Přímluvkyně nebo fanatička? Pozoruhodný život Polyxeny z Lobkovic

Názory na Polyxenu z Lobkovic se dodnes velmi různí. Zatímco jedni vyzdvihují její diplomatické a organizační schopnosti, druzí ji nazývají „tuhou Římankou“, fanatickou katoličkou, která vydělala na pobělohorských konfiskacích majetku. V jednom se však všichni shodnou. Šlechtična prý oplývala mimořádnou krásou, a navíc ji osud obdařil i pronikavou inteligencí. Jak Polyxena těchto předností využila?

Přestárlý ženich

Jako dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava II. z Pernštejna vyrůstá Polyxena v přepychu. O pozornost rodičů se ovšem musí dělit s obrovským počtem sourozenců, neboť její matka María Manrique de Lara přivádí na svět jednoho potomka za druhým. Jenomže mnoho z dívčiných bratrů a sester se nikde nedožije dospělosti. Roku 1582 pak rodinu postihne nejtěžší rána: Vratislav z Pernštejna umírá. Zanechá po sobě tak velké dluhy, že si jeho dědicové prý musejí půjčit i na černé sukno, kterým zahalí Pernštejnský palác v Praze.

To výrazně zkomplikuje i Polyxeniny vyhlídky na sňatek.  Kdo by si chtěl vzít za manželku dívku sice velmi krásnou a urozenou, ale bez věna? Vždyť už předtím přicházel v úvahu jen velmi omezený okruh vhodných nápadníků. Mladá Pernštejnka totiž potřebuje manžela rovnocenného postavením i katolickým vyznáním. V 16. století, kdy se většina českých i moravských pánů hlásí k protestantismu, jde o téměř nesplnitelný požadavek. Přesto se ženich pro Polyxenu najde! 

Mocný Vilém z Rožmberka, svého času dokonce kandidát na polský trůn, totiž potřetí ovdověl. Protože se v žádném ze svých předchozích manželství nedočkal potomka, musí se co nejdříve znovu oženit. Jeho volba padne právě na Polyxenu, které velkoryse promine věno. Nevíme, jak dívka o svém budoucímu manželovi, jenž by mohl být jejím otcem, smýšlela, nicméně k oltáři s ním šla. Jejich slavná svatba se konala roku 1587, a zavítal na ni dokonce i sám císař Rudolf II. Protože panovník nebyl ženatý, stala se asi dvacetiletá Pernštejnka po boku svého manžela prakticky první dámou českého království. Dá svému choti vytouženého dědice? 

Mladá vdova

Novomanželka svého zaměstnaného muže moc často nevídá. Císař ho neustále pověřuje důležitými úkoly, které ho odvádějí daleko od domova. Nijak Rožmberka nešetří i přesto, že šlechtice již sužují nejrůznější neduhy. Trpí otoky, plicním onemocněním i záchvaty dny. Své mladé choti však nic neodpírá. Zahrnuje ji šperky a chová se k ní s otcovskou starostlivostí. Ale Polyxena mu tolik potřebného syna nedá. Vše nasvědčuje tomu, že Vilém i jeho bratr Petr Vok byli neplodní. Stárnoucího velmože nakonec udolají jeho četné povinnosti a v srpnu roku 1592 umírá. V pouhých šestadvaceti letech se z Polyxeny stává vdova! Nutno, podotknout, že slušně zaopatřená. 

Sňatek z lásky

Celých jedenáct let zůstane Polyxena neprovdána. Pak však potká nejvyššího kancléře Vojtěcha Popela z Lobkovic. Ten se nejprve dvoří její sestře Františce, avšak potom si jeho srdce získá vdova po Rožmberkovi. Svatba se koná roku 1603. Po ní spolu oba manželé žijí převážně v Pernštejnském paláci, odkud to má kancléř jenom kousek do svého úřadu. Zřejmě se hluboce milovali, protože i po dvaceti letech manželství oslovuje Vojtěch svoji choť v dopisech Mé srdce. Spokojenou dvojici trýzní pouze obavy, zda se někdy dočkají narození syna. Proto se Vojtěch i Polyxena vroucně modlí a dávají štědré dary františkánům, aby se také oni připojili k přímluvám.

Dlouho očekávaný syn přichází na svět roku 1609. Dostane jméno Václav Eusebius.  Nakonec zůstane jejich jediným potomkem. Proto si lze snadno představit, jakou péčí ho rodiče zahrnují. Z dochovaných dopisů, které Polyxena svému synovi psala na prahu jeho dospělosti, čiší neustále obavy o jeho zdraví. „Udělám pro tebe vše, co bude v mých silách,“ ujišťuje ho matka zároveň. Kromě výchovy jediného dítěte se však musí soustředit i na jiné povinnosti. Českými zeměmi totiž zmítají náboženské rozepře!

