Věže z lebek: Děsivé pomníky, které měly vzbuzovat hrůzu
Jak dát nepřátelům najevo, že s nimi nemáte slitování? Po celém světě stojí svérázné pomníky, jejichž cílem není oslava hrdinských obětí, nýbrž vyvolání strachu. Zdi z lebek padlých vojáků dodnes plní svůj účel víc než dobře.
Lebky v poušti
Burdž al-Rús, tedy „věž lebek“, představuje ponurou památku na pohnutou historii Tuniska a tamního ostrova Džerba. Hrůzný pomník, postavený v roce 1560, vznikl z kostí španělských vojáků poražených během neúspěšné invaze. S výškou 10,3 metru a čtvercovou základnou o straně 7,3 metru stávala věž nedaleko pevnosti Burdž-es-Súk s výhledem na pobřeží a patřila k největším, jaké kdy ve Středomoří vyrostly.
Předehrou k jejímu vzniku se stalo rozhodnutí krále Filipa II. zaútočit na Tripolis a jednou provždy zničit hrozbu pirátských nájezdů. Ty devastovaly křesťanské země Pyrenejského poloostrova a staly se osudnými desítkám tisíc Evropanů, odvlečených do otroctví. Výpravu ze všech sil podporovali rytíři maltézského řádu, vedoucí permanentní válku s osmanskými Turky, kteří tehdy Tripolis ovládali. Přístavní město mělo pokořit 28 transportních lodí a 50 válečných galér s 15 tisíci mužů. Po počátečních úspěšných šarvátkách se ovšem ukázalo, že jsou jeho hradby příliš pevné.
Křesťané se tak stáhli na Džerbu, aby vyčkali na posily, a především na těžká děla. Tam je však napadla turecko-arabská armáda a kompletně Španěly vyhladila: Kdo nezemřel v poli, byl bez milosti popraven. Asi z pěti tisíc lebek poté vítězové na místě, kde invazní flotila přistála, vystavěli věž „zdravící“ každou připlouvající loď. Roku 1848 nicméně tuniský král nařídil její demolici, pozůstatky stavby skončily pečlivě pohřbené na nedalekém hřbitově a na místě byl vztyčen prostý obelisk.
Památka krvavých obětí
Pokud někdo dosáhl v budování děsivých zdí skutečného mistrovství opřeného o dlouhou tradici, byly to původní kultury Střední Ameriky. Veřejné vystavování lebek válečných zajatců či jiných obětí se provádělo po celá staletí a doklady o něm máme z období zhruba od roku 600 př. n. l. až do počátku 13. století. Archeologové navíc stále přicházejí s novými objevy. Za klíčové se v daném ohledu považuje někdejší hlavní město Aztécké říše Tenochtitlán, na jehož troskách později vyrostlo současné Ciudad de México. Například v roce 2015 badatelé na tamním nalezišti Templo Mayor narazili na neznámou konstrukci sestávající z 650 lidských hlav.
Třebaže podobné stavby zřejmě vytvářely všechny významné středoamerické civilizace počínaje Toltéky, zásadně na významu tato hrůzná architektura nabyla právě u Aztéků, z jejichž jazyka rovněž pochází označení „huey tzompantli“ neboli „věž z lebek“. Už první conquistadoři v čele s Hernánem Cortésem hovořili o zdích z lebek spatřených v Tenochtitlánu, a jak později popsal jeden z členů jeho výpravy, Aztékové je stavěli i v reakci na vpád Evropanů. Na provizorním tzompantli vystavili hlavy Cortésových mužů a koní, což ovšem dobyvatele odradit nedokázalo.
Nicméně vystavování lebek nemělo u indiánů vztah pouze k válce, ale zřejmě se pojilo s kultem smrti. Vykopávky v Teplo Mayor odhalily kromě mužských kostí i ženské a dětské lebky, což nahrává teorii o lidských obětech v aztécké kultuře. Podle některých badatelů skončily lebky ve věžích poté, co Aztékové ostatní části těla obřadně zkonzumovali. Takovou obětí božstvům se mohli stát nejen příslušníci znepřátelených národů, ale třeba i poražení v míčových hrách.
Zmíněné tzompantli v Tenochtitlánu pak dost možná vzniklo coby důsledek tzv. květinových válek, rituálních soubojů s cílem získat početné oběti z podřízených měst, jež měly vyvolat iluzi boje.
