Reklama


Nejrozšířenější německý obrněnec StuG III

09.06.2014

Přestože se za základní německou pancéřovou výzbroj z let druhé světové války považují střední tanky Panzer IV či Panther nebo těžký Tiger, nejpočetnějším strojem tohoto druhu bylo útočné samohybné dělo Sturmgeschütz III

V polovině 30. let začali němečtí experti zvažovat realizaci staré myšlenky instalace polního kanónu na odolný pásový podvozek. Samohybné dělo (užívá se i název útočné dělo) by dokázalo doprovázet tankové nebo pěchotní jednotky a podle potřeby jim poskytovat palebnou podporu. Roku 1936 se prosadil projekt bezvěžového vozidla na podvozku středního tanku Panzer III, zcela nově navržená korba byla uzavřená ze všech stran. Na vývoji se podílely koncerny Krupp, připravující pancéřové části, a Daimler Benz, pracující na podvozku a pohonném systému. V roce 1937 vznikla nultá série čítající pouhých pět vozidel. Vozy využívaly podvozek ještě ze staré verze tanku Panzer III Ausf. B, tedy s osmi pojezdovými koly. Nástavba byla u nulté série svařena z obyčejného plechu, což snižovalo náklady, neboť vozidla sloužila výhradně ke zkušebním účelům. V čelní stěně byla lafetována jediná zbraň vozidla, krátkohlavňový kanón StuK 37 L/24, odvozený z tankového kanónu, použitého v původních verzích středního tanku Panzer IV. Používala se protipancéřová munice K.Gr.rot Pz. o hmotnosti 6,8 kg a úsťové rychlosti 380 m/s, tříštivotrhavý Sprenggranate 34 o 5,72 kg a úsťové rychlosti 420 m/s, dále kumulativní Gr 38 HL/C o hmotnosti 4,4 kg a úsťové rychlosti 450 m/s. Náměr se pohyboval v rozmezí –10° až +20°.

Dlouhý kanón, silnější pancíř

Prvním sériovým modelem se stal Sturmgeschütz III Ausf. A, postavený ve 30 exemplářích. Továrna je dodala mezi prosincem 1939 a dubnem 1940. Vozidlo již mělo standardní podvozek z tanku Panzer III Ausf.F, tvořený na každé straně šesti pojezdovými koly, hnacím a napínacím kolem a třemi kladkami. Beze změny zůstal i motor, převodovka a řada dalších komponentů. Osádku tvořili čtyři muži, vpředu vlevo seděl řidič, za ním střelec, vzadu velitel a vedle něj nabíječ. Čelní stěna byla silná 50 mm, boky 30 mm. Následovala produkce verze Sturmgeschütz III Ausf.B na podvozku z Panzer III Ausf.H s širšími pásy. Těchto vozidel Němci postavili již 320 exemplářů. Sturmgeschütz III Ausf.C měl upravené díly korby, zejména v oblasti uložení kanónu. Na jaře 1941 jich bylo smontováno 100 kusů. Téměř identický Sturmgeschütz III Ausf. D vyráběli v létě téhož roku, vzniklo jich 150. Následující Sturmgeschütz III Ausf. E měl upravený kryt radiostanice a počet kusů munice se zvýšil ze 44 na 50. Do března 1942 jich továrnu opustilo 284 exemplářů. Stávající
kanón ale již přestával vyhovovat nárokům bojiště, útočná děla totiž stále častěji plnila roli mobilních protitankových prostředků a kanón s krátkou hlavní neměl dostatečný balistický výkon k proražení silného pancéřování sovětských středních tanků T-34. Ke změně došlo u stroje Sturmgeschütz III Ausf.F. Ten dostal nový kanón StuK 40 shodné ráže 75 mm, ovšem s hlavní dlouhou 43 ráží (oproti 24 rážím u dosavadního typu). Na stropu bojového prostoru se nově objevil elektrický ventilátor, inovováno bylo také radiovybavení. Významné zdokonalení představovalo zesílení čelního pancíře na 80 mm. Jako doplňková zbraň se objevil kulomet MG 34 ráže 7,92 mm ovládaný nabíječem. Do července 1942 bylo zkompletováno 364 exemplářů. Odvozeným modelem se stal Sturmgeschütz III Ausf.F/8, nesoucí dlouhohlavňový kanón StuK 40 L/48 s hlavní dlouhou 48 ráží. Podvozková část pocházela z tanku Panzer III Ausf.J, kde byla zadní stěna korby zesílena na 50 mm. Od září do prosince 1942 bylo těchto strojů vyrobeno 250 kusů.

