Proměny lidského myšlení: 7 knih, které změnily svět

Kniha knih

Název: Bible
Autoři: židovští kněží a apoštolové
Vznik: 10. století př. n. l. – 100 n. l.

Bible představuje nejčtenější a nejpřekládanější spis na světě a zároveň svatou knihu křesťanství, které je s více než dvěma miliardami věřících nejrozšířenějším světovým náboženstvím. Na jeho základech se vedle antického kulturního dědictví formovala celá západní kultura. Bible však není knihou jedinou, ale tvoří ji celý soubor knih, které vznikaly zhruba 1 100 let, přičemž všechny spojuje téma smlouvy uzavřené mezi Bohem a jeho lidem. Jeden z největších českých znalců Bible Jan Heller poznamenal: „Není to ani historická empirie ani soubor výmyslů, ale záznam zkušeností, které lidé s Bohem učinili.“

V době vzniku „knihy knih“ tvořil polyteismus (víra ve více bohů) základ většiny náboženství. Bible však přišla s jediným Bohem – Hospodinem. Nejednalo se přitom o zcela originální nápad: první doloženou snahou o vytvoření monoteistického kultu byl již pokus faraona Achnatona (vládl v letech 1353–1336 př. n. l.) povýšit na jediné všemocné božstvo slunečního boha Atona. Později se však ukázalo, že víra v jednoho Boha s sebou nese zásadní negativum – nesnášenlivost vůči ostatním věroukám. Dokud bylo na polyteistickém starověkém nebi dost místa pro všechny bohy, vedly se války o cokoliv, jen ne o náboženské vyznání… 

Historie i poetika

Bible sestává ze Starého a Nového zákona, přičemž židé uznávají pouze Starý zákon, křesťané pak oba. Starý zákon obsahuje původní židovské texty a skládá se ze tří částí. Tóra, tedy pět knih Mojžíšových doplněných o knihu Jozue, popisuje stvoření světa, nejstarší dějiny, vznik izraelského národa a příchod do zaslíbené země. Knihy proroků se zaměřují na historii Izraelitů v zaslíbené zemi, vznik a rozvoj království a na proroctví o budoucnosti. Poslední část zahrnuje životopisy, úvahy, poetické texty či pozdější historické texty. 

Starý zákon byl původně napsán převážně v hebrejštině a malá část v aramejštině. V 3. století př. n. l. se dočkal překladu do helénské řečtiny a ve stejném jazyce vznikl mezi lety 50 a 100 n. l. Nový zákon. Jeho hlavním obsahem je zpráva o životě a smrti Ježíše Krista a z větší části ho tvoří čtyři evangelia – Markovo, Matoušovo, Lukášovo a Janovo. (foto: Unsplash)

Muslimský poklad

Název: Korán
Autoři: Mohamed a následovníci
Vznik: 609–632

Stejnou roli jako Bible v západním světě hraje v arabských zemích Korán – svatá kniha islámu. Na rozdíl od „knihy knih“ však Korán stanovuje i zákazy, a dokonce tresty, a více než 1,5 miliardy muslimů jej tedy považuje za základ islámského práva šaría. 

Jestliže Bible vznikala po staletí, Korán se zrodil v průběhu pouhých 23 let. Podle víry se měl zakladateli islámu proroku Mohamedovi zjevit sám archanděl Gabriel, přičemž Korán je spíše než jednolitou knihou souborem Mohamedových poselství a proslovů. Některé z motivů a témat se pak v textu opakují a jisté části si – s tím, jak se prorokovo myšlení vyvíjelo – dokonce odporují. 

Kultura tzv. džahílie převládající do vzniku islámu kladla nade vše hrdost jednotlivce, rodiny nebo kmene, a pustošivé klanové války tak po mnoho let řádily kvůli sebemenším urážkám. Vzájemná nevraživost komunit bránila vzniku jakékoliv organizovanější společnosti, ale Mohamed přišel s tezí, že je třeba se zcela podřídit Bohu a začít se chovat bratrsky ke každému, kdo se k nové víře přihlásí. Zrodila se tak sjednocená a solidárnější společnost, čímž byl položen základ pozdější úspěšné muslimské expanze. 

