Namibie: Sucho, diamanty a uran
Namibie je jednou z nejsušších zemí světa. Tamní rozvinutý těžební průmysl, zaměřený především na diamanty a v budoucnu dost výrazně i na uran, tak musí spoléhat na podzemní vodní zdroje
Vlajka Namibie byla přijata roku 1990, kdy země získala nezávislost. Rudý pruh představuje krev prolitou ve válce za samostatnost, zelená symbolizuje zemědělství a modrá Atlantik. Slunce má zastupovat víru v dobrou vládu.
Namibie je obrovská země, která by na mapě Evropy bez problémů překryla například Francii. Na rozdíl od srovnatelně velkých států je ovšem prakticky neobydlená: Oproti tamním zhruba dvěma milionům lidí má třeba téměř stejně velká Venezuela bezmála třicet milionů obyvatel. Roli v nízké hustotě osídlení hraje jistě i fakt, že je jihoafrický stát nesmírně suchý.
Země statisíce studní
Namibie leží mezi pouštěmi Kalahari a Namib, a také proto má nejméně srážek ze všech zemí subsaharské Afriky: Průměrně tam spadne kolem 350 mm ročně a nejvíc prší v tzv. Capriviho pruhu (viz Bizarnost na severovýchodě). Jediné celoročně tekoucí řeky se nacházejí na hranicích s JAR, Angolou, Zambií a na krátké hranici s Botswanou v Capriviho pruhu. Ve střední části státu je povrchová voda dostupná pouze v letních měsících, které jsou na srážky bohaté; pak zbývá už jen několik nádrží, jež uchovávají životodárnou tekutinu z období dešťů.
Proto zásobování země vodou výrazně závisí na podzemních zdrojích – a to z plných 80 %. Podzemní prameny zajišťují mimo jiné mnoho energeticky náročných činností, například těžbu či zemědělství. Za poslední století vzniklo v Namibii přes sto tisíc hlubinných vrtů neboli studní – v třetině případů se však na vodu vůbec narazit nepodařilo.
V rukou tří prezidentů
Od dosažení samostatnosti v roce 1990 ušla Namibie dlouhou cestu k demokracii. Z časů německé správy dosud převládá stav, kdy zlomek obyvatel vlastní drtivou většinu státu. Ovšem politika bílého apartheidu, která zemi zůstala z dob nadvlády JAR, je už minulostí. Došlo k zavedení pluralitní demokracie a na místní, regionální i státní úrovni se konají pravidelné volby. Namibie měla zatím jen tři prezidenty: patnáct let vládnoucího Samuela Nujomu, jeho následovníka Hifikepunyeho Pohambu (2005–2015) a současného prvního muže Hageho Geingoba.
Všichni přitom razili a razí politiku národního usmíření. Vláda už dřív udělila amnestii všem, kdo během války za nezávislost bojovali na jedné ze dvou stran. Namibii se rovněž podařilo překonat pár ožehavých situací: například když v roce 1999 musela vláda potlačovat separatistické tendence v Capriviho pruhu, které spustila Caprivijská osvoboditelská armáda.
Bohaté doly, chudí lidé
Ačkoliv se země osamostatnila, ekonomicky zůstává úzce spjata s JAR. Namibijský dolar váže k jihoafrickému randu poměr 1 : 1 a do nejjižnějšího státu černého kontinentu směřuje také velká část namibijského vývozu, který tvoří převážně vytěžené minerály – zejména diamanty. Vláda se v posledních letech snaží zajistit, aby se drahé kameny víc zpracovávaly přímo v Namibii a aby se omezil export surového materiálu. Důležitým vývozním artiklem je také uran: Země na jihu Afriky je zatím pátým největším exportérem na světě a příští rok se má navíc těžba výrazně znásobit.
V Namibii se rovněž těží zinek a menší množství zlata či mědi. Klíčový těžební průmysl ovšem zaměstnává jen 2 % populace, což nepomáhá vyrovnat velké majetkové rozdíly, jež ve státě panují. Vláda se snaží dlouhodobě bojovat proti chudobě a také odstranit závislost na importovaných obilninách. Polovina obilí se totiž dováží a v suchých letech představuje zásobování venkovských oblastí skutečný problém.
Bizarnost na severovýchodě
Při pohledu na mapu Namibie asi každého zaujme výběžek v severovýchodní části státu, jenž je zhruba 450 km dlouhý a de facto sousedí se čtyřmi státy. Říká se mu Okavanžský pruh nebo Itenge, ale nejčastěji Capriviho pruh, podle německého kancléře Lea von Capriviho. Ten v roce 1890 – v době, kdy byla Namibie německou kolonií – vyjednal přičlenění území po dohodě s Velkou Británií. Obstaral tím Německu (potažmo Namibii) přístup k řece Zambezi, a tudíž i potenciální říční dopravní spojení s východním pobřežím Afriky.
