Na trůn hlavně přes mrtvoly: Byzantská říše jako učebnice palácových převratů
Dostat se na císařský trůn z pozice chudého vesnického synka? Tohle šlo jedině v Byzanci! Když byl člověk dostatečně schopný, uměl ve správnou chvíli zatahat za správné provázky a neštítil se politických vražd…
Ve středověké západní Evropě od nástupu křesťanství a feudalismu se vzestup byť jen o jednu společenskou třídu výš jevil značně neobvyklý. A aby člověk z nekrálovského rodu nastoupil na trůn? Byť šlo o významného a mocného šlechtice, provázely takový úkaz obvykle konflikty a nestabilita. Zvyky, mentalita a rozvrstvení společnosti ve středověké Byzantské říši, nástupkyni antické Východořímské říše, se však od zbytku Evropy hodně lišily. Hlavně proto, že antická říše na východě nikdy nezanikla. A na rozdíl od říše Západořímské plynule přešla do období středověku.
Přineslo to s sebou veškerá pozitiva a negativa, která s rozvinutou civilizací nevyhnutelně souvisejí. Vzpomeňme třeba přebujelou byrokracii, pohodlnost a zjemnělost vyšších úředníků a vládců, vůči nimž stáli v opozici naopak drsní profesionální vojáci, kteří se rovněž hlásili o svá práva. Nicméně všichni měli jedno společné – lstivost, intriky a nečisté zákulisní boje.
Palácové převraty byly v Byzanci tak trochu „folklorní“ záležitostí. Představitel politické kliky se zmocnil trůnu tak, že se násilím zbavil svých nepřátel. Buď je dal oslepit a vyhnat, nebo rovnou popravit či zavraždit. Potom se prohlásil novým vládcem. Širší obyvatelstvo většinou vůbec nevědělo, jaká hra se tady hraje. A i kdyby vědělo, stejně s tím nemohlo nic dělat.
Císařovna není císař
Zkusme se podívat na konkrétní případy v byzantských dějinách od začátku 9. století. Císařovna Irena vládla od roku 780 celých 22 let – zcela samostatně pak poslední čtyři roky. Sice tak ovládala byzantskou politiku poměrně dlouho, ale o stabilitě se v říši mluvit nedalo. Ženu na trůně lidé uznávat nechtěli, čehož na západě využil franský král Karel Veliký a sám se roku 800 dal korunovat na císaře. Stačilo mu, když prohlásil, že v Konstantinopoli teď vlastně žádný císař není.
Irena vládla nejprve jako regentka za svého syna Konstantina VI. Když mu nakonec roku 790 musela předat vládu, vůbec se jí do toho nechtělo. Jenže neschopný synáček ztratil v říši podporu. A tak ho dala ctižádostivá matka roku 798 oslepit a sama se ujala vlády. V Byzanci nic zvláštního.
Irena dlouho na trůně nevydržela, protože už za čtyři roky ji svrhl její hlavní finanční správce Nikeforos. Svou paní, jíž předtím léta „věrně“ sloužil, zbavil trůnu za podpory vlivných dvorských spiklenců a hlavně vojska. Zachoval se vůči ní velkoryse – ušetřil ji slepoty a poslal do vyhnanství na ostrov Lesbos. Nikeforos poté vládl celých devět let a jeho panování bylo vcelku stabilní, přestože je provázely vojenské neúspěchy v bojích proti Bulharům. Padl, když jej roku 811 přepadl bulharský chán Krum na cestě do Konstantinopole.
Rychlé střídání
Následnictví představovalo v Byzanci tradiční problém. Nikeforův syn Staurakios byl u toho osudného bulharského přepadu také těžce raněn a jen s obtížemi se dostal až do Konstantinopole. Tam se sice v červenci ujal vlády a plánoval velké reformy, jenže těžké zranění na krku mu vše zásadně komplikovalo. Navíc proti Staurakiovi začala intrikovat vlastní sestra Prokopia, která se pokoušela dosadit na trůn svého muže Michaela. To se jí už v říjnu nakonec podařilo dalším palácovým převratem. Umírajícího bratra poslala do kláštera, kde v tichosti zranění podlehl.