Nenávidění katolíci

Tentýž rok, kdy se šťastní manželé dočkají narození syna, donutí české stavy císaře Rudolfa II. k podepsání Majestátu. Jde o listinu, která zaručuje náboženskou svobodu v Českém království. Právě tento dokument se Lobkovicovi silně nezamlouvá. Nejen proto, že nemá v lásce křesťany jiných směrů, ale také proto, že ho císař podepsal pod nátlakem. Zástupci stavů mu totiž vyhrožovali, že pokud tak neučiní, nepodpoří ho ve sporu s jeho bratrem Matyášem.

Listina revolučně zajišťuje svobodu vyznání i poddaným, avšak Polyxena a její manžel si ji vykládají po svém. To šlechticové přece rozhodují o víře obyvatel na svých panstvích! Roku 1611 se tak Polyxena například dostane do sporu s Litomyšlskými. Zakáže totiž zvonit na nekatolických pohřbech. Poddaní se ovšem s nařízením nesmíří a zazvoní si sami. Městská rada neučiní nic, aby viníky potrestala. Polyxena proto všechny radní odvolá a nahradí je pouze katolíky. Nenechá přece svá nařízení beztrestně přehlížet! Hlavně pro své protěžování katolíků si tedy Polyxena vyslouží označení Římanka tuhá. Nekatoličtí obyvatelé však brzy dostanou ještě pádnější důvod, proč ji a jejího manžela nenávidět…

Statečná žena

Dvacátého třetího května letí z oken Pražského hradu královští místodržící Vilém Slavata, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius. Zástupci stavovského sněmu si na nich vylévají zlost za porušování Rudolfova majestátu. Zranění muži se s úpěním zvedají ze svahu, kam dopadli, a snaží se co nejrychleji dostat z dosahu rozlícených stavů. Kdo jim však poskytne útočiště?

„Urozená paní, pusťte nás dovnitř, sic nás zamordují!“ buší vyděšení úředníci na vrata Pernštejnského paláce na samém okraji komplexu Pražského hradu. Polyxena bez váhání vpustí pronásledované dovnitř. Zavolá k nim lékaře, ale to už se vstupu do budovy domáhají povstalci v čele s Matyášem Thurnem. „Vydejte nám zrádce!“ hřímá vůdce vzbouřenců. „Nedopustím, aby v mém domě došlo k jakémukoli násilí,“ odmítne jeho žádost Polyxena. Ze své pozice neustoupí ani o píď. Vyhození úředníci jí vděčí za život. 

Vyjednavačka

Polyxeně se pro sebe a syna podaří na stavovské vládě vyjednat volný odjezd do Vídně, kde na ni po boku císaře čeká její manžel. Tam také potká lékaře Jana Jessenia. „Nejezděte do Prahy,“ přemlouvá ho, avšak marně. České stavy v listopadu 1620 prohrají osudnou bitvu na Bílé hoře. Císař Ferdinand II. žádá tvrdé potrestání viníků. Polyxena a její manžel se proto ocitnou doslova v obložení prosebníků. A manželé skutečně dělají vše, co mohou, aby císaře obměkčili. Vymohou tak milost například pro lékaře Matyáše Borboniuse z Borbenheimu, kterému je trest smrti změněn na doživotní vězení. 

Přes všechny snahy pomoci obviněným i jejich příbuzným si manželé moc sympatií nezískali. Vždyť se stali vlastníky značného majetku zkonfiskovaného účastníkům povstání. Nejvyšší kancléř rovněž obdrží za své věrné služby knížecí titul. Úspěch se v době, kdy většina národa trpí, neodpouští! 

Smrt klepe na dveře

Díky zkonfiskovanému majetku se sice páru podaří zaplatit značnou část svých dluhů, avšak platí za to odloučením. Císař si totiž žádá služeb nejvyššího kancléře víc než kdy dřív. Vojtěch Popel z Lobkovic nakonec roku 1628 v Praze umírá, a tak se Polyxena stává podruhé vdovou. Za tři roky ji stihne další rána. Tehdy totiž odzvoní hrana jejímu synovci Vratislavu Eusebiovi z Pernštejna. Protože se jednalo o poslední mužského potomka Pernštejnů, vymírá kdysi tak významný rod po meči. S tímto pomyšlením se hrdá šlechtična smiřuje jen těžko. 

Sama se odebere na věčnost až roku 1642. Její smrt přitom obestírá celá řada legend. Na smrtelné posteli prý vstoupila do řádu karmelitánek. Poté se jí podle svědectví vrátila řeč a byla dokonce schopna zpívat zbožné písně! Večer po svém úmrtí se údajně zjevila jednomu duchovnímu ve sněhobílém šatu u nohou Panny Marie a ujistila ho, že Bůh vyslyšel modlitby za její spásu. Tyto legendy potvrzují, za jak výjimečnou ženu považovali Polyxenu její současníci. Ať už ji odsuzovali nebo milovali, všichni věděli, že svými schopnostmi naprosto vybočovala.