Poslední podzim Pompejí: Co víme o dni, kdy sopka pohřbila město?
Erupce Vesuvu v roce 79 byla mimořádná. Během několika málo hodin zničila prakticky všechna sídla v okruhu patnácti kilometrů. A díky zápiskům očitých svědků i práci archeologů dnes dokážeme poměrně věrně rekonstruovat, jak se dávné neštěstí odehrálo.
Pompeje leží na mírné vyvýšenině sopečného původu, vytvořené proudem lávy. Ze severu je lemují úrodné svahy Vesuvu, z jihu údolí řeky Sarno. Ta byla vždy splavná a představovala důležitou tepnu spojující vnitrozemské osady s mořem. Město tak mělo od počátku všechny předpoklady stát se významným regionálním obchodním centrem.
Život v Neapolském zálivu, ve stínu stále aktivního majestátního Vesuvu, od nepaměti silně ovlivňovaly přírodní živly. Nicméně erupce, která v roce 79 během pár hodin pohřbila prakticky všechna sídla v okruhu patnácti kilometrů – včetně známých Pompejí a Herculanea – byla zcela mimořádná.
Znali Římané nebezpečí?
Římané věděli, že byl vulkán kdysi činný. Geograf Strabon dokonce z přítomnosti sopečných vyvřelin odvozoval úrodnost krajiny a vynikající podmínky pro pěstování vinné révy. Také Vergilius zmiňoval skvělé víno ze svahů Vesuvu, stejně jako olivové háje, dobrou ornou půdu a pastviny pro ovce. Někteří autoři však naznačovali, že na rozdíl od sicilské Etny již sopka není aktivní. A nelze se jim divit – vždyť naposledy došlo k erupci na nedalekém ostrově Ischia kolem roku 680 př. n. l.
Příroda sice vysílala varovné signály, ale tehdejší Římané jim bohužel nemohli správně porozumět. Již mezi léty 100 př. n. l. a 50 n. l. nastávaly sesuvy půdy či prudké změny mořské hladiny. Závažným varováním mohlo být silné zemětřesení z roku 62 či 63, jež silně zasáhlo Pompeje, Herculaneum i Neapolis. Část obyvatel se tehdy z oblasti odstěhovala – ovšem spíš kvůli zničení majetku než z obav před budoucí erupcí – čímž si vysloužili kritiku státníka a filozofa Senecy, jenž za příčinu zemětřesení označil mohutné poryvy větru. Není pravděpodobné, že by lidé v pohybech země rozeznali předzvěst výbuchu: Šlo o příliš obvyklý jev, než aby je mohl varovat.
Osudný den
Přesné datum události zůstávalo dlouho nejisté, přestože erupci i následnou katastrofu známe z „první ruky“: Popsal je totiž úředník a spisovatel Plinius Mladší, který vše sledoval ze vzdálenosti pouhých třiceti kilometrů a posléze byl vyslán na záchrannou misi. Jeho strýc Plinius Starší při pokusu odvést ze zasaženého města rodinu svého přítele zemřel, nejspíš na udušení či srdeční zástavu. Pliniovy dopisy, určené senátorovi a historiku Tacitovi, zkázu několika sídel sugestivně líčí. Přesto autor neuvedl konkrétní datum a pozdější středověcí překladatelé z latiny jej pouze odhadli na 24. srpen.
Archeologické objevy v posledních letech však uvedený den stále víc zpochybňovaly. Pompejané, jejichž ostatky se podařilo uchovat v sádrových odlitcích, měli na sobě mnohem teplejší oblečení, než by se v dané oblasti dalo v srpnu očekávat. Pochopili bychom to v případě lidí čelících venku vulkanické bouři, podobně však byli odění i obyvatelé v domech.
Pozornosti neunikla ani často nacházená přenosná topná tělesa – bronzové či železné nádoby s uhlím. Ve zničených městech se rovněž zakonzervovalo množství podzimních plodů, například granátová jablka, ořechy, kaštany nebo hrozny. A také zbytky v zásobních nádobách naznačují, že v době erupce již proběhlo vinobraní a kvasilo nové víno.
Na základě uvedených indicií se odborníci začali přiklánět k názoru, že se erupce odehrála na podzim. Objev z roku 2018 pak podle všeho popsaný rébus rozřešil: Při průzkumu jednoho z domů v severní části Pompejí našli archeologové uhlem načmáraný nápis, pocházející zjevně z posledního roku existence města. Zmiňuje se v něm jistá událost, k níž došlo 17. října. Proto dnes mají badatelé za to, že osudný výbuch nastal nejpravděpodobněji 24. října.
Smrt si nevybírá
Lidé ve městech, na statcích i cestách umírali různě v různých fázích erupce. Ve všech zkoumaných případech se zdá, že sdíleli společný instinkt vzít si s sebou věci, které považovali za užitečné či osobně důležité. Často měli lampy a lucerny, včetně oleje na svícení. Mnozí si nesli klíče od svých domovů nebo nějaké cennosti pro život po erupci, zpravidla mince a šperky. Skupina patnácti lidí se nedostala dál než za hradby u Nolské brány. Byla mezi nimi i dívka, která se na cestu vybavila předměty zajišťujícími ochranu bohů: Kromě čtyř prstenů se šťastnými motivy, amulety ve tvaru penisu a měsíce na řetízku si přibalila i stříbrnou sošku bohyně Fortuny.