Prokopiin manžel Michael I. Rangabe se udržel na trůnu pouhé dva roky. Naprosto nedokázal čelit bulharskému nebezpečí, a navíc ho ohrožovali i Frankové na Apeninském poloostrově. Chtěl tedy zvolit mírovou cestu a uznal Karlovi Velikému jeho císařský titul. Bulharský chán Krum zatím tvrdě dobýval jednu byzantskou pevnost za druhou. Později chtěl císaři Michaelovi sice nabídnout mír, jenže klika „jestřábů“ přinutila byzantského vládce, aby jej odmítl.
V té chvíli už se bouřily vojenské oddíly v několika thematech čili byzantských provinciích. Není divu, že Krum bez problémů Michaelovo vojsko porazil. Vojenské klice nestálo nic v cestě, aby slabého císaře sesadila.
Michael se chtěl vyhnout fyzickému trestu, a tak odešel dobrovolně do vyhnanství do kláštera, kde prožil ještě mnoho dalších let. Zemřel až roku 845. Jeho syny však dal Michaelův nástupce Leon V. (vládl 813–820) raději vykastrovat, aby později nemohli vznášet dědické nároky. Tehdy šlo o běžné opatření. Jedním z postižených Michaelových synů byl také pozdější patriarcha Ignatios, o němž ještě bude řeč.
Vládne armáda
Císař Leon V. Arménský byl typickým produktem intrikující armádní elity. Poprvé se pokusil o převrat už roku 803, a to proti Nikeforovi I. Pomáhali mu tehdy jeho druhové Michael z Amorionu a Tomáš zvaný Slovan. Také oni ještě budou hrát důležitou roli v dalším příběhu. Převrat sice ještě neuspěl, ale Leon se potrestání vyhnul.
Další převrat chystal roku 808 se svým tchánem a znovu neuspěl. Teď už ho dal ale Nikeforos I. vyhnat z Konstantinopole. Leon se tak vrátil až po jeho smrti roku 811 a získal si v armádě opět velkou úctu a podporu. Snad proto ho všichni včetně patriarchy přemlouvali, aby roku 813 po slabém Michaelovi I. nastoupil na trůn a nastolil vládu tvrdé ruky. To se mu částečně podařilo, a dokonce zaznamenal i částečná vítězství proti Bulharům. Konstantinopol tehdy ovšem zachránila především nečekaná smrt bulharského chána Kruma roku 814, která Bulhary oslabila. Leon V. pak nového chána Omurtaga porazil a uzavřel s Bulhary v podstatě výhodný mír.
Nakonec však i Leon V. poznal pravdivost přísloví „S čím kdo zachází, tím také schází“. V armádě sílil vliv Leonova bývalého druha Michaela z Amorionu. Leon podporoval Michaelovu kariéru, takže se z něj brzy stal generál. Jenže v tom okamžiku vyhodnotil, že bude lepší svého kamaráda Leona svrhnout a sám se dostat na trůn. Typické byzantské spiknutí se však prozradilo. Císař uvrhl Michaela do vězení a odsoudil ho k smrti.
Jenže zrovna začaly Vánoce a Leon nechtěl popravovat o svátcích. A to se mu vymstilo. Jeho druhům se podařilo vězně vysvobodit a Leona V. v palácové kapli při zpěvu vánoční liturgie zavraždit. Jeho synové se dočkali téhož, co kdysi sám Leon přichystal synům Michaela I. Vykastrovali je a poslali do kláštera.
Povstalec a povstání
Na trůn nastoupil Michael II. (vládl 820–829), první vládce amorijské dynastie. Země už potřebovala stabilitu jako sůl, protože po dlouhých čtyřicet let se císařové střídali prakticky jen v palácových převratech. Nejdříve se však i Michael musel vyrovnat s povstáním. Vedl ho Tomáš Slovan – třetí druh ve zbrani, jenž kdysi spolu s ním a Leonem V. připravoval převrat. Mimochodem – Tomáš pocházel z rodiny slovanských vysídlenců, proto dostal přízvisko Slovan.
Jenže Tomáš své povstání vedl na byzantské poměry špatně, protože se nesnažil o palácový převrat, ale regulérní občanskou válku. Získal na svou stranu některé pronásledované náboženské menšiny (zejména paulikiány), několik příslušníků vyšších vrstev a také se snažil oslovit ikonodulskou část obyvatelstva, tedy „uctívače ikon“.