Později se ovšem ukázalo, že řeka není splavná – kvůli několika peřejím a především kvůli Viktoriiným vodopádům na hranicích mezi Zambií a Zimbabwe. Zdálo by se tedy, že výměna pruhu za německé nároky na ostrově Zanzibar nebyla právě výhodná. Přístup k řece se ovšem v této suché zemi počítá a Capriviho pruh navíc skýtá velké nerostné bohatství i nezanedbatelný turistický potenciál: Vedou přes něj totiž migrační trasy afrických slonů z Botswany a Namibie do Angoly, Zambie a Zimbabwe.
Stručné dějiny
Oblast dnešní Namibie obývaly zřejmě už před dvěma tisíci let kmeny Sanů, Damarů a Namů. Zhruba od 14. století zasáhla území přistěhovalecká vlna Bantuů z centrální Afriky. Vzhledem k absenci písemných záznamů však o dřívější historii země víc nevíme.
Na okraji zájmu
Jako první Evropané pronikli do této části černého kontinentu portugalští mořeplavci Diogo Cão (1485) a Bartolomeu Dias (1487). Portugalci však o zemi nejevili další zájem a také ostatní koloniální mocnosti na ni zaměřily pozornost až v 19. století. Tehdy začali do míst přicházet usedlíci především ze Švédska a Německa a v roce 1884 se Namibie stala německou kolonií. Počet Němců proudících z Evropy pomalu rostl a proti jejich nadvládě se zvedal odpor. V roce 1904 byla tvrdě potlačena rebelie Hererů a stejně dopadlo i povstání Namů o tři roky později.
Pod mandátem JAR
Během první světové války, v roce 1915, dobyly území Namibie jednotky Jihoafrické republiky. Po válce pak někdejší německé kolonie připadly spojeneckým silám a byly označeny jako mandáty. Namibie se stala britským mandátem pod správou JAR, která se v zemi chovala jako ve své vlastní provincii. Navzdory tlaku OSN, jež chtěla po druhé světové válce převzít v Namibii správu, zůstala země v rukou Jihoafrické republiky a tamní politiky apartheidu. Oprávněnost jihoafrického mandátu však byla opakovaně zpochybňována a v roce 1966 zahájila povstalecká Lidová armáda za osvobození Namibie partyzánskou válku. Teprve v roce 1988 vláda JAR souhlasila, že umožní Namibii získat samostatnost, k čemuž následně došlo začátkem roku 1990.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 2,2 milionu; očekávaná doba dožití: 51,62 roku; prům. počet dětí: 2,17 na ženu; věková struktura: 30,95 % dětí do 15 let, 4,49 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 23,1 roku; městské obyv.: 46,7 %; etnické složení: černoši 87,5 %, běloši 6 %, míšenci 6,5 %; zhruba 50 % populace patří ke kmeni Ovambo a 9 % ke kmenům Kavango; náboženství: křesťané 80–90 % (z toho minimálně polovina luteráni), přírodní náboženství 10–20 %; jazyky: oficiálním jazykem je angličtina; obyv. pod hranicí chudoby: 28,7 %; gramotnost: 81,9 %.
Politika
Typ vlády: republika prezidentského typu; samostatnost: od 21. 3. 1990 (předtím pod mandátem JAR); hlava státu: prezident Hage Geingob (od 21. 3. 2015); prezident je také šéfem vlády; volby: prezident se volí absolutní většinou v přímých volbách na pět let a může kandidovat i pro následující období.
Ekonomika
HDP na hlavu: 11 400 USD (odhad z r. 2015; ČR – 31 600 USD); měna: namibijský dolar (NAD), 1 USD = asi 14 NAD, 1 NAD = cca 1,75 CZK.
Geografie
Rozloha: 824 292 km², tedy zhruba stejně jako Německo, Polsko, ČR a Rakousko dohromady; hranice: 4 220 km (s Botswanou, Angolou, JAR a Zambií); délka pobřeží: 1 572 km; charakter území: většina území leží na náhorní plošině; podél pobřeží poušť Namib, na východě Kalahari; podnebí: pouštní, tedy horké a suché, srážky řídké a nepravidelné; min. noční / max. denní teploty (°C) ve Windhoeku: leden–březen 14–17/27–30, duben–červen 7–14/20–26, červenec–září 6–13/20–29, říjen–prosinec 13–16/29–30; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantský oceán (0 m) / Königstein (2 606 m).