Z Indie do Chicaga a do Prahy: Jak se jóga proměnila v globální fenomén těla i ducha

Kořeny jógy sahají až do 2. tisíciletí př. n. l. a vycházejí ze souboru nauk o metodách ovládání tělesných a duševních funkcí člověka, jež zahrnují fyzická cvičení, koncentraci a meditaci. Postupně tak vznikl ucelený systém tělesné aktivity, dechových technik, soustředění a etických zásad. I když přitom existuje celá řada definic popsaného konceptu, vždy mají společný základ – jednotu.

Splynutí bez odlišení

Samotný termín „jóga“ pochází ze sanskrtu a ve zjednodušeném překladu znamená „naprosté splynutí bez odlišení“. Nejčastěji se používá k označení různých fyzických či duševních cvičení a filozofického systému nebo k identifikaci jogínských cílů, jako je sebepoznání, osvobození, sjednocení či nesmrtelnost.

Podle svámího neboli jogína Gítánandy Giriho znamená jóga způsob života, obratnost v jednání, vědu o celistvě pojatém člověku, vědomý vývoj a učení o tom, jak růst prostřednictvím evolučního procesu. Jde o způsob života, který integruje lidskou povahu tak, že všechny aspekty bytí začnou fungovat v harmonii.

Jóga však nepředstavuje jen náboženství – daleko víc se jedná spíš o sjednocující princip nad všemi ostatními věroukami a filozofiemi. Jen tak lze pochopit rozšíření jedné z nejčastěji praktikovaných forem disciplíny těla po celém světě.

Nejstarší písemné záznamy o józe se datují více než čtyři tisíce let do minulosti. Základní text tvoří Pataňdžaliho pojednání Jógasútra, sepsané zřejmě kolem roku 300 př. n. l. Nepředpokládá se, že by byl Pataňdžali jediným duchovním tvůrcem směru, ale považuje se za jeho významného propagátora. Jógu ve svém díle popsal jako „čitta – vrtti – nirodha“ čili „zastavení pohybu mysli“. Definoval také systém rádžajógy neboli královské jógy (viz Čtyři cesty), která má umožnit stát se králem nad sebou samým. Metodu prezentoval jako osmistupňovou cestu k sebeovládání, přičemž žádný z kroků se nesmí vynechat, neboť má svůj zvláštní význam.

Loupeživí jogíni

Až do poloviny 19. století se jóga omezovala na oblast dnešní Indie, Pákistánu a dalších přilehlých území. Díky cestovatelům a obchodníkům sice zprávy o ní pronikaly do Evropy už o století či dvě dřív, obvykle však neměly pozitivní charakter. Jednak návštěvníci z ciziny obvykle jogínským praktikám nerozuměli; a navíc je mohl od jakéhokoliv dalšího zkoumání odradit fakt, že už od 15. století působily na obchodních cestách severní Indie organizované bandy ozbrojených příznivců zmíněného životního stylu. Přepadávání karavan britské Východoindické společnosti, na které se tito lupiči od počátku 19. století specializovali, skončilo až s porážkou velkého indického povstání v letech 1857–1858.

Právě v polovině 19. století se začal měnit i pohled Evropanů na jógu, kteří si ji do té doby představovali spíš jako vojenský výcvik. S duchovní podobou fenoménu seznámila euroamerickou civilizaci například šlechtična rusko-německého původu Helena Petrovna Blavatská. Zcestovalá žena od mládí projevovala parapsychologické schopnosti a podle svých slov strávila sedm let v Tibetu, kde studovala učení indických duchovních mistrů. Po příjezdu do USA v roce 1875 založila tzv. Teosofickou společnost, jejíž členové se pak zabývali širokým spektrem ezoterických činností včetně jógy. K další popularizaci velmi přispěla aktivita indického vydavatele Srise Chandry Vasua, který koncem 19. století přeložil do angličtiny základní spisy hathajógy.

Úspěch v Chicagu

Pokud bychom hledali datum vzniku moderní jógy, nelze minout rok 1893. Indický mystik a nacionalista Svámí Vivékánanda, který se předcházejících pět let seznamoval s kulturními a náboženskými směry celé své země, se rozhodl zúčastnit Světového náboženského kongresu, jenž se konal od 11. do 16. září v Chicagu. Už po cestě vedl množství přednášek, a jelikož slavil úspěch i se svým kongresovým vystoupením, vydal roku 1896 spis Rádža jóga. Hlásil se v něm ke snaze navázat na klasickou Pataňdžaliho Jógasútru, kterou chtěl Západu předat v co nejpůvodnější podobě.