Hlavní vojenskou sílu Tomášova vojska tvořili takzvaní federáti, tedy žoldnéři různých národností najímaní ve východních částech říše. Leon V. totiž blahé paměti jmenoval Tomáše jejich velitelem, takže ten měl mezi nimi dobré kontakty.
Povstání nabylo skutečně celoříšských rozměrů. Tomáš se dal v Antiochii korunovat na byzantského císaře a už roku 821 oblehl Konstantinopol. Jenže tam započal jeho konec. Jeho armáda nebyla na takovou akci dost dobře připravena. Nadto se proti Tomášovi pustili i Bulhaři, zatímco Arabové využívali byzantské občanské války k vlastnímu prospěchu. Přesto boje trvaly ještě několik let a teprve roku 825 Michael II. povstání definitivně potlačil. Dosáhl tak zřejmě rozhodujícího úspěchu, takže se mu podařilo nejen udržet na trůně, ale bez problémů prosadil jako nástupce svého syna Theofila.
Dynastie
Za vlády amorijské dynastie došlo k upevnění vnitřních poměrů. Theofilos (vládl 829–842) byl na rozdíl od svého otce dokonce vzdělaný člověk se smyslem pro spravedlnost, což mu spousta byzantských intrikářů nemohla zapomenout. Hlavní domácí problém, který musel řešit a který se táhne téměř celými byzantskými dějinami jako červená nit, představoval zápas ikonodulů proti ikonoklastům. Amorijští císaři byli vesměs ikonoklasté, ovšem se sklonem k toleranci a smírnému řešení.
Třetím a posledním členem amorijské dynastie byl Michael III. (vládl 842–867), známý z velkomoravských dějin jako ten, kdo poslal z Byzance na misii k západním Slovanům bratry Konstantina a Metoděje. Michael III. dostal v historii přízvisko Opilec, což zřejmě odráželo určitý pravdivý základ, ale především ho tak nazvali pozdější kronikáři, když potřebovali ospravedlnit jeho svržení a nástup nové makedonské dynastie. To však předbíháme.
Michael III. neměl jednoduchou nástupní pozici, protože se narodil až roku 840, a když jeho otec zemřel, byly mu tedy pouhé dva roky. Proto za něj vládla jeho matka císařovna Theodora – tedy spíše císařovnin přední rádce eunuch Theoktistos. Byl to vynikající správní úředník, jenž dokázal skvěle lavírovat mezi různými politickými klikami. Když ovšem jmenoval Ignatia, zmiňovaného syna Michaela I. a nesmlouvavého příznivce ikonoklasmu, patriarchou, dost se mu to nepovedlo. Doufal, že tím uklidní situaci, ale Ignatios místo toho tvrdě trestal své odpůrce, a to nejen ideové, ale i osobní, kteří nesouhlasili s jeho volbou.
Zapudit matku
Roku 855 dospěl Michael III. do věku, kdy se mohl ujmout samostatné vlády. V Konstantinopoli to však nešlo tak snadno. Výjimečná Theoktistova moc byla trnem v oku mnoha dalším vlivným lidem v paláci, zejména císařovninu bratru Bardasovi. Mladý císař tehdy těžce snášel poručníkování své matky. Když ho donutila zapudit milenku a oženit se s dcerou nějakého jejího příznivce, roztrpčila Michaela natolik, že ho Bardas bez problémů přemluvil ho k tomu, aby odsouhlasil vraždu Theoktista a pak zapudil matku do kláštera.
Tak se Michael sice ujal samostatné vlády, ale v podstatě se namísto své matky ocitl pod silným vlivem strýce. Dokonce Bardasovi udělil titul caesar a učinil ho svým spoluvládcem, tedy vlastně nástupcem. Sám Michael nebyl ovšem jen neschopným opilcem. Dokázal se dokonce i postavit do čela vojska a vyhrál důležitou bitvu nad Araby roku 863.
Rychlokvaška
Radikálním způsobem řešili Michael s Bardasem také narůstající spor s církví. Patriarcha Ignatios se totiž choval nesnesitelně nadutě. O Bardasovi rozšiřoval, že udržuje krvesmilný poměr s vlastní snachou. Kvůli tomu mu také při jednom z velkých svátků roku 858 odmítl povolit vstup do chrámu Boží Moudrosti. To si však Bardas nenechal líbit. Během krátké doby ho zbavil úřadu a poslal do vyhnanství. Ještě ho tedy přinutil podepsat prohlášení, že odstupuje dobrovolně.
