bez kontaktu s velitelstvím, s omezenými zásobami potravin a munice a s rostoucím počtem raněných vyžadujících urychlené ošetření.
Neproklouzne ani myš
Americké velení si problém záhy uvědomilo a rozhodlo se okamžitě jednat. K vyproštění 1. praporu nasadilo další dva prapory téhož pluku, ovšem bez úspěchu – Němci smyčku utáhli pevně. Obklíčení vojáci se zatím snažili dostat ven sami – hlídky, které vysílali s cílem nalézt skulinu v nepřátelských pozicích, se však buď nevracely vůbec, nebo s nepořízenou a dalšími ztrátami.
Po dvou dnech začalo mužům 1. praporu docházet v podstatě všechno. Největší problém představoval nedostatek vody, pro kterou museli chodit do stejné studánky jako Němci. Spojeneckým letounům se sice podařilo provést několik zásobovacích shozů, situace se ale i tak stávala kritickou. Dahlquist musel jednat rychle a jeho pozornost padla na jednotku, která mu v podobných situacích nejednou dobře posloužila…
