Reklama


Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?

04.12.2018 - Tomáš Straka

Hlavními hrdiny legend nejsou jen svalnatí bojovníci s mečem. V Čechách se vyprávěla pověst o podivuhodném šaškovi, který proslul jako svérázný královský rádce


Reklama

Baviči, kejklíři a šašci neodmyslitelně patřili ke každému lepšímu středověkému královskému dvoru. Tito jokulátoři, jak se souhrnně nazývali, měli za úkol rozptylovat dvořany a panovníky zatížené starostmi, přinášet do života dvora smích a neobyčejnou podívanou. 

Kejklíři u českých králů

Jokulátory měl na svém dvoře prokazatelně už král Vladislav ve 12. století. Václav II. (vládl 1283–1305) se také stal velkým přítelem kejklířů a nemenší náklonnost k nim choval Karel IV., který v žertovné listině povýšil svého šaška na „hraběte v Údolí bláznů“. V roce 1365 si s sebou dokonce vzal svoje vlastní šašky na návštěvu k papeži do Avignonu a jednoho z nich známe i jménem – Itala, kterému říkali Dolcibene.

Jokulátoři mohli bavit společnost nejrůznějšími kousky. Někteří předváděli pozoruhodné akrobatické výstupy, jiní bavili vtipným vyprávěním nebo třeba imitací různých členů dvora. Některé si panovník skutečně oblíbil, a tak se stali „moudrými blázny,“ kteří svým důvtipem dokázali ovlivňovat i mnohá rozhodnutí králů. Takto působil například šašek Jan Paleček na krále Jiřího z Poděbrad.

Za zvláštní skupinu pak můžeme označit kejklíře-kouzelníky, kteří předváděli různé iluzivní triky. Nápomocna jim přitom mohla být kniha Secretum philosophorum, v níž neznámý anglický autor na počátku 14. století shrnul množství kouzelnických triků, přočemž knihu zamaskoval jako tuctovou a nezajímavou učebnici sedmi svobodných umění. Svého kouzelníka měl na českém dvoře na přelomu 14. a 15. století také král Václav IV.

Příběhy o Žitovi

Kdo by neznal rozverného a zlomyslného kouzelníka Žita, který na povoze taženém černými kohouty křižoval uličky staré Prahy? Uměl prý nevídané a neuvěřitelné kousky. Například dokázal měnit podobu a v jediném okamžiku se mohl změnit z žebráka v hadrech ve fešáka s módním hedvábným kabátkem. Také dokázal na místě přimrazit, kohokoliv si usmyslel. A zvládal i náročnější kouzla. Jinému šaškovi na královském dvoře při hostině proměnil ruce v koňská kopyta. Když mu král poručil, aby je zase odčaroval, Žito je jen škodolibě změnil na volské paznehty. Teprve po kolegově dlouhém skučení a naříkání mu zase navrátil ruce zpět. 

Asi nejslavnější historka o Žitovi je ta, ve které kouzelník nejprve promění třicet víchů slámy v tučná selátka a pak je prodá nic netušícímu pekaři Míchalovi. Pekař se zaraduje, jak dobře koupil pašíky pod cenou, ale úsměv na tváři mu nezůstane dlouho. Ačkoliv ho Žito varoval, aby vepře nepouštěl k vodě, pekař je vezme vykoupat do řeky. Jaké je pak jeho překvapení, když mu místo pašíků vyplavou jen snopy slámy!

To však ještě nebyl konec. Rozzuřený pekař se vrhl na Žita, kterého našel spícího v krčmě. Aby ho probudil, vzal ho za nohu, ale najednou se ozval praskavý zvuk a Žitova noha vytržená z kloubu zůstala překvapenému pekařovi v ruce. Žito strašně křičel a pohnal pekaře před soud. Protože zranění bylo zjevné a krčmář i hosté jej Žitovi dosvědčili, musel pekař zaplatit kouzelníkovi tučné odškodnění. Žito shrábl peníze, ale protože to byl vychytralý kouzelník, zahodil berli, nasadil si nohu zpět a jako by se nechumelilo, odkráčel pryč. Takto alespoň popisuje Žitovy příběhy jejich nejznámější spisovatel Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých. Z čeho však čerpal inspiraci? Může být na fantastických příbězích o středověkém kouzelníkovi něco pravdy?

Kde se vzala pověst

Jirásek ve svém zpracování patrně vycházel z článku českého folkloristy Čeňka Zíbrta, který vyšel roku 1893 v časopise Květy. V něm si Zíbrt jednak všímá podobnosti příběhů o Žitovi s legendami o Faustovi a jednak zmiňuje, že našel zdroj, ze kterého čerpali Češi i cizinci své zprávy o čarujícím šaškovi. Byla jím kronika Historiae Regni Boiemae (Dějiny Království českého) od humanistického dějepisce Jana Skály z Doubravky zvaného Dubravius. 

