Reklama

Reklama

Gruzie: Země živé vody

17.4.2013 - Zbyněk Hrkal
Moderní Gruzie je plná paradoxů. Důležitou úlohu zde má ropa, jíž ale v zemi není ani kapka. Neobvyklé je i to, že obchodním artiklem číslo jedna je slaná voda
Gruzínské kostely
Historie v kameni
Pravoslavné křesťanství bylo pro gruzínský národ tmelícím prvkem, který mu umožnil přežít všechny osudové rány. Kvůli častým nájezdům byly však i kostely vybaveny masivním opevněním
Pohoří Kavkaz
Romanovský palác
Město Signagi
Hotely v Bordžomi

Gruzie

Vlajka Gruzie

Vlajka Gruzie je jednou z nejmladších na světě, teprve od ledna 2004. Původně byla vlajkou Národního hnutí současného prezidenta Saakašviliho a nejviditelnějším symbolem při pouličních demonstracích proti dřívějšímu prezidentu Ševarnadzemu. Údajně byla i standartou dřívějších gruzínských feudálních států, ale spíš než o fakt jde o přání gruzínských nacionalistů

Poloha pod majestátným masivem Kavkazu přinesla Gruzíncům příjemné klima a úrodnou půdu, ale na druhé straně i historickou komplikaci. Podle legendy přijal gruzínský král Mirian v roce 330 našeho letopočtu křesťanství a nahradil tak pohanský kult. Důvodem orientace západní Gruzie, dávné Kolchidy, na křesťanskou Byzanci, bylo nalezení spojence proti Persii (dnešnímu Íránu). Tato volba přinesla později Gruzii nejednu horkou chvilku, protože od 7. století se nejvýchodnější výspa křesťanství stala prostorem obklopeným islámem.

Loučení na pozadí bojů

Ani novodobá cesta k nezávislosti Gruzie nebyla snadná, protože ruský medvěd, pod jehož nadvládou byla země bezmála dvě století, nesl rozpad svého impéria s velkou nelibostí. Rozdmýchat národnostní rozbroje v zemi, kde každé z horských údolí obývá samostatný národ s osobitými zvyky a odlišným jazykem, byla pro Rusy hračka. Jen pro představu – v malé Gruzii, zemi s necelými pěti miliony obyvatel, dnes žije na 100 národnostních menšin. Černou můrou gruzínské vlády se staly především dvě oblasti – Jižní Osetie a Abcházie. Po krvavých bojích tato území zůstala součástí Gruzie jen na mapách, ve skutečnosti se dnes jedná o samostatné, i když nikým neuznané státy. Pokud chtěla Gruzie přežít jako nezávislý stát, pak musela najít silného spojence. Jenže kde ho nalézt a co mu nabídnout?

Kudy k opravdovému moři?

V Kaspickém moři se těží ropa již od roku 1871, ale teprve nová ložiska, nalezená po rozpadu Sovětského svazu na území nových samostatných států Kazachstánu, Ázerbájdžánu a Turkmenistánu, udělala z tohoto území strategickou oblast. V roce 1990 11 největších světových ropných společností podepsalo kontrakt na využívání tří azerbajdžánských ložisek ropy a zemního plynu: Azeri, Chirag a Guneshli. Jedna věc je ale ropu nalézt a vytěžit a druhá věc je tuto strategickou surovinu dovézt k zákazníkovi. Kaspické moře je totiž jen větší slané jezero, které není propojeno s žádným oceánem. Ke skutečnému moři proto bylo nutné postavit ropovod. Ale kudy?

Ropa – lék na horké hlavy

Na východ, přes nekonečné pláně Kazachstánu a dále přes Čínu by doprava byla ekonomicky neúnosná. Na jih, napříč kmenovými válkami zmítaným Afgánistanem by ropovod projektoval jen šílenec. Cesta přes Írán by byla nejkratší, ale politicky neprůchodná. Pak už se nabízela jen trasa na sever přes Rusko nebo takzvaná turecká varianta. Propojení nových ložisek na stávající síť ropovodů v Rusku vypadalo na první pohled jako nejsnazší řešení, nebýt problému v podobě příslovečného sudu se střelných prachem – Čečenskem. Zbyla tedy jen západní varianta vedoucí do Turecka. Z Gruzie se rázem stala země strategického významu.

Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – starý „aparátčík“ Eduard Ševarnadze byl na postu prezidenta vystřídán absolventem Kolumbijské university v New Yorku Michailem Saakašvilim, zahraniční finanční pomoc pomohla stabilizovat občanskou válkou zničený stát a národnostní boje utichly jako mávnutím kouzelného proutku. Gruzie začala vzkvétat.

Živá voda proti ropě

Na cestě ropovodu přes gruzínské území však zůstala jedna překážka – národní symbol, Bordžomi. Minerální voda Bordžomi je pro Gruzínce tím, čím pro Francouze šampaňské, či pro Angličana whisky Johnnie Walker. V dobách Sovětského svazu se tahle minerální voda prodávala po celém území komunistické říše a místní opilci ji milovali – několik doušků slané minerálky úspěšně odstraňovalo ranní bolehlav po lahvi vodky.

Minerální voda je to vskutku unikátní; podobnou vodu najdeme jen ve Francii v lázeňském městě Vichy. Bordžomská minerálka se tvoří v hloubce okolo dvou kilometrů ve vápencích podhůří Malého Kavkazu a na povrch vyvěrá v podobě 40 °C teplého pramene v údolí řeky Kura – a právě tudy měla vést trasa ropovodu. Únik ropných látek v důsledku havárie, zemětřesení nebo teroristického útoku by mohl vážně ohrozit tento nenahraditelný zdroj minerálních vod. Po dlouhém jednání byla nakonec trasa přemístěna do prostoru Bakuriany a firma British Petrol zde provedla nákladné technické zabezpečení. Cesta do Turecka byla volná.

Z živé mrtvá voda

Dne 25. května 2005 byl slavnostně otevřen ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, impozantní technické dílo, jehož délka je 1 768 km. Trasa vede přes seismicky aktivní oblasti, přechází 1 500 řek a v nejvyšším místě stoupá až do nadmořské výšky 2 446 metrů. Evropa získala přístup k novým zdrojům ropy a zemního plynu, snížila se závislost na nevyzpytatelném Rusku i rizikové oblasti Perského zálivu. To vše za cenu stoupajícího vlivu Turecka. Příběh malé země, která díky cizí ropě získala nezávislost, by mohl skončit happyendem. Jenže na pohádkovém závěru zůstala malá vada na kráse. Gruzie nepřestávala drze dráždit svého mocného severního souseda, až příliš se spoléhala na pomoc svých nových přátel ze západu. Napětí s Ruskem stoupalo.

Mezitím nové moderní plnírny a schopná obchodní politika udělaly z bordžomských minerálek hvězdu gruzínské ekonomiky – její vývoz představoval jednu třetinu zahraničního obchodu. Pak ale přišel rok 2006 a úder, který nikdo nečekal. Hlavní ruský hygienik označil bordžomské minerální vody za nápoj ohrožující zdraví obyvatelstva a zakázal jejich prodej na území Ruské federace. Trh, představující více než 60 % gruzínského odbytu, se zhroutil. Jsme přece země strategického významu, američtí přátelé nám pomohou zatlačit na ruského souseda, řekli si Gruzínci. Zmýlili se. Ve hře velké politiky byla jejich kauza vyhandlována za to, že Rusko nebude vetovat odsouzení režimu v Severní Koreji.

Díky ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan dnešní Gruzie zůstává stabilním, nezávislým státem. Den ode dne se životní úroveň zvyšuje, jen původní představa běžného občana, že během pár let bude žít v blahobytu, se pomalu rozplývá.

Foto, ilustrace: 
autor, Shutterstock, NASA, nbg.gov.ge, Wikipedie

Reklama