Obyvatele Domu zlatého náramku na západním okraji města zastihla smrt teplotním šokem na schodišti. Žena a muž padli na záda a zvedli ruce před obličej, aby se uchránili před náhlou vlnou horka. Menší dítě spočívalo ženě na klíně, zatímco druhé zůstalo ležet vedle ní. Zřejmě šlo o velmi bohatou rodinu vlastnící tuto honosnou budovu. V domě Julia Polybia zůstalo celé široké příbuzenstvo, celkem třináct lidí ve věku od tří do sedmdesáti let. K rozhodnutí setrvat je nejspíš přiměla osteoporóza u dvou starých mužů a osmý měsíc těhotenství osmnáctileté Polybiovy dcery.
Věčný hlídač
V Orfeově domě zas majitelé nechali u dveří uvázaného psa, zřejmě aby hlídal majetek uprchlých obyvatel. Zvíře se snažilo vyškrábat na povrch narůstající vrstvy popela, dokud mu to řetěz na krku dovoloval. Teprve při ničivé vlně druhý den ráno zemřelo, a to hned vedle místnosti, kde se našla slavná mozaika s hlídacím psem.
Poslední erupce navždy uvěznila stovky lidí v divadle a kolem palestry, odkud se patrně chystali hromadně opustit město. Po hodinách klaustrofobní hrůzy přišla smrt jako vysvobození. Na místě u Nucerijské brány, jemuž se dnes říká Zahrada uprchlíků, srazil mocný příval k zemi třináct lidí včetně dvou dětí a tří kojenců. Možná mezi nimi byla i malá Juvenilla, která „se narodila v sobotu 4. srpna, v druhou hodinu večerní“, jak napsal hrdý otec na zeď pokojíku v domě uprostřed Pompejí. Šlo o poslední okamžiky města. Nikdo ze zbývajících nepřežil.
Císař na scéně
Zkáza v Neapolském zálivu samozřejmě nezůstala bez odezvy. Císař Titus ihned jmenoval dva úředníky pověřené obnovou Kampánie, kteří snad i s vladařem přicestovali do regionu a začali přidělovat pomoc přeživším. Ti, kdo přišli o majetek a půdu, obdrželi finanční podporu ze státní pokladny. Osud velké části obyvatel zničených měst však zatím zůstává záhadou, přestože odborníci získávají stále víc informací. Do současnosti archeologové zaznamenali počet těl odpovídající zhruba 10 % předpokládané populace Pompejí a Herculanea.
Nesmíme zapomenout, že třetina Pompejí a dvě třetiny Herculanea dosud nebyly odkryty. Přesto lze vyvodit, že většina obyvatel oblast opustila ještě před smrtící erupcí. Poslední příležitost k tomu měli 24. října dopoledne, než se Vesuv rozběsnil. Oběti uvězněné u hradeb naznačují, že poté už se z místa dalo vyváznout jen stěží.
Zbyla jen pustina
Nejspíš se zvažovaly i možnosti obnovy pohřbených měst. Úředníci však záhy dospěli k závěru, že to není možné nejen u Herculanea, ale ani v Pompejích, které nepokryl natolik silný nános. Nejvyšší budovy tam čněly nad chladnoucí a tvrdnoucí krustu, a dala se tak poměrně snadno identifikovat poloha některých významnějších staveb.
Krátce po katastrofě posloužily jako orientační body pro část přeživších, kteří se zřejmě pokusili zachránit alespoň část svého majetku – ale také pro rabující jedince a hledače pokladů. Ti se snažili proniknout do domů bohatých rodin či do veřejných staveb a získat drahocenné předměty. Hloubili průchody a pokoušeli se prohledat místa, kde očekávali tučnou kořist. Na některých zdech zůstala z té doby sdělení, včetně řeckého nápisu „dům už byl prokopán“.
Nejen z prostranství fóra, ale také z lázní, chrámů a divadel byly z velké části vyzvednuty cenné sochy a mramorové dláždění i stavební díly včetně sloupů a sedadel. Nelze však vyloučit, že se cennosti z veřejných staveb vynášely se souhlasem oficiálních míst. Jednalo se nicméně o velmi riskantní podnik, jenž si vyžádal i oběti na životech, a proto podobné pokusy záhy skončily.
Život jde dál
Přestože se tvář krajiny v Neapolském zálivu zcela proměnila, život nevymizel. Deset let po erupci básník Statius zmiňoval, že tam žijí lidé ve městech jako Puteoli, Capua, Neapolis, Baiae, Misenum a také ve Stabiích, jež „povstaly z ruin“. Nejvíc zasažené oblasti ovšem musely dlouho připomínat měsíční krajinu a podle vulkanologů trvalo nejméně dvě stě let, než se sopečná zem začala měnit v půdu.
Máme doloženo, že v roce 121 nařídil císař Hadrián obnovu některých cest v regionu. Archeologické výzkumy dokázaly, že tehdy byla z vrstvy popela vykopána trasa silnice z Nucerie do Stabií. Zbytky komunit v těchto dvou městech a v Surrentu, jež erupce zasáhla, ale zcela nepohřbila, se tak postupně mohly zapojit do běžného života. S obnovou komunikací se ve 2.–4. století objevovala i nová sídla kolem Vesuvu mezi Neapolí a Stabiemi. Šlo však spíš o menší vesnice a statky, zatímco sláva vyhlášeného pobřežního letoviska římské honorace pominula.
