Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Na podzim roku 72 př. n. l., po mnohých drtivých a ponižujících porážkách, se nedostávalo vhodných uchazečů, kteří by mohli Spartakovi čelit. Nejlepší generálové Říma byli mimo Itálii, a tak senát jmenoval velitelem nové armády nejbohatšího Římana Marca Licinia Crassa. Ješitný Crassus léta čekal na příležitost zaskvět se na poli vojenské slávy, k čemuž nasbíral dost bojových zkušeností. Senátoři správně vytušili, že tento magnát udělá pro vítězství vše. 

Crassus vzal své jmenování velitelem proti Spartakovi skutečně vážně. Jelikož situace volala po definitivním vyřešení vzpoury, postavil ze svých vlastních prostředků šest legií a připojil k nim i dvě legie nedávno poražených konzulů. Jeho vojsko tak čítalo až padesát tisíc plně vyzbrojených a disciplinovaných římských vojáků, což představovalo ekvivalent deseti legií! Spartakus natolik ponížil Římany, že táhnout s Crassem proti uprchlým gladiátorům a otrokům bylo otázkou cti. A tak ve výpravě nechyběl nikdo, kdo v tehdejším Římě něco znamenal.

V pasti

Je zima roku 71 př. n. l. a Spartakus se rozhodl pochodovat k Brundisiu (dnešní Brindisi), obchodnímu a válečnému přístav v jižní Itálii obstarávajícímu spojení s Řeckem. Odtud chtěl patrně odplout do Thrákie. Ale svůj plán úniku musel změnit, když zjistil, že místodržitel Makedonie Marcus Terentius Varro Lucullus se právě v Brindisiu vylodil se svou armádou. To vyvolalo neshody o tom, co dál. Gannicus a Castus, galští velitelé Spartakovy armády, se o dalším postupu se Spartakem nepohodli, oddělili se od něho a utábořili se u Lukánského jezera. 

Rozdělení vojska využil Crassus. Rozhodl se nejdříve napadnout Gannika a Casta, ale ne přímým úderem, nýbrž pomocí léčky. Poslal šest tisíc mužů na jakýsi pahorek blízko tábora povstalců, kde měli zůstat nepozorováni. Tohoto přesunu si však údajně povšimly ženy otroků, které právě před nepřátelským římským táborem obětovaly bohům. Tato epizoda však nic nezměnila na tom, že Crassovo vojsko v nastalé bitvě pobilo přes dvanáct tisíc rebelů. Plútarchos sice později obdivoval statečnost padlých vzbouřenců, z nichž prý pouze dva měli rány na zádech a všichni ostatní padli stojíce na svých místech a bojujíce s Římany, ale galské oddíly byly rozmetány.  

Spartakus se zatím stahoval do hor u Petelie (dnešní Strongoli v Kalábrii). Crassus proti němu poslal legáta Quinta a kvestora Scrofa a třebaže byly Spartakovy oddíly oslabené a v defenzivě, ještě jednou slavně zvítězily a málem zajaly samotného zraněného kvestora, kterého jen s potížemi římští vojáci vyrvali nepřátelům.

Plútarchos popsal, co se stalo po vítězství: „Tento úspěch Spartaka zničil, protože domýšlivost uprchlých otroků po něm velmi stoupla. Teď už se nechtěli vyhýbat boji ani poslouchat velitele, ale už na cestě je obklopili se zbraněmi v rukou a přinutili je táhnout zase Lukánií proti Římanům – nic nebylo Crassovi vítanější, než jejich spěch.“

Poslední bitva

Crassus toužil svést co nejdříve rozhodnou bitvu. Postavil římský tábor hned vedle Spartakova. Římané kopali příkop a Spartakovci, obávajíce se obklíčení, při tom římské vojáky napadali.

„Spartakus nakonec viděl, že se nedá nic dělat, a dal své vojsko nastoupit v bitevní šik. Když mu byl přiveden kůň, vytasil meč a koně probodl se slovy, že zvítězí-li, bude mít množství krásných koní od nepřátel, bude-li poražen, nebude už žádného potřebovat. Pak se pustil středem ozbrojenců v pršce ran přímo na Crassa, k němu se sice nedostal, zabil však dva centuriony, kteří na něho společně zaútočili. Nakonec, když všechno kolem něho uteklo, zůstal tam stát sám, byl obklopen mnoha vojáky, bránil se, až byl ubit,“ vylíčil poslední den nesmrtelného Thráka Plútarchos. 

TIP: Druhové, nebo rivalové? Kdo byli Spartakovi ne(věrní) spolubojovníci?

Zbytek Spartakova vojska byl hromadně pobíjen. Ty, kterým se podařilo z bojiště uprchnout do hor, začal Crassus pronásledovat. Uprchlíci se rozdělili na čtyři skupiny a pokračovali v boji, dokud všichni, až na šest tisíc, nepadli.

Zajatce čekal strašlivý osud, který vstoupil do dějin jako symbol římské krutosti. Všichni byli pro výstrahu ukřižováni, kříže lemovaly celou asi dvousetkilometrovou cestu z Capuy až do Říma. Tak na jaře roku 71 př. n. l. skončila třetí a největší válka s římskými otroky zvaná Spartakovo povstání.