Reklama


Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

19.10.2017 - Martin Nekola

Atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki v srpnu 1945 sice znamenaly konec druhé světové války, začala však nová éra strachu. Během následujících desetiletí provedly světové mocnosti řadu utajených pokusů. Ukázalo se tak, kam až se dá v ničivosti jaderné exploze zajít

Francouzským „domovem“ jaderných testů se stal od roku 1966 ostrov Mururoa ve Francouzské Polynésii.
Francouzským „domovem“ jaderných testů se stal od roku 1966 ostrov Mururoa ve Francouzské Polynésii.

Atomové bomby potvrdily v Japonsku svůj drtivý účinek. Vojenské velení USA bylo explozemi fascinováno a nařídilo vyhodnotit efektivitu zásahů, zdokonalit zbraně a navrhnout jejich další strategické využití. Oproti sovětským rivalům měli Američané především technologický náskok. Hodlali sílu atomu co nejlépe ovládnout a zkrotit.

Operace Crossroads (Křižovatky) provedená v létě 1946 představovala první ze série testů, které měly simulovat použití jaderného arzenálu v rozličných bojových podmínkách. Bylo rozhodnuto akci uskutečnit na mikronéském atolu Bikini, jenž tvoří součást Marshallových ostrovů, o které svedli Američané s Japonci nejednu lítou bitvu. Atol tvoří 27 ostrůvků o celkové rozloze 4 km², přičemž nejbližší pevnina se nachází ve vzdálenosti 300 km. Ideální místo pro testy… 

V zájmu světového míru

Pokusným atomovým výbuchům na zmíněném kousku země předcházely náročné přípravy za přítomnosti až čtyřiceti tisíc lidí – šlo o vůbec nejvyšší počet osob, jaký se kdy účastnil vědeckého pokusu. Americké námořnictvo připlulo k Bikini s 92 válečnými loděmi, vlastními i ukořistěnými, které dříve pluly pod japonskou a německou vlajkou. Tak mohutná flotila by jindy věstila invazi či přípravu na námořní střet, ale Američané se jen chystali zbavit se „nepotřebného šrotu“ – plavidel se slavnými jmény a minulostí, jež v mnoha případech zasáhla do bojů už za první světové války. Nacházely se mezi nimi torpédoborce, bitevníky, ponorky, cisternové lodě i křižníky, navíc plně naložené těžkou technikou, letadly, tanky a děly. 

Na jedno plavidlo umístili vědci dokonce živá zvířata, domácí i divoká, aby zjistili, jaký účinek na ně bude mít pekelný žár. Místo pak muselo vyklidit asi 180 domorodců: na příkaz námořnictva měli provést sčítání obyvatel i majetku a poté navždy opustit svůj domov „v zájmu světového míru“.  

Tři smrtící údery 

Operace Crossroads byla podle plánu rozdělena do tří fází, neboť atomový výbuch měl proběhnout pokaždé v jiných podmínkách. První pokus nazvaný „A – Able“ byl na pořadu dne 1. července 1946. Na pozorovacích člunech se v úctyhodné vzdálenosti shromáždila admiralita, politici, novináři, fotografové a vojenští technici s Geigerovými přístroji pro měření úrovně radiace. Letoun B-29 přezdívaný Dave’s Dream (Davídkův sen) nesl bombu o hmotnosti 4 500 kg, stejný typ, který „posloužil“ pro Nagasaki. Explodovala 160 m nad mořem, načež ohnivou kouli vystřídal oblak deseti milionů tun prachu, sahající až do výšky 20 km. Efekt byl dvakrát mohutnější než při děsivém výbuchu indonéské sopky Krakatoa, která v srpnu 1883 vyvolala třicetimetrovou vlnu tsunami a smetla 160 měst a vesnic. Pokusné lodě utrpěly vážná poškození, byly různě seškvařeny a zdeformovány, nikoliv však zcela zničeny. Ukázalo se tak, že použití atomových zbraní při námořní válce nebude nijak praktické. 

Vraky zůstaly na místě a operace pokračovala 25. července druhým pokusem „B – Baker“ – vůbec poprvé v dějinách pod hladinou moře. Bombu spustili do hloubky 27 m a odpálili; naráz se tak vzedmulo půl milionu tun vody a 50 z 92 lodí bylo rozmetáno na prach. Hlavní zjištění znělo, že síla exploze pod hladinou mnohonásobně převyšuje výbuch ve vzduchu. 

V srpnu 1946 se měl uskutečnit pokus číslo tři „C – Charlie“, při němž by se odpálila ještě silnější nálož, ale sám prezident Truman se zalekl možných následků a operaci Crossroads ukončil.