Ústní tradice

Svatá kniha islámu je rozdělena do 114 súr (kapitol) a 6 236 ájí (veršů). Není však jasné, podle jakého klíče byly jednotlivé verše seřazeny. Ostatně první vyznavači islámu si Korán předávali pouze ústně, díky čemuž existovalo v jedné době dokonce pět jeho různých verzí, a mladému náboženství tak hrozil rozkol. Jediná „pravá“ verze Koránu byla zapsána až v letech 651–656, tedy téměř čtvrtstoletí po Mohamedově smrti. Od té doby se ale podle muslimů v jejich svaté knize nic nezměnilo a za pravý Korán považují pouze ten, který je sepsán v arabštině, tedy v jazyce, v němž byl zjeven. (foto: Unsplash)

Nejstarší učebnice teologie

Název: Summa theologiae
Autor: sv. Tomáš Akvinský
Vznik: 1265/1266–1273.

Velmi zásadní význam pro vývoj křesťanství měla vedle Bible také Summa theologiae, nejznámější spis Tomáše Akvinského, který v něm analyzuje a vykládá důsledky křesťanského zjevení. Jedná se v mnohém o průkopnické dílo, jež značně ovlivnilo tehdejší i pozdější filozofii a teologii. Summa vznikla ve druhé polovině 13. století, ale dodnes představuje základní učební pomůcku v římskokatolických seminářích. Sv. Tomáš Akvinský, označovaný jako Andělský učitel, pak platí za jednu z největších teologických autorit.

Kniha se zabývá filozoficko-teologickým bádáním o Bohu, morální teologií a svátostmi. Její autor se přitom jako o autoritu opírá nejen o Bibli, liturgické texty a tvorbu církevních otců, ale i o díla některých předkřesťanských filozofů, zejména Aristotela. Pro výklad teologické nauky tak často užívá filozofické argumenty, díky čemuž není Summa pouze teologickým spisem, ale také základním filozofickým přehledem, zvláště v otázkách metafyziky, antropologie a etiky.

Důkaz boží existence

Spis je rozčleněn do tří částí, přičemž třetí část věnovaná osobě Ježíše Krista zůstala nedokončena a Tomášovi žáci ji doplnili o dodatky. Hlavní téma první části představuje filozofická a teologická nauka o Bohu, jeho existenci a podstatě a o Nejsvětější Trojici. Bůh je podle autora sám o sobě základním jsoucnem, přičemž ostatní jsoucna na jeho existenci pouze participují. Součást pojednání tvoří i klasické důkazy boží existence, které se na dlouhá staletí staly základními argumenty církve proti ateismu. Druhá část knihy se zabývá účelem lidského života, lidským jednáním, ctnostmi a mravním zákonem. (foto: Wikimedia Commons, Wissembourg, CC BY-SA 3.0)

Základní kámen fyziky

Název: Matematické principy přírodní filozofie
Autor: sir Isaac Newton
Vznik: 1687

Anglický fyzik, matematik, astronom, přírodní filozof, alchymista a teolog sir Isaac Newton bývá často považován za jednu z nejvlivnějších osob v dějinách lidstva. Ve svém spise Philosophiae naturalis principia mathematica neboli Matematické principy přírodní filozofie totiž položil základy klasické mechaniky a popsal zákon všeobecné gravitace a tři pohybové zákony, které se staly na další tři staletí základem vědeckého pohledu na vesmír. Newton propojil Keplerovy zákony pohybu planet s vlastní teorií gravitace a dokázal, že pohyb předmětů na Zemi se řídí stejnými pravidly jako pohyb vesmírných těles. Tím se zasloužil o definitivní zamítnutí heliocentrismu a přispěl k vědecké revoluci. 