Dvě světové války a hospodářská krize velmi otřásly tradičními kulturně-náboženskými vzorci euroamerické civilizace. Duchovní vakuum lidí, kteří se odvraceli od křesťanství, se pokoušely vedle mnoha různých levicových směrů vyplnit i nejrůznější ezoterické koncepty – včetně jógy. Do Indie se vydávali první evropští spisovatelé, aby si nové učení vyzkoušeli na vlastní kůži v jeho domovině. 

Patřil k nim i rumunský religionista Mircea Eliade, kterého k józe přivedlo studium indické historie a literatury na univerzitě v Kalkatě. Roku 1954 pak vydal knihu Jóga, nesmrtelnost a svoboda, jež dodnes tvoří jeden z klíčových textů pro vážné zájemce o studium podstaty tohoto směru.

Jóga podle Beatles

Druhá polovina 20. století se stala zásadním obdobím v šíření jógy napříč západní kulturou. A vedle pokračující duchovní deziluze euroamerické civilizace v tom sehrál roli také technologický pokrok. Cesta do Indie už neznamenala několikaměsíční anabázi, ale dala se zvládnout během dnů. Rozšíření filmu a později i televize pak umožnilo dostat informace o jogínském učení k desetitisícům zájemců naráz.

V souvislosti s kulturní revolucí 60. let ovlivnily šíření jógy a dalších indických duchovních směrů také některé britské rockové kapely, jež dokázaly na nějakou dobu proměnit východní učení v módní záležitost. Skupiny jako Beatles či Rolling Stones nebo třeba interpreti jako Jimi Hendrix a Donovan sice až na výjimky neměli přímo s jógou nic společného, ale svým obrovským popkulturním dosahem podnítili v jistém období zájem o vše, co se týkalo indické kultury a duchovna.

Osudný lotosový sed

Vůbec prvním Čechem, o jehož kontaktu s jógou se dochoval doklad, se stal františkánský mnich Odorik z Pordenone čili Oldřich z Furlánska. Ve službách papežského stolce působil jako vyslanec v Pekingu a na některých ze svých cest po Asii, jež absolvoval mezi léty 1316 a 1330, se setkal i s jogíny. Referoval o nich coby o „fakírech“ ve svém latinsky psaném deníku Itinerarium Orientalis.

Na člověka, který se jógou zabýval i prakticky, si české země musely počkat až do přelomu 19. a 20. století: Mystik a okultista Karel Weinfurter se spolu s přítelem Gustavem Meyrinkem oddával meditacím spojeným s ovládáním dechu. Roku 1913 vydal tento všestranně schopný literát desetidílnou publikaci Divy a kouzla indických fakírů, v níž své dosavadní znalosti shrnul do uceleného kompendia. Zejména jeho přičiněním potom jóga pronikla do povědomí pražských mystiků, sdružených od roku 1924 ve spolku Psyché. Setrvávala ovšem v pozici okrajové duchovní disciplíny a její čas měl teprve přijít.

Adaptaci jógy na české prostředí zcela přerušila německá okupace a vznik protektorátu Čechy a Morava. V březnu 1942 se pak stal 75letému Weinfurterovi osudným výslech na gestapu, kde ho vyšetřovatel Fritz Kiesewetter násilím přinutil předvést náročnou pozici lotosového sedu. Pražský mystik přitom utrpěl mnohačetná poranění kloubů a šlach a 14. března na jejich následky zemřel.

Cviky jen pro tělo

Dalšímu šíření jógy v Československu nepřál ani komunistický režim, pod jehož tlakem se přední propagátoři disciplíny jako Květoslav Minařík, František Drtikol či Eduard Tomáš museli postupně uchýlit do ilegality. Své zkušenosti tak mohli předávat pouze malým skupinkám žáků, s nimiž se setkávali na neoficiálních bytových seminářích.

Jisté oživení nastalo v 60. letech, kdy se mohly zmínky o józe v omezené míře objevovat i v tištěných médiích. Tematice se čas od času věnoval například časopis Mladý svět, 100+1 zahraniční zajímavost či deník Lidová demokracie. V dalších dekádách režim zdánlivě nekladl praktikování jógy žádné překážky, ale ve skutečnosti se mu podařilo u široké veřejnosti vyvolat dojem, že jde pouze o zdraví prospěšné tělesné cvičení bez hlubšího duchovního podtextu. Dané povědomí pak u části české společnosti přetrvává dodnes.