Všichni však byli spokojeni: pozorovatelé se vyhnuli ozáření a veledůležitá data zaplnila stohy papíru. Jen domorodí ostrované si museli hledat nový domov: od americké vlády dostali jako náhradu 325 tisíc dolarů a samotný atol Bikini zůstal po příštích padesát let v izolaci kvůli radiaci. Sérií výbuchů vstoupili Američané do epochy častých jaderných testů – možná až příliš častých: podle oficiálních statistik jich mezi lety 1946 a 1998 provedli celkem 1 054.

Odpověď strýčka Joea 

Kreml mezitím závistivě přihlížel, jak Bílý dům ovládá atom, a tlačil na své vědce, aby uspíšili přípravy na vlastní pokusné výbuchy. K získání potřebných znalostí byla přitom nezbytná i trocha klasické špionáže a technických plánů zprostředkovaných fyzikem Klausem Fuchsem. Tento schopný německý specialista skrývající komunistické přesvědčení pracoval v samém srdci jaderného projektu Manhattan – v laboratoři v poušti Los Alamos. Navíc měl přístup na nejvyšší jednání spojeneckých odborníků, kteří na tajných konferencích sdíleli své zkušenosti z vývoje jaderných zbraní. 

S jeho pomocí mohli pak sovětští specialisté 29. srpna 1949 hrdě oznámit Stalinovi, že SSSR dosáhl dalšího historického milníku – prvního jaderného výbuchu. Puma odpálená na uzavřené střelnici Semipalatinsk uprostřed kazašské stepi měla sílu 22 kilotun (kt) a nesla označení RDS-1. Američané jí familiárně říkali Joe-1 (podle Stalinovy přezdívky „strýček Joe“), ale vyčerpávajících jaderných závodů s nevypočitatelným Svazem se hrozili. 

Další pokus přišel na řadu až v září 1951, s mnohem silnější náloží, a záhy následovalo vyvíjení vodíkové bomby o síle 400 kt. Po celá 50. léta pak Sověti v této oblasti posouvali hranice, mimo jiné díky věhlasnému vědci Andreji Sacharovovi, který vedl jaderný program a později proslul jako tvrdý kritik porušování lidských práv. 

Sovětská nálož zkázy 

Nenasytnost nového kremelského vůdce Nikity Chruščova však neznala mezí. Zadal vědcům úkol sestrojit nejničivější bombu, jakou kdy lidstvo vyrobilo, aby se jeho říši nikdo neodvážil vzdorovat. Požadoval sílu 100 megatun, ale konstruktéři toto šílené rozhodnutí na poslední chvíli zvrátili. Chruščov se nakonec nechal přesvědčit ke snížení účinku na polovinu, ovšem pro srovnání: hirošimský výbuch odpovídal asi 15 kilotunám. 

Třicátého října 1961 vzlétl nad souostroví Nová země v Severním ledovém oceánu bombardér Tu-95 a shodil z výšky 10 km smrtící nálož, pumu zvanou „Car“. Atomový hřib narostl do průměru 40 km a výšky 60 km. Vše živé v okruhu 100 km utrpělo popáleniny třetího stupně. Oblohu ozářilo palčivé světlo do vzdálenosti tisíce kilometrů a tlaková vlna třikrát obletěla zeměkouli. Srovnatelná exploze by přitom mohla vymazat z mapy město o velikosti Paříže.

TIP: Car-bomba: Největší jaderný výbuch v dějinách lidstva

Pobouřená odezva mezinárodního společenství na sebe tudíž nenechala dlouho čekat a o dva roky později byli Sověti nuceni přistoupit k dohodě o omezení jaderných testů. Přesto do konce studené války realizovali přes 700 pokusných explozí v atmosféře, na zemi, pod povrchem i ve vodě. S bezpečností si však soudruzi hlavu příliš nelámali: radiaci byly vystaveny vojenské posádky i zhruba dvě stě tisíc civilistů, jejichž potomci čelili zdravotním následkům po několik generací. 

Soutěž velmocí

Třetího října 1952 vstoupila do klubu jaderných mocností také Velká Británie, když provedla test v mořských hlubinách u pobřeží západní Austrálie. V rámci operací Totem, Mosaic (Mozaika), Buffalo (Bizon) a Antler (Paroh) se v 50. letech uskutečnily čtyři desítky experimentů na různých místech zmíněného kontinentu. Zahanbeni nechtěli zůstat ani Francouzi, kteří 13. února 1960 otevřeli Pandořinu skříňku v rozpálených píscích Alžírska operací Gerboise Bleue (Modrý tarbík). Nad Saharou se zdvihl atomový hřib po explozi bomby o síle 70 kt a prezident de Gaulle triumfálně oslavoval, že země galského kohouta je opět o něco mocnější a hrdější.