Přestože rukopis předložil Královské společnosti již v roce 1686, sám s jeho vydáním otálel a stále se jej snažil vypilovat k dokonalosti. Za vydání knihy tak vlastně vděčíme anglickému astronomovi Edmundu Halleymu, který byl Newtonovou prací natolik nadšen, že ji v roce 1687 publikoval vlastním nákladem. (foto: Wikimedia Commons, Andrew Dunn, CC BY-SA 2.0 + Wikimedia Commons, University of Texas, CC0)

Vizionářské poselství

Název: Práva člověka
Autor: Thomas Paine
Vznik: 1791

Spisem Rights of Man neboli Práva člověka předběhl Thomas Paine svou dobu. Anglický revolucionář, filozof, vynálezce a jeden ze signatářů Deklarace nezávislosti USA v něm totiž navrhuje socialistické reformy pro Anglii a obhajuje francouzskou revoluci, která v té době v zemi galského kohouta zuřila naplno. Kniha byla zakázána a veřejně pálena a její tvůrce si za ni vysloužil doživotní vyhnanství. Přesto však Paine svým učením ovlivnil řadu socialistických hnutí: jeho názory měly velký vliv například na americké revolucionáře, a můžeme mu tak připsat duchovní podíl na vzniku USA. Mezi jeho velké obdivovatele patřil americký prezident Abraham Lincoln nebo vynálezce Thomas Alva Edison.

Paine ve spise obhajuje socialistické reformy, přičemž předkládá i konkrétní řešení, jak zlepšit životní podmínky chudších vrstev. Mezi jeho návrhy nalezneme sociální dávky, roční renty pro chudé, zřízení státních chudobinců, důchodové a invalidní pojištění, vzdělávání dětí na náklady státu a progresivní zdanění ve 24 pásmech, tedy opatření, jež byla po jeho smrti opravdu zavedena. Anglický vizionář dále jako první navrhoval zřízení mezinárodního soudu a velké unie národů, stavěl se za rovnoprávnost žen, přičemž pro ně žádal volební právo, a také prosazoval přerozdělování zisků a zvýhodnění vybraných skupin obyvatelstva. Soukromí vlastníci půdy měli podle jeho názoru platit bezzemkům jakousi náhradu za to, že pro sebe užívají půdu, „která ve svém původním nevzdělaném stavu byla a měla vždy zůstati společným vlastnictvím lidstva“. (foto: Wikimedia Commons, John Wesley Jarvis, CC0 + Raptis Rare Books)

Návod k revoluci

Název: Komunistický manifest
Autoři: Karel Marx a Bedřich Engels
Vznik: 1848

„Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu.“ Těmito slovy začíná Komunistický manifest, který 21. února revolučního roku 1848 vydal na sjezdu Svazu komunistů v Londýně německý filozof a politický publicista Karel Marx. Spoluautorem spisu byl jeho přítel, politický filozof a ekonom Bedřich Engels. 

Němečtí myslitelé v manifestu rozpracovali vlastní materialistické pojetí dějin, které je založeno na ekonomických zákonitostech. Podle nich probíhá ve společnosti boj mezi ovládanými a vládnoucími, jenž bude odstraněn až zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní komunistické společnosti. Jejich kniha zachycuje ve zhuštěné podobě nauku o třídním boji a navrhuje proletářské dělnické třídě postup, jak revolucí svrhnout buržoazní sociální řád a nakonec dosáhnout beztřídní společnosti. Jedná se tak o jeden z nejvlivnějších politických traktátů v historii: celá řada směrů v levé části politického spektra z něj přímo vychází nebo je jím alespoň ovlivněna. Manifest pak především představuje výchozí programový spis komunismu. (foto: Wikimedia Commons, CC BY 3.0 + International Publishers Co)

Klíč k evoluci

Název: O původu druhů
Autor: Charles Darwin
Vznik: 1859

V době, kdy britský přírodovědec Charles Darwin přišel se svou teorií založenou na přírodním výběru, byla představa o evolučním vývoji člověka naprosto nepřijatelná. Jeho kniha On the Origin of Species, tedy O původu druhů, která spatřila světlo světa 24. listopadu 1859, tak vzbudila skutečný poprask a vyvolala řadu nepřátelských reakcí. Na druhou stranu však byla natolik srozumitelná i laickým čtenářům, že ihned po svém vydání zajistila Darwinově teorii značný zájem. Vyvolala přitom rozsáhlou diskusi nejen mezi přírodovědci, ale i mezi filozofy a teology. 

Během následujících dvou desetiletí však většina vědců myšlenku vývoje ze společných předků přijala. Přestože byla evoluční teorie popsaná v Darwinově knize později mnohokrát modifikována a zpřesňována, zůstává její základní idea i nadále vědeckým východiskem, které umožňuje pochopit vývoj druhového bohatství na naší planetě. (foto: Henry Pordes Books Ltd)