Kronikáři Otce vlasti: Marignola zklamal, uspěl až Pulkava z Radenína

Při výběru dvorních kronikářů neměl Karel IV. příliš šťastnou ruku. Dokonce ani věhlasní autoři světových kompilací nedokázali české kronice vdechnout život tak, jak se to o několik dekád dříve podařilo Petru Žitavskému, jehož perem byla sepsána Zbraslavská kronika. Jeho v mnoha směrech jedinečné dílo zůstalo ještě dlouho nedostižným ideálem. Karel se po prvních neúspěších odmítl vzdát a zval ke svému dvoru další vzdělance, kteří vládli mrštným jazykem a ještě hbitějším perem. 

Předpojatý František Pražský 

Prvním kronikářem usilujícím o sepsání české kroniky se stal probošt pražského kostela František, který byl mimo jiné i kaplanem pražského biskupa Jana z Dražic. A právě jeho vliv se ke Karlově nelibosti v kronice několikrát projevil.

Původním úkolem vzdělaného klerika bylo zřejmě pokračovat v zápisech pražské kapituly, své dílo však upravil a věnoval českému panovníkovi. Chvályhodný čin měl ale velký háček. František totiž, jak bývalo u středověkých kronikářů zvykem, využíval a takřka opisoval Zbraslavskou kroniku. Svým vzorem se nechával tak unést, že stejně jako jeho předloha tu a tam počastoval kritikou Karlova otce Jana Lucemburského. To se však českému králi vůbec nelíbilo, a proto se rozhodl nechat Františkovo dílo přepracovat Benešem Krabice z Weitmile. 

Cestovatel Marignola

Zvláštní postavení mezi Karlovými kronikáři zastával františkán Jan Marignola. Italský právník a cestovatel sepsal v padesátých letech rozsáhlé třísvazkové dílo o světových dějinách, kterým si získal celoevropský věhlas. První část knihy započal stvořením Adama a vylíčil v ní dějiny až po potopu, druhý díl dovedl na konec 13. století a ve třetím se věnoval dějinám papežství.

Jeho kronika Karla IV. velice zaujala a natěšený panovník se rozhodl dát novému kandidátovi prostor k sepsání českých dějin, hodných jeho majestátu a zároveň šikovně včleněných do spisku o světové historii. Marignolovi však dějiny národa, žijícího daleko na studeném severu za Alpami, nic neříkaly. Italský dobrodruh, který onehdy procestoval Čínu, Indii a Mezopotámii předložil Karlovi dílko nízké kvality, které pohříchu středověkou literaturu nijak neobohatilo. Kronikář věhlasného jména tak zůstal své pověsti mnoho dlužen. 

Nepřesný Neplach

Ani další z řady nadějných učenců Karlovo očekávání nesplnil. Tentokrát se jednalo o opata benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem Neplacha, častého průvodce císaře Karla Evropou. Neplach začal psát své dílo roku 1360 „podle přání bratra Martina, hospodáře kláštera a svého strýce,“ jak sám na začátku knihy udává. Literární úroveň kroniky však těžce pokulhávala za nepříliš úspěšným peletonem zbylých autorů doby Karlovy, navíc se dopustil řady zbytečných nepřesností.

Svědek Beneš Krabice z Weitmile

Kanovník pražského kostela a od padesátých let „ředitel“ stavby svatovítského chrámu Beneš Krabice z Weitmile také neoplýval zrovna košatou slovní zásobou. Kromě nepříliš líbivého slohu mu navíc unikaly dějinné souvislosti, takže ani s jeho dílem nemohl být Karel IV. spokojen.

Z našeho pohledu však autor čtyřdílné kroniky, jejíž první tři části jsou přepracováním spisu Františka Pražského, přinesl řadu zajímavých faktů. Nikoliv však z historie předcházející Karlově vládě, ale z Benešovy současnosti. Kromě toho na rozdíl od dalších autorů vložil do závěrečné části své kroniky vlastní Karlův životopis a také opis životopisu prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.  

Úspěšný Přibík Pulkava

Kronika česká od správce školy u kostela sv. Jiljí v Praze Přibíka Pulkavy z Radenína byla posledním pokusem o sepsání českých dějin. A v tomto případě se konečně jednalo o vydařené úsilí. Karel IV. však pro tentokrát nenechal nic náhodě a do spisu mistra svobodných umění nejednou citelně zasáhl. Není divu. V roce 1374, kdy se Přibík postavil k psacímu pultíku, spěl život římského císaře pomalu ke svému konci. Nad koncepcí nově vznikající knihy chtěl mít proto kontrolu, aby výsledek konečně odpovídal jeho mocensko-reprezentativním zájmům.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Dohled nad svým dvorním kronikářem mu usnadnil i vlastní rukou učiněný výběr předloh. Karel IV. totiž nechal pro Přibíkovy potřeby shromáždit starší české záznamy a listiny, jejichž přepracované znění se mělo v kronice objevit. Právě citace některých, pro naši dobu nadobro ztracených pramenů, je pro nás nesmírně přínosná. Přibíkovi se rovněž podařilo vklínit do líčení českých dějin Karlův ideologický program. Kvůli tomu se kronice nedá upřít jistá míra tendenčnosti, ale jako reprezentace Karlova majestátu svému duchovnímu otci posloužila ze všech pokusů nejlépe.