Reklama

Reklama

Největší mystérium v dějinách mořeplavby: Proč zmizela posádka lodi Mary Celeste?

7.5.2017 - Adam Okatý
Je to asi největší záhada v dějinách mořeplavby. Když loď Mary Celeste našli v prosinci roku 1872 uprostřed Atlantiku, byla její posádka pryč. Beze stopy zmizela - jako by ani nikdy nebyla. Loď si plula k Portugalsku. Sama, unášena proudem neuvěřitelných 900 kilometrů…
Loď duchů
Loď duchů

Loď Mary Celeste postavili v roce 1861 jako Amazonku. Po osmi letech ji ale noví majitelé přejmenovali a zaregistrovali v Americe.

Byly to hektické dny. Po naložení 1 701 barelů denaturovaného lihu vypadal kapitán Benjamin Spooner Briggs trochu vyčerpaně. Za měsíc bude on a dalších devět lidí nejdiskutovanějším tématem planety. Beze stopy zmizí…

Do odražení od mola zbývalo 30 hodin, když dopisoval psaní své matce s datem 3. listopadu 1872. Ještě jí ani pořádně nepoděkoval, že se mu stará o sedmiletého syna Arthura. Druhý den Briggs, kapitán nádherné dvojstěžňové brigantiny Mary Celeste, prohodil pár slov se starým přítelem Davidem Reedem Morehousem z obchodní lodi Dei Gratia. Už se nikdy nepotkají. 

Mary Celeste vyplula 5. listopadu 1872 z New Yorku směrem do italského Janova. Vezla zboží za 35 000 dolarů, pojištěného dokonce na 46 000 dolarů (v přepočtu na dnešní ceny 17 milionů Kč). Na lodi sloužili Dán, dva Američané a čtyři Němci. A neplánovaně nastoupila i Briggsova manželka Sarah a jejich  dvouletá dcerka Sophia. Průměrný věk všech na palubě byl 25 let. 

Tichá bárka na hladině

Uběhl měsíc, když mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem zahlédl kormidelník lodi Dei Gratia John Johnson na horizontu něco zvláštního. Asi 8 km před přídí se pohupovala loď. Johnson byl zkušený námořník, něco mu nehrálo. Přestože viditelně poškozená nebyla, vypadala divně. Kymácela se a plachty měla potrhané.

I Morehousovi se něco nezdálo. Do lodního deníku zanesl pozici: „600 kilometrů západně od Portugalska.“ Navedl Dei Gratiu k lodi. Poznal, že to je Mary Celeste, ale nešlo mu do hlavy, co tu dělá celý měsíc po vyplutí z New Yorku. Měla být už dávno u mola v Janově. 

Přiblížili se na vzdálenost 400 metrů. Čekali. Pozorovali ji dvě hodiny. Na palubě nikdo nebyl, stejně jako u kormidla, a tak Morehouse poslal k lodi prvního důstojníka Olivera Deveaua. Právě Deveauovo vyprávění o tom, co na Mary Celeste spatřil, vstoupilo do dějin a založilo mýtus. Mýtus o Mary Celestě. 

Má drahá ženo

Prohledával palubu i podpalubí. Nikde nikdo. Nejpodivnější ale byly okolnosti, za jakých lidé loď opustili. Jako by zmizeli ve spěchu. V kajutách posádky byly kufry na svých místech. Ani jeden náznak balení. Námořníci tu nechali osobní věci, holínky, dýmky i svoje cennosti. Na jednom stolečku u postele stála otevřená lahvička s lékem proti kašli.

Deveau to nechápal. Co se mohlo stát? Všiml si postele v kabině, ve které spala manželka kapitána Briggse s dcerkou. Proboha, žena viktoriánské doby a neustlala po sobě! Kam všichni spěchali? Zůstaly zde truhly s oblečením, košíček na šití, knihy. Nábytek byl na místě. Mary Celeste nevykazovala jedinou stopu po boji, po požáru, po bouři. Prostě nic zásadního. Snad až na metr vody v podpalubí. 

Deveau prohledával loď dál. Pod postelí kapitána Briggse našel italský meč. Na stole ležela břidlicová tabulka, kde bylo ve chvatu načmáráno: „Fanny, má drahá ženo. Frances MR.“ Nic víc. Když se důstojník Deveau vrátil na palubu Dei Gratie, popsal všechno, co viděl. Taky to, že nikde nenašel ani kompas, ani chronometr, ani sextant na určení polohy lodi. Chyběl i záchranný člun. Jediné, co objevil, byl lodní deník.