Dubraviova kronika z roku 1552 zůstává až dodnes nejstarším známým pramenem popisujícím kouzelníka Žita. Ani Václav Hájek z Libočan, jehož Kronika česká vyšla roku 1541, ještě žádného Žita nezná. Známý fabulátor libující si v nejrůznějších historkách by si přitom stěží nechal ujít příležitost Žitovy příhody zaznamenat. Podívejme se však nejprve, co napsal o Žitovi Dubravius.

V Dubraviově kronice se první zmínka o Žitovi objevuje v souvislosti se svatbou Václava IV. s Žofií Bavorskou, která se konala v Praze roku 1389. Nevěstin otec, bavorský vévoda Jan II. prý tehdy přivezl do Prahy množství kejklířů a šašků, kteří obveselovali obecenstvo na svatební slavnosti. Václavův kouzelník (v latinském textu magus) jménem Žito se však nenechal zahanbit a prý si neuvěřitelným způsobem roztáhl ústa tak, až spolknul celého cizího kejklíře. Nejdřív vyplivl jeho zablácené boty a pak spolknutého ubožáka k obecnému veselí vyvrhl do kádě s vodou.

Po této historce následují již zmíněné Žitovy kousky s přičarovanými kopyty a s rychlými změnami oděvu a podoby. Kromě toho Dubravius připojuje příhodu, kdy Žito přičaroval dvěma dvořanům, kteří zvědavě vyhlíželi z okna, na hlavu jelení parohy. Když se pak tito dva paroháči pokoušeli rozplést své nové zvířecí ozdoby a strčit hlavu z okna zpátky do místnosti, Žito se zatím dosyta najedl z jejich talířů a napil z jejich pohárů. Teprve když s hostinou skončil, milostivě oběma zvědavcům parohy odčaroval.

Kdo byl skutečný Žito?

Již několik historiků i publicistů se pokoušelo spojit legendárního kouzelníka Žita s nějakou historickou postavou. Většina z nich se jej snažila ztotožnit s nějakým člověkem jménem Žito, kterého se jim podařilo dohledat v okruhu dvořanů krále Václava IV. Ale ani Henzl Žito, který zasedal v letech 1424–1426 v městské radě Nového města pražského, ani Jindřich Žito z Jivjan, přívrženec Zikmunda Lucemburského a od roku 1420 držitel hradu Přimda, zřejmě nebudou naším hledaným dvorním mágem.

Historik profesor Rudolf Urbánek na to šel z jiné strany. V Kronice university pražské, vzniklé nedlouho po smrti krále Václava IV. (1419), se mu totiž podařilo najít pasáž o jakémsi královském šaškovi, který v roce 1393 vystupoval v podivném klobouku proti prodeji odpustků a vysmíval se lakotným kněžím. Šaškovo jméno v kronice uvedeno není, ale podle profesora Urbánka mohlo jít o Žita, který byl původně královským šaškem a zároveň přívržencem Jana Husa. Jeho odpůrci z něj však v pozdějším vyprávění udělali zlomyslného (kališnického) čaroděje. Koneckonců i v Dubraviově podání si Žita nakonec odnese čert, kterému se upsal.

TIP: Šašek nebo génius: Čím pohoršoval slavný lékař Paracelsus společnost?

Ačkoliv Urbánkovo vysvětlení nemůžeme podpořit konkrétními důkazy, přece jen se nezdá až tak nepravděpodobné. Zejména v lidové tradici k sobě totiž kacíři a čarodějové mívají často blízko. Na postavu historického králova kejklíře, který se projevoval nevraživě vůči církevním představitelům, se tak mohla postupem desetiletí nabalit pavučina černokněžnických a kejklířských motivů známých z jiných příběhů.

Tak například Václav Hájek z Libočan zaznamenal k roku 1392 příběh o soupeření českých a porýnských kejklířů, který mohl posloužit Dubraviovi jako základ pro Žitovo špičkování s kejklíři Jana Bavorského. Navíc k tomu jistě přispíval i veřejně známý zájem Václava IV. o alchymii, astrologii a hádání z ruky. Pokud tedy nějaký historický Žito skutečně existoval, nejmenovaný šašek z univerzitní kroniky se mu zdá být nejblíže.

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Potřeba spánku je individuální záležitost. Přesto platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně.

Věda
Věda
Historie
Zajímavosti
Vesmír

Na tomto záběru je krásně vidět nejen zbarvení, podle nějž dostal tuleň leopardí druhové jméno, ale rovněž jeho úctyhodné zuby.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907