Reklama

Reklama

Řeč českých králů: Byli čeští králové opravdu Češi? A jakým jazykem mluvili?

15.5.2017 - Jan R. Hrdina
Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci i Habsburkové. Ti všichni seděli na českém trůnu a vládli českým zemím. Byli to však Češi? A mluvili česky? Odpověď není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát
Přemysl Otakar II.,
Přemysl Otakar II.,

Přemysl Otakar II., ač z českého rodu, byl skutečně „mezinárodním“ panovníkem. Dalimilova kronika mu například vytýká přílišné zvaní cizinců do Čech.

Ptát se na národnost českých králů, kteří vládli ve středověku a na počátku novověku, je poněkud ošemetné – už proto, že taková otázka do zmíněných časů jaksi nepatří. Ve středověku totiž prakticky žádný panovník svou národnost neřešil. Ostatně, není to pouze případ českých králů, nýbrž také vladařů Anglie, Španělska nebo třeba Uher

V čele s cizincem

Spojení „král anglický“ zní důstojně a vznešeně, přičemž většině z nás s ním nejspíš vytane na mysli Richard Lví Srdce. Byl to však Angličan? Nikoliv, daleko víc byl Francouz. Vyrůstal ve Francii, mluvil francouzsky, obklopoval se francouzskou kulturou a anglicky vůbec neuměl. Během deseti let v čele Anglie strávil ve svém království pouhých šest měsíců. Zemi využíval hlavně jako zdroj pro válečná tažení, přesto patří k nejznámějším a nejobdivovanějším anglickým králům. Nejde přitom pouze o Richarda. 

Roku 1714 nastoupil na tentýž trůn – po spojení se Skotskem zvaný ovšem „britský“ – Němec každým coulem, král Jiří I. Hannoverský. Jeho jediným předpokladem bylo, že představoval nejbližšího protestantského příbuzného zesnulé královny Anny. Anglicky neuměl ani slovo a o vládu se nestaral. Podobné osudy pak můžeme sledovat například v Uhrách, kde sice nejprve vládli „maďarští“ Arpádovci, ale poté francouzský rod Anjou, Lucemburkové či němečtí Habsburkové.

Kdo je Čech?

Podle čeho můžeme identifikovat „češství“ českého krále? Jistě nelze příslušnost k „národu“ určovat jen podle rodného jazyka. Jde pouze o jeden z faktorů. Stejně důležitý je i původ, dvorská kultura, běžně používaná řeč či pocit příslušnosti k zemi a sounáležitosti s jejím lidem. Úhel pohledu na vládu v českém království se totiž mohl významně lišit. A koneckonců, dnes je národnost čistě otázkou vlastního pocitu a svědomí. 

Původ prvního českého vládnoucího rodu – Přemyslovců – byl jistě český. Jenže od dob knížete Břetislava I. bývaly mnohdy českými kněžnami a poté královnami příslušnice německých rodů. Poměrně často se po boku našich panovníků objevovaly také ženy z Polska a Uher, jako třeba v případě Břetislavova syna Vratislava, prvního českého krále: Jeho druhou manželkou se stala Adléta Uherská a třetí Svatava Polská. 

Z rodu Přemyslova

Domácí rod Přemyslovců vládl zemi bezmála půl tisíciletí. Všichni králové – Vratislavem I. počínaje a Václavem III. konče – ovládali češtinu. Touto řečí se také mluvilo u dvora, nebyla však jediná. Významnou roli hrála i němčina, jazyk mnoha českých královen: například Kunhuty Štaufské, matky Přemysla Otakara II., či Guty Habsburské, první manželky Václava II. Nebylo ovšem důležité, jakou řečí nevěsty českých králů mluvily a kde se narodily – nýbrž jaký byl jejich původ a co mohly české koruně přinést. Sňatková politika představovala velmi mocný, i když dvousečný nástroj.

Němčina byla zapotřebí rovněž v komunikaci se západními sousedy, neboť česká a říšská politika byly provázány. Do třetice pak měla v našem prostředí platnost latina, coby jazyk užívaný v úředním styku, v kronikách i jiných záznamech a samozřejmě během náboženských obřadů. Pěkný příklad její symbiózy s češtinou představují zemské desky, kam se zapisovaly majetkové operace s nemovitostmi šlechty, soudní pře či předvolání ke stání před zemským soudem, tzv. půhony. Jednání probíhala česky, ale zapisovala se v latině.

Král železný a zlatý

Sounáležitost přemyslovských králů s českými zeměmi netkvěla v tom, jakým jazykem kdo mluvil: Pro Přemyslovce byl důležitý odkaz předků, lesk královské moci, expanze a posílení vlivu za hranicemi. Vrcholu se tyto snahy přiblížily za Přemysla Otakara II., jenž se stal jedním z největších českých králů. Zároveň byl ovšem vévodou rakouským, štýrským, korutanským a kraňským.


Příště:

Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem (vychází ve čtvrtek 18. května) 

Cesta k provinčnosti vydlážděná Jagellonci (vychází v neděli 21. května)


Na jeho odkaz pak navázal Václav II., kterého po otcově smrti na Moravském poli vychovávali v Braniborsku, kde si také skvěle osvojil němčinu. Číst sice neuměl, ale poslechem se naučil česky i latinsky. Království pak zajistil mír, hospodářskou prosperitu a mezinárodní respekt. Když potom ve svých rukou soustředil i polskou korunu a vládu nad značnou částí Uher, dosáhla přemyslovská moc vrcholu.

Národ ve 14. století?

Způsob vnímání „národa“ za vlády Lucemburků ilustruje rozdělení studentů a učitelů na pražské univerzitě při rozhodování o celoškolských otázkách. Osazenstvo se dělilo do čtyř „národů“: českého, polského, bavorského a saského. Český národ zahrnoval obyvatele Čech a Moravy (mluvící česky i německy), a rovněž Jihoslovany i Uhry. Bavorský národ představovali Rakušané, Švábové, lidé z Porýní a Frank. Polský národ sestával z Poláků, Slezanů a Rusů, zatímco saský čítal obyvatele Durynska, Míšeňska, Horního a Dolního Saska, Dánska a Švédska.

Reklama