Já, bratr Oldřich: Mnich Odorik překročil rovník a dostal se na jižní polokouli

„Opustiv zemi Mobarskou a ubíraje se směrem poledním, plavil jsem se padesát dní po oceánu a dospěl k zemi, která se zove Lamori, a zde počal jsem hvězdu Severku z dohledu ztráceti, protože Země mi ji zakryla.“ Těmito slovy popsal mnich Odorik okamžik, kdy překročil rovník a dostal se, zřejmě jako první cestovatel českého původu, na jižní polokouli…

06.12.2023 - Jiří Martínek



O jeho původu mnoho nevíme. Pocházel ze severoitalského města Pordenone, které se v letech 1270 až 1276 nacházelo v držení českého krále Přemysla Otakara II. Takzvaný pařížský rukopis Odorikových vzpomínek na Dálný východ uvádí jeho jméno ve formě „Odalricus Boëmus“, tedy „Oldřich, Čech“. Kronikář Jan z Viktringu ho měl za syna českého vojáka, podle jiného pozdního podání znělo Odorikovo příjmení Mattiusi. Vezmeme-li tedy všechny indicie dohromady, zdá se být pravděpodobné, že Odorik byl potomkem českého vojáka Matúše, který do oblasti Furlánska, kde Pordenone leží, přišel s Přemyslovými vojsky a možná se tady usadil. O Odorikovi tak můžeme mluvit jako o italském cestovateli českého původu.

Než se vydal na cesty

Odorik z Pordenone
(zdroj: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Odorik (Odorico, možná Oldřich) se narodil nejspíš během sedmdesátých let 13. století. V mladém věku vstoupil do františkánského řádu a po studiích byl nějakou dobu poustevníkem v jihofrancouzské Provenci, v Arménii a na počátku 14. století v jižním Rusku. Právě tenkrát se asi naučil některým asijským jazykům. O tomto pobytu se sám Odorik nezmínil, ale píše o něm jeho známý, vikář Konrád z Pegau.

Vybaven cestovními zkušenostmi se Odorik někdy v letech 1314–1318 vydal na svou nejdelší a nejvýznamnější cestu. Pravděpodobnější je asi pozdější datum, neboť ještě v roce 1317 je v Udine zaznamenán jistý mnich Odorik jako svědek listiny. Přestože cesty do Orientu byly ve středověku výjimečnou záležitostí, Odorik nebyl první, kdo se tímto směrem vydal. Z papežského pověření putoval k mongolským vládcům už v polovině 13. století Giovanni del Piano Carpini (jedním z jeho průvodců, bohužel jen stručně zmiňovaným, měl být i český mnich Štěpán) a po něm vlámský mnich Willem Rubroeck. Činili tak v bláhové naději, že se Mongolové spojí s křesťany proti nevěřícím, především Arabům. Také náš misionář měl vyhledat mongolského chána, sídlícího tehdy již téměř století v Pekingu.

Na východ v těch dobách putovali také obchodníci včetně příslušníků benátské rodiny Polů, z nichž pocházel i legendární Marco Polo. Jeho sedmadvacetileté putování do Mongolska a Číny, podniknuté mezi roky 1271 a 1298 a záhy zpracované v podobě cestopisu, se stalo inspirací pro mnoho dalších. S velkou pravděpodobností o Polovi slyšel i Odorik. Lákavou myšlenkou zůstává představa, že se oba cestovatelé setkali osobně.

Putování mezi nevěřící

Z Evropy vyšel Odorik směrem k Černému moři, aby „navštívil země nevěřících, chtěje skliditi nějakou žeň duší“. Doprovázel ho irský mnich Jakub, který s ním absolvoval přinejmenším začátek a konec cesty. Přes Konstantinopol, kde krátce pobyl ve františkánském klášteře, se Odorik přeplavil po Černém moři do Trabzonu v dnešním Turecku. Dále pokračoval po starých karavanních cestách přes maloasijská pohoří do Erzurumu a do perského Tabrízu. Přes suché íránské vnitrozemí přešel do Jazdu a chtěl pokračovat do Indie, ale v tom mu zabránily boje mezi mongolskými panovníky, kteří tehdy ovládali větší část Asie. Odorik se proto musel vrátit do Mezopotámie, přičemž „na cestě tam minul věž Babylonskou“

Přes Bagdád se dostal do Basry na pobřeží Perského zálivu, odkud plul do rušného přístavu Hormuz a následně do indického města Tany (Thána poblíž Bombaje), kde byli roku 1321 umučeni čtyři františkánští misionáři. Podle některých verzí Odorikova cestopisu misionář jejich kosti přenesl do kláštera v čínském Zaytonu. Podél indického pobřeží plul k jihu na Mobar (zřejmě Cejlon) a do země Lamori, jednoho z království na ostrově Sumatra. Jako jeden z prvních Evropanů se dostal až na Jávu, kde na něho mocně zapůsobil tamní královský palác, „bohatší a krásnější než kterýkoliv jiný na světě“. Povšiml si, že mu Polárka zcela zmizela z dohledu, a že se tedy octl na jižní polokouli. 