Nejpočetnější varianta – „Géčko“

Následovala varianta vozidla Sturmgeschütz III Ausf. G. Boky nástavby byly zešikmeny, čímž se zvýšila odolnost proti ostřelování. Kulomet na stropě nástavby dostal ochranný štít z pancéřového plechu. Na řadu strojů byly instalovány plechy přídavného pancéřování, zvaného Schürzen. Krylo podstatnou část boků a chránilo samohybné dělo především před zásahy kumulativních granátů. V pozdějších fázích války plechy nahradily rámy s ocelovým pletivem. U posledních vozidel se použilo dálkové ovládání kulometu z bojového prostoru, takže nabíječ nemusel riskovat otevření poklopu a vysunutí horní části trupu z pancéřové ochrany korby, aby mohl kulomet ovládat přímo manuálně. Část vozidel dostala druhý kulomet, spřažený s kanónem. Zásoba dělostřelecké munice u této modifikace stoupla na 54 kusů, některé stroje dostaly na boky také baterii zadýmovacích granátometů ráže 90 mm. U pozdějších vozidel byla na strop bojového prostoru montována výmetnice protipěchotních šrapnelových projektilů. V průběhu výroby se zkoušelo nahrazení pojezdových kol s pryžovou obručí koly celoocelovými. Od roku 1943 se používal nový odlévaný štít kanónu, přezdívaný Saukopfblende, který výrazně pozměnil dosavadní vzhled vozidla. Produkce tohoto stroje probíhala až do samotného konce války a vzniklo jej celkem 7 834 exemplářů. To bylo přibližně stejně jako všech variant středního tanku Panzer IV.

Stíhač tanků i plamenomet

Vývoj na frontách způsobil, že se samohybné dělo vzdálilo od původně plánované role spočívající v palebné podpoře pozemních sil. Vzhledem k početní přesile tankových jednotek protivníků je Němci stále častěji využívali jako stíhač tanků či bezvěžový tank. Potřeba podpůrného děla však zůstávala, a proto roku 1941 vznikla varianta nazvaná Sturmhaubitze 42. Největší změna oproti výše zmiňovaným modifikacím spočívala v nové výzbroji. Tou se stala lehká polní houfnice FH 18 ráže 105 mm. Měla hlaveň dlouhou 28 ráží, zásoba munice činila 36 granátů. Zpravidla se používaly tříštivotrhavé náboje a maximální dostřel se pohyboval na hranici 12 km. Produkce se rozeběhla roku 1942 a pokračovala rovněž do konce války. Samohybných houfnic bylo postaveno celkem 1 299 kusů. Zajímavou variantou se stal samohybný plamenomet Sturmgeschütz Flammenwerfer, přestavěný Sturmgeschütz III Ausf.G, vyzbrojený namísto kanónu plamenometem ráže 14 mm. Zášleh hořlaviny zasahoval cíl vzdálený až 55 m. Těchto strojů postavili Němci pouze 10 a zřejmě sloužily zejména k výcviku. V roce 1944 je přestavěli na běžná samohybná děla. Kromě toho vznikla během služby celá řada různých úprav provedených v polních dílnách nebo samotnými
osádkami. Samohybná děla Sturmgeschütz byla zařazována k samostatným jednotkám, přiřazovaným k různým druhům útvarů. Nejnižší jednotkou byla četa (Zug) složená ze dvou strojů, z nich se stavěly baterie (celkem šest strojů ve třech četách) a ty tvořily samostatný oddíl Sturmgeschütz Abteilung složený ze tří baterií. Od června 1944 byly organizovány nové jednotky – Sturmgeschütz Brigade s 45 samohybnými děly (33 StuG III nebo StuG IV a 12 Sturmhaubitze 42).