Aztékové věřili, že bohové vyžadují lidskou krev, aby sami mohli žít a udržovat svět. Zemřít na obětním kameni se pokládalo za nejvyšší štěstí, jakého může jedinec dosáhnout. Jedno z dochovaných tzompantli v Tenochtitlánu například měřilo úctyhodných 60 × 30 metrů a čítalo 60 tisíc lebek. Očitá svědectví conquistadorů pak zmiňovala, že zdi z lebek střežila trojice kněží.
Srbské memento mori
Jeden z nejznámějších památníků uvedeného typu se nachází v srbském městě Niš. Turisté tam však nemíří jen za středověkými památkami lahodícími oku, ale také za mnohem méně estetickou podívanou v místním muzeu. Zdálky vypadá Ćele kula, tedy doslova „věž z lebek“, jako obyčejná hliněná stěna. Teprve když návštěvník přistoupí blíž, všimne si hrůzyplných objektů, ze kterých vznikla. Podobně jako jiná místa, jejichž popularita vyrostla z lidského utrpení, i srbská Ćele kula vyvolává především emoce – a právě ty jsou důvodem, proč každý rok přitahuje až 50 tisíc zájemců.
Když na začátku 19. století vznikla, sestávala z 952 lebek umístěných ve 14 řadách, jež čněly do výšky 4,5 metru. Její výstavbu nařídil osmanský velkovezír Huršid Paša poté, co se svými muslimskými vojsky porazil srbské křesťanské povstalce. Bitvy u kopce Čegar se posledního květnového dne roku 1809 účastnilo na 16 tisíc srbských sedláků pod vedením vojvody Stevana Sinđeliće, proti nimž stanulo 20 tisíc Turků. Ti nakonec slavili vítězství a velkovezír záhy vydal rozkaz, aby jeho lidé usekli pobitým nepřátelům hlavy, stáhli je z kůže, vycpali a vystavěli z nich věž jako varování pro další Srby, kteří by snad uvažovali o nové vzpouře.
V následujících letech však z Ćele kuly řada lebek vypadala a mnohé z nich si odnesli dobrodruzi a lovci suvenýrů. Další skončily pohřebné v domovech Srbů, kteří si je rozebrali v naději, že tak uctí památku svých tragicky zesnulých příbuzných.
V 60. letech 19. století, kdy již osmanská moc slábla, navíc jeden z posledních panovníků nařídil zbývající lebky odstranit. Předpokládal totiž, že jejich přítomnost jen umocňuje zášť vůči osmanské nadvládě a připomíná místním obyvatelům její krutost. Do dnešních dnů se na místě dochovalo přibližně pět desítek lebek, které v současnosti chrání sklo, a celou věž obklopuje kaple. Ve zvláštní skleněné nádobě se pak nachází lebka samotného Sinđeliće.
Svědectví o brutalitě
Zálibou v budování zdí z hlav nepřátel nechvalně proslul i turkický vojevůdce Tamerlán, známý též jako Timur. Středověkého dobyvatele předcházela pověst o jeho mimořádné krutosti a skrze teror vytvořil rozsáhlou říši napříč Střední Asií. Z lebek padlých bojovníků a popravených zajatců přitom nechával vztyčovat pyramidy či věže spojené maltou, a to zejména ve městech, jež se nechtěla vzdát nebo proti jeho nadvládě povstala. Timur hodlal svým počínám napodobit brutalitu Čingischána, kterého uctíval jako vzor, a snažil se obnovit kdysi velkou a mocnou mongolskou říši. Svým mužům údajně dokonce určoval počet hlav, jež mu mají dodat.
Odhaduje se, že během krvavých výbojů připravil o život 17–22 milionů lidí, což představovalo 5 % tehdejší světové populace. Pochopitelně, že drtivá většina z nich neskončila coby součást děsivých pomníků dobyvatelovy brutality, přesto se věže z lebek postavené na Timurův příkaz podařilo později nalézt v řadě zemí Střední Asie, v Íránu, na Blízkém východě i v Indii. Například jen po dobytí Isfahánu v roce 1387 jich vzniklo 28, každá zhruba z 1 500 lebek. A po ovládnutí Bagdádu o šest let později získal Timur 90 tisíc useknutých hlav, z nichž vyrostlo 120 monumentů hrůzy.