Další průběh putování je ze stručného cestopisu poněkud nejistý a zmatený. Snad Odorik pokračoval přes BorneoVietnam do jižní Číny, kterou nazýval Horní Indií či Manzi.

V chánově říši

V Číně Odorik navštívil přístav Kuang-čou (Kanton), odkud pokračoval do již zmíněného kláštera v Zaytonu (snad Ťien-čou) a do Chang-čou na východním pobřeží, které nazval největším městem na světě – obdobně velkolepě toto centrum zapůsobilo i na Marka Pola. Dále pak zamířil na sever do Chilenchu (asi Nanking), k obrovské řece Jang-c-ťiang. Podle misionářova popisu byla v nejužším místě široká asi sedm mil. Po soustavě čínských kanálů pak františkán doputoval konečně do cíle své cesty, Pekingu, kam dospěl asi roku 1325

V té době byl Velkým chánem Jesün-Temür, pravnuk slavného Kublajchána. V císařském městě strávil Odorik tři roky. Ve svém cestopise později zanechal řadu cenných zpráv o místním dvoře, ale jaká byla jeho vlastní činnost v Číně, kolik přivedl nových duší Bohu a čím se vyznamenal, o tom bohužel prameny mlčí.

Asi roku 1328 nastoupil Odorik zpáteční cestu. Ve střední Číně přitom navštívil legendární takřečenou zemi krále Jana, o které napsal, že „ani setina není pravda z toho, co se o ní zajisté tvrdí“. Jako vůbec první Evropan přišel do království zvaného Tybet (Tibet), jež patřilo pod svrchovanost Velkého chána. Zmínil se snad i o Lhase, sídle dalajlámy, „papeže modloslužebníků“. Jestli ji skutečně viděl, ale zůstává sporné

Český sinolog Vladimír Liščák příslušné zmínky interpretuje tak, že Odorik prošel přes oblasti na pomezí Mongolska, Číny, Ujgurska a Tibetu, které se tehdy nacházely pod tibetským vlivem, a že za onoho vládce nevěřících považoval místního buddhistického předáka (lámu). Další trasa misionářovy cesty je neznámá. Lze předpokládat, že prošel přes Hindukúš a Persii zpět do Evropy.

Návrat zuboženého poutníka

Na jaře 1330 se objevil v Pordenone nemocný stařec, který zdejší obyvatele jen obtížně přesvědčoval, že je bratr ze zdejšího kláštera františkánů, který před mnoha lety odešel do vzdálených zemí. Dlouho se v rodném městě nezdržel. Chtěl pokračovat do papežského Avignonu, ale nemoc ho přinutila znovu se zastavit v klášteře v Padově. Právě zde nadiktoval Odorik svoje zážitky z Asie bratru Guillemovi de Solagna. Jeho zprávy o dálných krajích jsou ve srovnání s obšírnějším Markem Polem věrohodné a střízlivé. Obsahují mnoho informací o obyvatelích, stravování či pokladech, ale zmínil i užívání papírových platidel nebo lov pomocí ochočených kormoránů. Škoda, že toho nenadiktoval víc. Jak se sám zmínil: „Toto všechno já, bratr Oldřich, jsem viděl a dal napsati. A mnoho úžasného jsem opomenul, protože lidé, kteří to neviděli, by nevěřili.“

Aniž svůj cestopis dokončil, pokračoval Odorik po nějaké době do Pisy, ale zde se nemoc znovu ozvala, a tak se nechal převézt do kláštera v Udine v rodném Furlánsku. Tam vyčerpaný cestovatel 14. ledna 1331 zemřel, asi ve věku padesáti let. Při pohřbu došlo k zázračnému uzdravení jisté šlechtičny a věřící roznesli oděv, vousy i rakev mrtvého, takže musel být pohřbíván hned několikrát. Nakonec jeho tělo uložili do skvostného sarkofágu v klášterním chrámu.

V jeho diecézi Odorika už krátce po smrti považovali za svatého a jako takový byl také zařazen do sbírky životopisů světců Acta sanctorum, vydávané od 17. století učenými belgickými jezuity. Nicméně oficiálního blahořečení se Odorik dočkal až v roce 1755. V jeho rodném Pordenone stojí kostel San Udelrico s cestovatelovou bronzovou sochou a rovněž nový chrám, zasvěcený přímo blahoslavenému Odorikovi, postavený v letech 1987–1992 podle návrhu významného švýcarského architekta Maria Botty. V souvislosti s možným obnovením procesu svatořečení byly v roce 2002 nově prozkoumány i Odorikovy zčásti mumifikované ostatky.  


Další články v sekci