Druhové, nebo rivalové? Kdo byli Spartakovi ne(věrní) spolubojovníci?

Spartakovy oddíly byly v takřka neustálém ohrožení, ale bývalý gladiátor se jejich neomezeným diktátorem nikdy nestal. Mylně bychom se domnívali, že byl jediný, kdo měl na povstání otroků vliv. Ve vzbouřeneckém vojsku křižujícím Itálii působilo od začátku několik dalších velitelů. A ti měli mezi rebely nemálo příznivců! 

Nejznámější Spartakův Gal

Crixus (keltsky kudrnatý) se do Itálie pravděpodobně dostal v útlém věku jako zajatec, když Římané zčásti zotročili jeho kmen Alloborgů. Když vyrostl, byl pro svou sílu a nezkrotnost poslán do gladiátorské školy v Capuy. Crixus nikdy nepoznal svobodu, ale Spartakus v něm podle všeho zasel touhu poznat její opojnost. V roce 73 př. n. l. se Crixus společně s dalšími sedmdesáti gladiátory rozhodl uprchnout. Nejen že se útěk zdařil, ale podařilo se jim shromáždit další uprchlé otroky. Poté pustošili Kampánii a Crixus se společně s dalšími Galy Oenomaem, Castem a Gannikem stal Spartakovým spoluvelitelem. 

Hned po dosažení prvních úspěchů nastal mezi povstalci rozkol. Římský historik Sallustius (86–35 př. n. l.) napsal, že mezi otroky došlo k ostré výměně názorů ohledně dalšího postupu. Crixus a spolu s ním někteří Galové a Germáni si přáli utkat se s Římany co nejdříve, zatímco Spartakus chtěl střetnutí oddalovat. Sallustius také zaznamenal, že i přes výslovný Spartakův zákaz otroci znásilňovali ženy a mučili své oběti tak, že je polomrtvé nechali umírat v bolestech. Roztržka mezi Spartakem a Crixem ohledně násilí mohla přispět k rozdělení povstalecké armády. Nakonec se Crixus od Spartaka odtrhl a stanul v čele skupiny toužící po pomstě a krvi. A dál už to známe, Crixovy oddíly táhly na sever, ale u hory Gargano v Apulii byly v roce 72 př. n. l. poraženy. Crixus zde nalezl smrt.

První padlý velitel

Také Oenomaus pocházel z Galie a stejně jako mnoho jiných Galů byl poslán do gladiátorské školy v Capuy vedené starým známým Lentulem Batiatem. Gladiátorská škola z něho měla udělat stroj na zabíjení pro pobavení davu. V ludu, jak Římané nazývali gladiátorské školy, se Oenomaus místo toho seznámil s Thrákem Spartakem. Pravděpodobně na Spartakův podnět v roce 73 př. n. l. společně s Crixem ze školy uprchl. Podílel se na velení Spartakova povstání, které v první fázi sklízelo jeden úspěch za druhým. Oenomaus byl jedním z hlavních strůjců vítězství vzbouřenců nad třítisícovou armádou římské domobrany vedené praetorem Gaiem Claudiem Glaberem pod horou Vesuv.

TIP: Překvapivý objev: Badatelé vystopovali neznámou bitvu u Thermopyl

Dlouho si však ovoce vítězství neužil. Doba a místo jeho smrti sice nejsou přesně známy, ale podle historika Paula Orosia měl Oenomaus padnout v boji během první povstalecké zimy, tedy již na přelomu let 73–72 př. n. l., a to během pustošení měst kdesi v jižní Itálii. 

Dva nejvěrnější gladiátoři

Téměř na konci Spartakova tažení v roce 71 př. n. l. se dovídáme o dvou galských velitelích, kteří se po neshodách se Spartakem oddělili od jeho vojska. Také Casta a Gannica spojil osud dohromady v gladiátorské škole Lentula Batiata v Capuy. Patřili mezi ty gladiátory, kteří se v roce 73 př. n. l. odhodlali spolu se sedmdesáti dalšími k útěku. Společně se Spartakem, Crixem a Oenomaem patřili mezi velitele povstání. Do roku 71 př. n. l. se drželi Spartakovy armády, pak se ale v zimě od Spartaka odtrhli a utábořili se u Lukánského jezera. Rozdělení vojska využil Marcus Crassus a všech dvanáct tisíc tři sta vzbouřenců včetně Gannika a Casta pobil. Podle řeckého historika Plútarcha padli všichni otroci statečně v boji.