Zeppelin-Staaken R.VI: Úsvit strategických bombardérů

Když letadla vstoupila do první světové války v roli nevyzkoušené novinky, hledal se teprve nejlepší způsob jejich uplatnění. Letectvo generalita prvně vnímala především jako ideální prostředek průzkumu. Až později se rozšiřovala myšlenka využití létajících strojů k útokům na pozemní cíle.

Za vrchol evoluce letecké techniky v období Velké války lze považovat tzv. obří letouny. Obvykle čtyřmotorové stroje tehdy vytvořily základ strategického bombardovacího letectva. Prvním z nich byl slavný ruský Ilja Muromec, na jehož tehdy opravdu impozantní výkony odpovědělo Německo letouny řady R. Největšího výrobce těchto typů představovala Zeppelinova společnost. 

Návrhy hraběte Zeppelina

Letoun Ilja Muromec propůjčil Rusku v oblasti těžkých bombardérů zřetelný náskok. Další mocnosti se ale nechtěly nechat zahanbit a tak zahájily práce na podobných letadlech. Velmi zvláštní situace nastala po roce 1914 v císařském Německu, kde se letadlům všeobecně nejprve příliš nedůvěřovalo. Když později přišla řeč na dálkový průzkum či bombardování, vsadili Němci z počátku konfliktu výhradně na Zeppelinovy majestátní vzducholodě.

Samotného hraběte Ferdinanda von Zeppelina ovšem od vývoje vlastní vzduchoplavecké techniky vojáci vlastně odstavili. Aristokrat však zůstával také velkým vizionářem, a proto si plně uvědomoval omezení bojového nasazení vzducholodí. Opakovaně se pokoušel prosadit stavbu velkých letounů těžších než vzduch.

Zanedlouho se ukázalo, že se nemýlil. Po prvních impozantních úspěších začaly mít německé vzducholodě problémy. V roce 1915 proto císařské letectvo konečně zavedlo novou kategorii letounů, a sice řadu R (Riesenflugzeuge, obří letouny). Hlavní rozdíl mezi „normálními“ těžkými bombardéry řady G (Grossflugzeuge, velké letouny) a novou řadou R spočíval v tom, že u obřích letadel měla jejich konstrukce umožnit dohled mechaniků na chod motorů i za letu.

První možnost takového řešení představovala trupová „strojovna“ s dálkovými náhony k vrtulím na křídlech, kdežto druhé řešení kalkulovalo s využitím rozměrné křídelní gondoly s motory a vrtulemi. Vývojem a výrobou letadel kategorie R se zabývaly mj. značky AEG, Gotha či Siemens.

Největších úspěchů na tomto složitém poli nakonec dosáhla společnost Zeppelin, resp. její pobočka ve městě Staaken. V císařském Německu během Velké války vzniklo přibližně 30 typů „obřích letadel“, ovšem drtivá většina byla postavena jen v jednom či dvou kusech.

Pouze firma Zeppelin-Staaken dokázala rozběhnout sériovou produkci jednoho zvoleného typu, jímž se stal bombardér R.VI. Rozměrný prototyp poprvé vzlétl v roce 1916. Továrna ve Staakenu zhotovila celkově osmnáct kusů stroje, jež používaly dvě jednotky. Nazývaly se příznačně oddíly obřích letadel (Riesenfl ugzeug-Abteilung) č. 500 a 501 a operovaly na východní i západní frontě.

Nevyužitý potenciál bombardérů

Zeppelin-Staaken R.VI představoval z hlediska zvolené aerodynamiky klasický dvojplošník. Pokud jde o pohon, aplikovali konstruktéři řešení křídelních gondol s motory a vrtulemi, avšak dosti zvláštním způsobem. Letoun tak měl čtyři motory značky Mercedes či Maybach, ale jen dvě křídelní gondoly. Každá z nich obsahovala dva motory, jeden pohánějící vrtuli tažnou a druhý tlačnou.

Osádku tvořilo zpravidla sedm mužů – velitel, dva piloti, radista, palivář a dvojice mechaniků. Mezi charakteristické znaky letadla se řadil masivní hlavní podvozek pod křídlem (doplněný pomocným podvozkem pod přídí) a vpřed vysunuté pozorovací stanoviště na přídi. Zde se zároveň nacházel jeden z obranných kulometů. Druhý kulomet nesla záď kabiny, třetí a čtvrtý se nalézaly ve spodní části trupu.

V pumovnici býval zpravidla nesen náklad asi jedné tuny bomb, maximální nosnost však byla až dvojnásobná. R.VI mohl dopravit (na tehdejší dobu) skutečně obrovské bomby, z nichž největší vážila zhruba tunu. Nejčastějším cílem náletů císařových bombardérů se pochopitelně stávala Velká Británie a Francie, již tehdy ale docházelo i k taktickým útokům na frontové cíle.

Zeppelin-Staaken R.VI

Většina náletů na Británii probíhala za měsíčných nocí – němečtí letci se tak mohli orientovat podle řeky Temže. K soubojům se spojeneckými stíhačkami docházelo pouze vzácně, jelikož Němci létali ve značných výškách. Z osmnácti zhotovených letadel zůstaly čtyři ztraceny v boji, šest dalších letectvo odepsalo kvůli technickým poruchám a haváriím.

Efekt útoků letadel kategorie R zůstával především psychologický, jelikož císařské letectvo neumělo využít značný potenciál silných strojů. Zdá se, že si německé velení jednoduše nedokázalo ujasnit, co od obřích bombardérů očekává. Chyběla tak doktrína optimálního nasazení. Hromadné nálety probíhaly pouze vzácně, ačkoli potřebná letadla stála na letištích; navíc chyběly přidělené doprovodné stíhačky a nebyla dořešena taktika obrany formace proti stíhačkám nepřítele. Zeppelin-Staaken R.VI představoval konstrukčně jistě velmi zajímavý letoun, avšak jeho vliv na průběh války byl nakonec zanedbatelný.