Reklama

Reklama

Jak se hledají dinosauři: Na návštěvě v ráji paleontologů

16.2.2017 - Vladimír Socha
Vykopávání dinosauřích fosilií je obvykle úmorná a špinavá práce, která se běžně odehrává na zcela odlehlých místech daleko od civilizace. Našinec za ní navíc musí dlouze cestovat. Pokud se vám ovšem podaří objevit zapomenutý kousek prehistorie, na všechnu námahu rázem zapomenete
V ráji paleontologů
V ráji paleontologů

Při „preciznějších“ pracích na vykopávkách se využívají zubní kartáčky či chirurgické skalpely, ale hodí se i kladiva či krumpáče (na snímku je autor článku).

V ráji paleontologůV ráji paleontologůV ráji paleontologůV ráji paleontologů

Pro českého paleontologického nadšence platí bohužel smutná pravda, že se pozůstatky exotických druhů dávných tvorů nacházejí ve velmi vzdálených oblastech, jako je Čína, Mongolsko, Argentina či západ Spojených států. Nicméně právě v poslední jmenované lokalitě, konkrétně ve státě Montana, pořádá tamní Museum of the Rockies pravidelné každoroční letní vykopávky, pro něž je třeba sehnat dostatek dobrovolníků na práci v odlehlých pustinách pod vedením odborného týmu. 

Jedinou podmínkou účasti jsou angličtina a dobrá fyzička (věková hranice se většinou pohybuje mezi 16 a 60 lety, ale vyrazit můžete i po šedesátce). Pokud se však rozhodnete přihlásit a vydat se na své životní dobrodružství do východní Montany, počítejte s tím, že vás čeká úmorná dřina, pobyt ve spartánských podmínkách a navíc si svůj sen splníte na vlastní náklady – zdarma vás pouze ubytují v táborovém stanu… 

Země nikoho

Paleontologický tábor tvoří obvykle jediný domek, k němuž vás uprostřed divočiny nasměruje osamělá řada sloupů s elektrickým vedením. Poštovní schránka takovéto „usedlosti“ se může nacházet klidně i deset kilometrů daleko – jednoduše u nejbližší silnice. V Montaně se navíc bude naleziště velmi pravděpodobně rozkládat na pozemku některého z mnoha farmářů, mezi něž se tamní neúrodná půda rozdělovala po obrovských kusech. Dodnes je přitom z četných nálezů obsidiánových hrotů šípů zřejmé, že se původně jednalo o indiánská loviště.  

Zmíněná budova se po příjezdu osazenstva běžně rozšíří o dva karavany se skromným vědeckým zázemím, které sestává z malé laboratoře s připojením k internetu a z polní paleontologické knihovny. Dále v místě vyroste jídelní stan, kde se dobrovolníci spolu s vědci scházejí každé ráno a večer. Tématem konverzace bývají vykopávky, dinosauři, ale i filmy či politika. Tábor doplňuje kamionový přívěs plný nářadí a nezbytného vybavení. Spí se ve stanech na karimatkách. 

Nářadí s sebou!

Vstává se mezi šestou a sedmou ranní, načež následuje rychlé čištění zubů, jež se obvykle odbude na trávě před stany. Poté je potřeba si nachystat sendviče, různé energetické tyčinky a především pití. V rozpálené Montaně, ale třeba i v Argentině či v jiných oblastech mohou teploty přes den vystoupat až ke 40 °C, a bez dostatečných zásob vody proto cesta do terénu nepřipadá v úvahu

Po snídani se osazenstvo rozdělí do týmů, které se pak střídají na různých lokalitách, kam je rozvážejí terénní auta. Vedle svačiny a pití si s sebou dobrovolníci berou také své vlastní paleontologické vybavení, jako třeba geologická kladívka. Těžší nářadí bývá připraveno pod ochrannou plachtou na místě. Všechny lokality se samozřejmě zaměřují pomocí GPS, proto je není těžké najít ani v rovinaté a poměrně nepřehledné krajině nalezišť. 

Práce s výbušninami

K objevu dinosauřích fosilií v terénu může dojít zcela náhodně, ale také při cíleném pátrání. K práci už ovšem dávno nestačí jen krumpáč a lopata. Současní paleontologové používají složité mikroskopy, počítačové tomografy nebo chemické rozbory sedimentů i vzorků zkamenělin. A právě tyto speciální metody a technologie umožňují nahlédnout pod povrch a objevit jinak bezpečně ukryté detaily na pozůstatcích dávných tvorů. Množství nových poznatků proto během posledních dvou desetiletí rapidně stoupá a uvedená tendence se zřejmě v dohledné době jen tak nezastaví.  

