Kníže Metternich na penzi: Jak vypadal důchod jednoho z nejznámějších státníků 19. století?

Klemens Wenzel von Metternich pocházel ze staré porýnské šlechtické rodiny a po vzoru svého otce vstoupil do rakouských diplomatických služeb. Během napoleonských válek se vyšvihl na post ministra zahraničí a podstatnou měrou se podílel na uspořádání Evropy po roce 1815. Jako zastánce monarchismu a konzervativismu a nepřítel revoluce, nacionalismu i liberalismu se stal pro svobodomyslné lidi „strážcem Grálu reakce“ či „démonem Rakouska“. Před událostmi 1848 byl dokonce nucen složit úřad kancléře a uprchnout do Čech.

Návrat do rakouské metropole

Vídeňská vláda si po potlačení revoluce mohla dovolit vstřícné gesto vůči bývalému státníkovi, v listopadu 1850 zrušila zabavení jeho majetku a přiznala mu roční penzi ve výši 8 000 zlatých. Metternich ještě několik měsíců čekal, že ho císař František Josef I. vyzve k návratu domů. Když mu došlo, že pyšný monarcha nic takového neudělá, zaslal mu pokornou žádost, že by se chtěl jako soukromá osoba vrátit do vlasti.

V září 1851 se kancléř nastěhoval zpět do svého vídeňského „Zimního paláce“ na Rennwegu. Tuto rezidenci v historizujícím stylu si nechal postavit ještě před revolucí. Přestože byla během revolučních zmatků vypleněna, většina uměleckých skvostů zůstala zachována. Zimní období trávil kníže v hlavním městě, kde se jeho sídlo stalo oblíbeným společenským centrem. 

Ale po svém návratu už Metternich na politiku nikdy nezískal reálný vliv. Nikdo ho neposlouchal a nedbal jeho rad. O to více všechny kritizoval a nikoho nechválil. Svého nástupce Schwarzenberga například označil za nemravného a lehkomyslného diplomata a ministra Bacha za „mladého kluka, který píše úkoly a něco se naučil“.

Léta v Čechách

Na jaře a v létě odjížděl kníže na svá česká panství. Plaské panství, bývalý klášter, zakoupil Metternich v roce 1826. Významně podpořil hospodářský rozvoj regionu, neboť zde zřídil železárnu, která produkovala strojní, užitkovou, funerální a uměleckou litinu. Část komplexu nechal naopak přebudovat na obyvatelný zámek.

Metternich se v Plasích těšil velké vážnosti. Svědčí o tom i fakt, že když se po zrušení patrimoniální správy v roce 1850 konaly první volby do obecního zastupitelstva, zastupitelé zvolili za starostu právě knížete. Bývalý kancléř se cítil potěšen a volbu přijal, ale z praktických důvodů delegoval své pravomoci na prvního radního. Jakmile se o tom dozvědělo okresní hejtmanství, vypsalo na pokyn z Vídně nové volby, z nichž vzešel jako starosta zmíněný první radní.

Léto trávil Metternich nejraději na Kynžvartu, zámku nedaleko Mariánských Lázní. Panství patřilo jeho rodině již od 17. století. Přestavbu v klasicistní luxusní sídlo financoval z půjčky, kterou mu výhodně poskytl bankovní dům Rothschildů. Vyplatilo se to oběma stranám, jelikož si kníže pořídil moderní sídlo a bankéř získal rakouské občanství i titul. Na Kynžvartu se kníže cítil velmi šťastný. Po návratu z exilu zde psal svou autobiografii a sestavoval edici „dokumentů z pozůstalosti“. Pořádal hostiny a hony, ač sám nikdy nelovil.

Na českých panstvích se Metternich věnoval i svým potomkům. Největší radost měl ze syna Richarda, nadějného diplomata. Též si velmi oblíbil vnučku Paulinu hraběnku Sándorovou, která ho navštívila i v londýnském a bruselském exilu. Osud tomu chtěl a Paulina se zamilovala do svého o osm let staršího strýce Richarda. V roce 1856 se za něj provdala a z kancléřovy vnučky se tak stala i jeho snacha. Richard a Pauline šli ve stopách svého předka. Richard se stal velvyslancem v Paříži, jeho žena vlivnou přítelkyní francouzské císařovny Evženie a známou mecenáškou.

TIP: Láska mocného kancléře: Kněžna Zaháňská dala Metternichovi košem

Někdejší kancléř zemřel 11. června 1859 ve svém vídeňském sídle, aniž by své potomky obdařil posledními státnickými slovy. Jeho ostatky byly převezeny do Plas a uloženy do rodinné hrobky. Básník a dramatik Christian Friedrich Hebbel o jeho skonu poeticky napsal: „Náš starý kancléř již také odešel na onen svět. Připadá mi, jako by se hodiny Evropy rozbily.“ A měl pravdu. Starý svět se pomalu přibližoval ke katastrofě na frontách Velké války a pro Metternicha jako aristokrata v politice i životě v něm již nebylo místa.