Kult svatého psa: Proč vesničané ve francouzském Dombes uctívali chrta?

Historici s oblibou zkoumají odlišnosti mezi středověkou kulturou „oficiální“ a lidovou, které se různě ovlivňovaly. Interakce je obzvlášť patrná v případě náboženských zvyklostí, kde se mísily církevní zvyky s těmi venkovskými, jejichž kořeny sahají až do předkřesťanské doby. Unikátní svědectví o jednom takovém střetnutí protikladů poskytuje dominikán Štěpán z Bourbonu, který zemřel roku 1261 v lyonském klášteře a zanechal po sobě nedokončenou kazatelskou sbírku O sedmi darech Ducha svatého. Dílo obsahuje řadu historek ovlivněných inkvizitorskou zkušeností autora, mezi nimiž vyniká neobvyklý příběh O uctívání psa Guineforta.

Neduživé děti

Zdá se, že vesničané z údolí Dombes postupem času propojili uctívání jistého světce chránícího děti před morem s galskou pověstí o psech jako zvěstovatelích osudu. Do své víry dále zakomponovali nedaleký lesík, který považovali za posvátný, a vzniklo tak křesťanské poutní místo na mýtině se studnou, jež byla zasvěcena chrtovi Guinefortovi. Ten se podle legendy stal nespravedlivou obětí rytíře, který si myslel, že mu pes zabil dítě.

Štěpán, jenž počátkem 13. století coby jeden z prvních inkvizitorů horská údolí jižní Francie procházel, se během svých cest o zvláštním poutním místě dozvěděl: Vesničané tam měli nosit neduživé potomky a skrápět je vodou či nořit do blízkého potoka, neboť věřili, že jim od nemocí pomůže svatý pes chránící ratolesti.

Vykácet a zasypat!

Inkvizitora samozřejmě letmé zmínky zaujaly, mimo jiné proto, že žádného svatého Guineforta neznal. Ke svému údivu pak zjistil, že jde o zvíře, načež vesničany okamžitě svolal a v kázání jim vyložil, jak jsou pomýlení. Potom s nimi šel do lesíka, nařídil pokácet všechny stromy, studnu zasypat a zakázal obyvatelům na místo chodit, protože tam podle jeho slov působily svody zlého ducha. Své počínání nechal oznámit všem pánům v okolí s žádostí, aby na popsaná opatření zvlášť dohlíželi…

S ohledem na rutinu, s jakou zakročil a celý příběh zapsal, lze přitom soudit, že v jeho době nebyly podobné události nijak výjimečné. Překvapila ho hlavně skutečnost, že lesík v Dombes začal sloužit coby poutní místo, protože se na pověru naroubovalo křesťanské vypravování.