Snídaně a teplý čaj? Ne, díky sire Doyle

Posádka Dei Gratie mu nevěřila. Mimochodem – nedá se ani věřit tvrzení, že Deveau na palubě Mary Celeste narazil na napůl snězenou neokoralou snídani s ještě teplým šálkem čaje. To by znamenalo, že posádka zmizela během těch dvou hodin, co Dei Gratia korzovala kolem. Což je nesmysl. Bohužel v průběhu desítek let začal být považován za pravdu. Snídani si přibarvil sám velký tvůrce Sherlocka Holmese sir Arthur Conan Doyle v jedné ze svých prací. Deveau naopak odpřísáhl, že žádné jídlo na stole nebylo.

Co se naopak našlo, byly neporušené barely denaturovaného lihu, zásoby potravin a pitné vody na šest měsíců. Skoro jistě nedošlo k boji, piráti by stoprocentně něco vzali. A tak se začnou hledat jiné možnosti. Když Mary Celeste dopravili do Gibraltaru k vyšetřování, senzace byla na světě. Zástupce britské admirality F. Solly Flood po prvním přezkoumání napsal do Londýna: „Neporušenost a dobrý stav lodi, který jsme zjistili při její záchraně, byl tak podivný, že jsem se cítil povinen provést přesná zkoumání.“ Flood případu věnuje zbytek svého života. A nikdy nedojde klidu ani výsledku. 

Lodí duchů zdeptaný vyšetřovatel Flood

Úředníci se pustili do práce s nedůvěrou. Věděli proč asi. Našli hodně zvláštního, ale žádné důkazy pro pokus o pojišťovací podvod. Týdny a měsíce běžely. Flood začal být netrpělivý, nervózní a podrážděný. Měl pověst sice chlubivého a malicherného Brita, přitom ale také svědomitého úředníka, co nikdy nic nevzdá. Z Mary Celeste však šílel. Když s týmem vyšetřovatelů narazil na hnědé skvrny na navijáku i na italském meči, doufal v pozitivní zprávy. Ale po týdnech náročných testů lékař J. Ratron napsal do zprávy: „Sejmul jsem vrstvu z červenohnědých skvrn, a sice z těch na palubě, na navijáku a na italském meči. Na základě pokusů a zkoumání se cítím oprávněn prohlásit, že tato substance nemá, podle současného stavu vědy, s krví nic společného.“ 

Hádanka pokračovala. Flooda ta lavina nejasností a záhad drásala jako pupínky. Rekonstrukce a jakákoli absence důkazů shodily ze stolu pirátství, vzpouru i jakýkoli zápas mezi posádkou. Ještě více nepochopitelné se zdálo, a to Flooda štvalo nejvíc, jak se Mary Celeste mohla na svém  kurzu udržet bez posádky dalších 926 km navzdory neklidnému moři nebo přes nezajištěné kormidlo? Uraženou trasu se podařilo lehce vypočítat podle posledního zápisu v lodním deníku. 

Námel, zimnice, vzteklina nebo UFO?

Po třech měsících úřady i zdeptaný Flood rezignují. V březnu 1873 soudní dvůr vynesl rozsudek: „Nejsme schopni udat příčinu, proč posádka opustila Mary Celeste. Nejsme ani schopni nabídnou uspokojivou rekonstrukci událostí na palubě.“ Bylo to poprvé v britské historii, kdy námořnictvo v takové záležitosti nedospělo k jasnému závěru. Zatímco admiralita se dostala do úzkých, námořníci a novináři z celého světa vymysleli nejrůznější závěry. A vymýšlejí je dodnes.

Nejčastější a nejzajímavější teorie mluví o otravě námelem. Jde o výtrusy houby paličkovice nachové, která napadá žito. A z něho byl na lodi jak chléb, tak pivo. Účinky jsou podobné užití LSD – tedy pestrobarevné halucinace a sklony k sebevraždě. 

Robert Huntington, ředitel jedné z amerických námořních škol, zase celý život sázel na epidemii žluté zimnice. Další teorie přijde až 115 let od zmizení – jistý lékař z britského přístavu Hull připomene, že se „v průběhu historie zapomnělo na fakt, že na lodi bylo několik koček, které Briggs vzal pro dceru na hraní. Od nich se mohli nakazit členové posádky vzteklinou.“ 

Skloňuje se taky obří vlna, piráti, krakatice, vzpoura nebo že všechny na palubě vygumovalo UFO. Otázek je plné moře, odpovědí žalostně málo. Sama prokletá Mary Celeste se stala synonymem záhady a největším mystériem v dějinách mořeplavby.

Reklama