Volba vhodného nástupce padla na vzdělaného Fotia, v té době přednostu císařské kanceláře. Přes své nepochybné schopnosti však Fotios neměl žádné kněžské svěcení, takže je přijal během několika dní postupně všechna aby mohl být na Vánoce 858 konečně vysvěcen na patriarchu. Takový postup samozřejmě mnoho kněžích kritizovalo.
Přesto dokázal Fotios prozatím své postavení uhájit a mimo jiné i jeho zásluhou byli vybráni bratři Konstantin a Metoděj pro důležitou misii na Velkou Moravu. Tato misie měla později velmi důležitý dopad na byzantskou kulturu, neboť díky ní byla uvedena do praxe slovanská liturgie, která se po vyhnání Metodějových žáků z Moravy (roku 886) vrátila obloukem zpět do Bulharska, tedy do oblasti Byzantské říše. Prozatím však vyslání misionářů do vzdálené země s úkolem založit tam arcibiskupství podřízené Konstantinopoli stálo spíše na okraji zájmu byzantské politiky. Ostatně hlavní cíl věrozvěstové nesplnili, protože nové moravské arcibiskupství nakonec podléhalo římskému papeži.
Ze stáje k trůnu
Pomalu se dostáváme k poslednímu palácovému převratu, který vynesl na trůn nejmocnější byzantskou dynastii: makedonskou. Ta se udržela na trůně s krátkými přestávkami 160 let. Příběh jejího prvního představitele Basileia I. (vládl 867–886) zní tak trochu jako pohádka „Kterak chudý vesnický chlapec ke štěstí přišel“. V byzantské verzi má ale pár nehezkých krvavých vsuvek.
Basileios sloužil původně u stratega (vojenského velitele) v rodné Makedonii. Rozhodl se však přejít do hlavního města, kde se mohl lépe uplatnit. Uměl prý dobře zacházet s koňmi a byl mimořádně fyzicky silný, což je sice zvláštní kvalifikace pro úřad císaře, nicméně Basileios zatím zahájil kariéru alespoň jako podkoní u císařova bratrance Theofilitza. Tak se dostal mezi vlivnou konstantinopolskou smetánku.
Těžko říct, jaké schopnosti prokázal v pozici podkoního, že si ho všiml sám císař Michael a povolal ho do svých služeb. A ještě podivnější je, že roku 865 dokonce adoptoval Basielia za svého syna a oženil ho se svou bývalou milenkou. Basileios musel kvůli svatbě zapudit svou první manželku Makedonku Marii, což sice kvůli císaři udělal, ale zřejmě mu to měl za zlé a začal proti němu vymýšlet intriky.
Největší překážku k vzestupu představoval samozřejmě císařův strýc Bardas. Proto Basileios přesvědčil císaře, že strýc proti němu chystá spiknutí. A s Michaelovým požehnáním pak Basielius osobně Bardu zavraždil při jedné z vojenských výprav na Krétu roku 866. Namísto něj se pak dal korunovat caesarem, tedy Michaelovým spolucísařem.
Tehdy už i císař zavětřil, že s jeho adoptovaným synkem nebude něco v pořádku. A začal z něj mít strach. Usilovně přemýšlel, jak by se ho zbavil, ale to už Basileios plně převzal iniciativu do svých rukou. Využil jedné bujné hostiny, při níž se císař opil pod obraz, a dal spícího vládce zavraždit v jeho ložnici.
Následně se sám prohlásil autokratorem, tedy jediným vládcem. Kupodivu se nesetkal s žádným výrazným odporem, přestože Michael III. byl oblíbený mezi vojáky v armádě a Bardas měl zase příznivce v intelektuálních kruzích. Zejména patriarcha Fotios mohl dělat problémy, proto ho Basileios okamžitě vyhnal a povolal zpátky Ignatia.
Jakkoliv si Basileios I. nebral servítky, ukázal se mimořádně schopným vládcem, stejně jako většina jeho potomků. Přesto intriky z konstantinopolského paláce nezmizely. I makedonští císaři, jakkoliv silní, se museli mnohokrát bránit různým převratům a několikrát je na krátkou dobu zastoupili na trůně jejich mocní úředníci či vojáci.