Jakmile se konečně podaří zachované zkameněliny objevit, nastává často problém, jak je z horniny uvolnit: Některé typy podloží jsou velmi tvrdé a v mnoha případech se musejí zdolávat pomocí řízených odstřelů a těžké techniky, včetně buldozerů či bagrů. Takto drastické metody však přicházejí na řadu pouze při nejhrubší práci a dostatečně daleko od samotných fosilií.

Zpevnit a zabalit

Při vykopávkách se dosud musí používat několik základních nástrojů, jejichž vzhled a tvar se sice časem zmodernizovaly, avšak způsob využití zůstává prakticky stejný. Podle velikosti nalezeného „pokladu“ a tvrdosti okolní horniny jde například o zubní kartáčky či chirurgické skalpely, ale hodí se rovněž kladiva, krumpáče, páčidla či lopaty. Při odkrývání fosilií v tvrdší hornině pochopitelně hrozí i úraz, proto bývají součástí oděvu také ochranné přilby, brýle a rukavice. 

Mnohé odkryté zkameněliny jsou velmi křehké a před převozem se musejí zabezpečit. Slouží k tomu široká škála pomůcek – například speciální, rychle účinkující lepidla a umělé pryskyřice, jež se nanášejí štětcem či nástřikem. Menší zkameněliny lze balit do papíru nebo sáčků z různých odolných materiálů. Ty nejkřehčí chrání polyuretanová pěna (která se využívá i při výrobě některých druhů postelových matrací) nebo třeba epoxidové pryskyřice, jež brání chemickému i mechanickému poškození. Větší nálezy se běžně omotávají síťovinou, kterou zpevní například sádra: Na nalezené pozůstatky se opatrně přikládají pásy látky napuštěné „tužidlem“, jež fosilie velmi dobře zakonzervuje a ochrání. 

Mapování oblasti

Pokud je fosilie příliš rozměrná, často se musí před transportem rozřezat. Ve vzácných případech se však pomocí těžké techniky vyzvedávají kostry celé. Bloky horniny, v nichž byly objeveny, pak mohou měřit i kolem deseti metrů a vážit mnoho tun. 

Vyzvednutí zkameněliny představuje poměrně choulostivou záležitost: Je třeba odstranit přebytečnou část horniny kolem samotného nálezu, přičemž se dosah fosilní kostry pod povrchem někdy zjišťuje tzv. penetračním radarem, přístrojem podobným rentgenu. Před osekáváním se nález musí nejprve bezpečně lokalizovat, případně zaměřit pomocí systému GPS, přesně zakreslit či vyfotografovat a pečlivě zanést do speciální mapy. Vzniká tak dostatečně podrobný plán lokality, jehož význam se nezřídka rovná ceně samotné fosilie. Zajištěný objev se následně může převézt do laboratoře. 

Lidská vynalézavost

Výzkumné pracoviště se jen zřídka nachází přímo na místě vykopávek, a vzácné fosilie se tak obvykle přepravují v nákladních či terénních vozech, které mívají vlastní jeřáb. Pozůstatky jsou ovšem často objeveny v místech, kam se nedostane ani terénní vozidlo. Pak se musí improvizovat a do akce nastupuje lidská vynalézavost a síla: Nález se například pomocí popruhů připevní k „odtrženému“ krytu kufru auta – a pak už nezbývá než táhnout.

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Každodenní práce dobrovolníků na vykopávkách končí mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Ještě než se všichni nahrnou na večeři do jídelního stanu, mohou využít luxusu sprchy, přesněji řečeno hadice zavedené do sprchovacího koutu se zástěnou. Smýt ze sebe křídový prach, který na vás během horkého dne ulpí, je však téměř nemožné. 

Domov tyranosaura

Na území Montany leží proslulé paleontologické souvrství Hell Creek (doslova „pekelný potok“). Jedná se o úsek hornin, v nichž je vepsána historie posledních dvou milionů let druhohorní éry, která skončila před 66 miliony let. V roce 1902 tam sběratel fosilií Barnum Brown objevil první kostru druhu Tyrannosaurus rex a na druhou pak narazil o šest let později jen o kousek dál. Podle paleontologa Jacka Hornera dokonce fosilie ze souvrství Hell Creek dosud „páchnou“, jako by nešlo o dávno mineralizované kameny, držící podobu někdejších kostí. Tvrzení o pomyslné čerstvosti dokládá i výzkum paleontoložky Mary Higby Schweitzerové, která zjistila, že ze zkamenělin dinosaurů z tohoto souvrství lze stále ještě izolovat stopy původních proteinů! 

Reklama