Ne všechno však bylo tak růžové: například tzv. Incident Béryl tajila francouzská vláda desítky let. Prvního května 1962 došlo při podzemním výbuchu v alžírském Ekkeru k nehodě – propadla se jedna z šachet a do ovzduší unikla silná radioaktivita. Zasáhla stovku pracovníků a také právě přítomnou vládní delegaci v čele s ministrem obrany Pierrem Messmerem. 

Paříž před soudem 

Ve stejnou dobu vrcholila alžírská občanská válka, jež ohrožovala i podstatu samotné Francie. Aby nemohlo dojít ke zneužití jaderných zbraní ze strany povstalců a teroristů, přesunula se velká část programu na druhý konec světa, do mnohem klidnějších končin Francouzské Polynésie. Tam se pak mezi roky 1966 a 1996 uskutečnilo na 180 testů, z nichž se plná třetina odehrála na atolu Mururoa. 

Informace o průběhu experimentů a jejich výsledcích Francouzi úzkostlivě tajili, ale již v 70. letech sílilo protiatomové hnutí, do jehož struktur se zapojili představitelé téměř všech polynéských ostrovů a především Nového Zélandu. Ostrov Wellington dokonce neváhal pohnat Paříž před mezinárodní soud. Po sporu, který hasila OSN, ohlásila Francie v roce 1974 přesunutí všech jaderných testů do podzemí. Přesto stovky domorodců trpěly rakovinou štítné žlázy a řadou dalších neduhů, jež s jadernými testy přímo souvisely. 

Smějící se Buddha 

Zbraní posledního soudu se chtěl chlubit i čínský rudý vůdce Mao Ce-tung. Šestnáctého října 1964 došlo v Lop Nur na severozápadě země k odpálení bomby o síle 22 kt, a to ve výšce 100 m. O tři roky později následoval test vodíkové pumy a do 90. let se uskutečnilo celkem 45 testů. Hovoří se přitom o únicích radiace do okolních řek a smrtelných následcích, jež postihly místní ujgurské obyvatelstvo…  

TIP: Stanislav Petrov: Muž, který zachránil svět před jadernou válkou

S velkými obavami hleděl svět také na indické a pákistánské jaderné laškování. O krůček navrch měla přitom první zmíněná země, která 18. května 1974 odpálila pod kódovým označením Smiling Buddha (Smějící se Buddha) bombu o síle 8 kt, a sice na podzemní základně v poušti Thar u pákistánské hranice. Islámábád okamžitě přerušil všechna diplomatická jednání s Dillí a dva a půl roku po skončení války o nezávislost Bangladéše hrozil mezi sousedy další krvavý konflikt. Jen díky mimořádnému úsilí vyslanců OSN se nakonec podařilo řinčení zbraní odvrátit. Pákistán se svého pokusného výbuchu dočkal až v březnu 1983. Obě země dodnes kvůli finanční náročnosti realizovaly celkem jen dvanáct testů malého rozsahu. 

Skrytí majitelé 

Atomovými zbraněmi s největší pravděpodobností disponovaly nebo stále disponují také Jižní Afrika, Izrael, Írán a Severní Korea. Tlak veřejnosti a kontroly Mezinárodní agentury pro atomovou energii však omezily demonstrativní testy na minimum. Lidstvo se zatím bohudík vyhnulo třetí světové válce, ačkoliv horké prsty již několikrát sahaly po spouštích. Supervelmoci se dohodly na postupné likvidaci jaderného arzenálu, ale ve vojenských skladech se jej stále skrývá dost na zničení několika Zemí. 

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Ve strážních věžích na vrcholcích hor sídlily dobře vyzbrojené posádky, které chránily horské průsmyky před nomádskými agresory.

Zajímavosti

Třetihorní tučňák Kumimanu biceae měřil asi 1,77 metru a vážil kolem 100 kilogramů.

Věda

Edge 1030 vyniká obřím displejem

Gadgety

O tom, že si karnevalové období hojnosti dokázali Benátčané nad míru užít, svědčí opakované zákazy reje masek

Historie

Měnící se vzdálenost Měsíce od Země

Vesmír

Formace Stuk kdesi nad východní frontou, zima 1943/1944

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907