Křest ohněm

Jediným bojištěm, kde se typ neobjevil, bylo Polsko roku 1939. Již při tažení do Francie v květnu 1940 byly nasazeny baterie 640, 659, 660 a 665. Každá bojovala na jiném úseku fronty, například baterie 640 doprovázela pluk Grossdeutschland a účastnila se s ním bitvy u Sedanu. Plánovalo se také jejich použítí při operaci Seelöwe, tedy v plánovaném, ale nerealizovaném vylodění v Británii. Stroje StuG III se zapojily do tažení na Balkáně v dubnu 1941, kde bojovaly 184. a 190. Sturmgeschütz Abteilung. Ve velmi omezeném množství se dostaly i do horkých pouští severní Afriky, byly zde však nasazovány pouze v síle čety nebo baterie. Poslední osádky kapitulovaly v květnu 1943 společně s ostatními silami Osy.
Nejvýznamnějším bojištěm se však pro útočná děla stala východní fronta, kde se účastnila již operace Barbarossa, tedy útoku proti Sovětskému svazu roku 1941. Sturmgeschütz III předsazovaly nedílnou součást tažení. Postupovaly k Moskvě i Ukrajinou, u Stalingradu zanikly 244. a 245. Sturmgeschütz Abteilung, další bojovaly v největší tankové bitvě historie u Kurska a později se pokoušely oslabit nezadržitelně postupující tankové svazky Rudé armády. Poslední funkční stroje bránily hořící Berlín a jeden je úzce spojen i s českou metropolí. Při bojích v centru Prahy se snažil udržet prostor Staroměstského náměstí a palbou vytlačit povstalce. Během krvavého boje byla zasažena Staroměstská radnice a její křídlo z devatenáctého století zcela vyhořelo. Samohybná děla samozřejmě nechyběla ani na západní frontě. Po
spojeneckém vylodění v Normandii se účastnila ústupových bojů i poslední velké útočné operace v Ardenách. Kromě toho se vyskytovala i na italském bojišti a válčila s americkými vojsky, vytlačujícími německé jednotky z tvrdě hájených pozic. Vedle útvarů Wehrmachtu byl typ rozšířen také v obrněných jednotkách Waffen SS. S tímto vozidlem je spojena také kariéra nejednoho německého tankového esa, vždyť na něm zahájil svou bojovou kariéru i nejproslulejší tankista hitlerovských vojsk SS Hauptsturmführer Michael Wittman. Svou slávu si vydobyl především vysokým počtem zničených protivníkových tanků na východní i západní frontě, kde působil jako velitel těžkého tanku Tiger. Nebyl však jediný, Hauptmann Bodo Spranz z 237. Sturmgeschütz Brigade dosáhl 76 vítězství právě na Sturmgeschützu, byl dokonce dekorován Rytířským křížem s dubovými ratolestmi. Heinz Deutsch dosáhl se svou osádkou 46 vítězství nad spojeneckými tanky v západní Evropě, Leutnant Georg Bose
zase zničil 44 tanků Rudé armády. Během těžkého boje 28. července 1944 dokázal se svými muži zničit za jediný den jedenáct středních tanků T-34/85.

Zahraniční uživatelé

Vedle Německa používalo popsaný typ ještě několik států. Itálie dostala pět kusů a Španělsko deset, k větším odběratelům patřili ostatní němečtí spojenci, v jejichž armádách sloužil typ vesměs do poloviny 50. let. Malé množství používala
i čs. armáda, ale po několika letech je prodala do zemí třetího světa. Bulharsko postupně odebralo 55 exemplářů verze StuG III Ausf. G, které tvořily výzbroj 1. praporu samohybných děl v Sofii a 2. praporu samohybných děl v Plovdivu. Finsko v letech 1943–1944 získalo 59 vozidel stejného provedení jako bulharská armáda. Útočná děla nasadilo do bojů s Rudou armádou, po uzavření příměří pak proti Wehrmachtu, jehož jednotky odmítaly opustit finské území. V létě 1944 odebralo celkem 40 StuG III Ausf. G Maďarsko. Řada z nich se účastnila bitvy o Budapešť a závěrečných bojů před maďarskou kapitulací. Největším uživatelem mimo třetí říši se stala rumunská armáda, která v období 1943–1944 převzala 120 „Géček“. Zařadila je do stavu 1. tankové divize „Romania mare“, 2. tankové divize a oddílu samohybných děl v rámci 4. armády. Děla se účastnila bojů na východní frontě, po podpisu příměří v roce 1944 zůstala ve stavu rumunské armády. Používala je
do počátku 50. let, kdy došly náhradní díly. Poslední zemí, která zařadila Sturmgeschütz III do výzbroje, byla Sýrie. Na počátku padesátých let získala menší množství děl z evropských států, které se jich jako přebytečných zbavovaly. Vozidla byla nasazena ještě za šestidenní války roku 1967, ale pak i poslední z nich Syřané vyškrtli ze stavu ozbrojených sil.

Technicko-taktická data Sturmgeschütz III G
Hmotnost (t) 23,9
Délka (m) 5,56
Šířka (m) 2,95
Výška (m) 2,15
Pancéřování (mm) 16–80
Motor HL 120 TRM
Výkon (hp) 300
Rychlost (km/h) 40
Dojezd (km) 160
Výzbroj 1× 75 mm kanón, 1× 7,92 mm kulomet
Osádka (mužů) 4

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií:

Reklama



Reklama

Aktuální články

Vzducholoď Italia, jež se v roce 1928 měla vznést k severnímu pólu, nakonec svého cíle dosáhla, poté však tragicky ztroskotala.

Zajímavosti

Sériová výroba návratových modulů lodí Sojuz

Vesmír

Zámek ční nad obcí Hohenschwangau

Historie

Hlavním receptem na léčbu takzvaného bombového (též šrapnelového) šoku byl klid a odpočinek

Válka

Dron Fury s novým motorem může provádět průzkum 15 hodin

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907