Světice bolševického Ruska: Alžběta Hesensko-Darmstadtská se dočkala jen násilí
Historie ji zná jako Alžbětu Hesensko-Darmstadtskou, velkokněžnu Jelizavetu Fjodorovnu nebo právě svatou Alžbětu Ruskou. Osud této velmi krásné a skromné ženy byl nezáviděníhodný a mimořádně krutý. Už její babička královna Viktorie se obávala o její budoucnost. A právem…
Alžběta Hesensko-Darmstadtská (1864– 1918) byla dcerou hesenského velkovévody Ludvíka a princezny Alice, oblíbené dcery mocné britské panovnice. Jméno jí rodiče vybrali podle maďarské světice, ale doma jí neřekli jinak než Ella. Odmalička ji vedli ke zbožnosti, skromnosti a samostatnosti. Vyrůstala v rodině se šesti sourozenci – dvěma bratry a čtyřmi sestrami. Děvčata získala obvyklé vzdělání, ale naučila se i praktickým činnostem jako bylo šití, praní, vaření a péče o mladší sourozence, což nebylo ve šlechtických rodinách obvyklé. Děti také s matkou odmalička chodily do lazaretů a sirotčinců, aby viděly, jak umí být život někdy krutý a jak je třeba druhým pomáhat.
První neštěstí potkalo rodinu v roce 1873. Tehdy dvouletý Alžbětin bratříček Fridrich při hře vypadl z okna. Pád z výšky šesti metrů sice přežil, zemřel však na nezastavitelné vnitřní krvácení, protože trpěl hemofilií, krutým dědictvím královny Viktorie.
Na podzim roku 1878 postihla velkovévodskou rodinu epidemie záškrtu. Ella jí jako jediná unikla, protože pobývala na návštěvě u babičky z otcovy strany. Velká část rodiny však onemocněla. O všechny obětavě pečovala princezna Alice. Jenže se rovněž nakazila a v pětatřiceti letech spolu s nejmladší dcerkou Marií zemřela.
Její smrt nesla čtrnáctiletá Ella stejně jako ostatní sourozenci velmi těžce. Tehdy se jim snažila ztrátu matky nahradit babička královna Viktorie. Spolu se svou mladší sestrou Alix, pozdější poslední ruskou carevnou, žila Ella delší dobu u ní v Anglii. A protože obě dívky vyrostly v opravdové krasavice, neměly o nápadníky nouzi.
Osudné Rusko
Dívky si mohly vybírat. Jenže Ella se zamilovala do pohledného ruského velkoknížete Sergeje, mladšího bratra cara Alexandra III. a strýce posledního cara Mikuláše II. Královna Viktorie tomuto sňatku příliš nepřála. Rusko považovala za barbarskou zemi a obávala se o vnuččinu budoucnost. Bohužel se nemýlila. Svatba se konala v Zimním paláci v Petrohradě a Ella po třech letech, ač nemusela, přestoupila k pravoslaví a přijala nové jméno Jelizaveta Fjodorovna. Rychle se naučila rusky, mluvila bez přízvuku. Ostatně na jazyky měla nadání, s matkou v dětství mluvila anglicky a s otcem německy.
Ella se životu v Rusku dokonale přizpůsobila a Rusové si zamilovali tu skromnou, vstřícnou a ochotnou dámu, která pomáhala každému, kdo se na ni obrátil. Manželství ale bohužel nebylo obdařeno dětmi, po nichž Ella tolik toužila. A ukázalo se, že není ani tak šťastné, jak si vysnila. Sňatek se prý nejvíc hodil Sergejovu bratru, caru Alexandrovi III. a měl snad zakrýt údajnou ženichovu homosexualitu.
Atentát
Intelektuálně si Ella se Sergejem rozuměla. Oba milovali umění a měli skvělý vkus. Často je navštěvovali hudební skladatelé a spisovatelé. Přátelili se například s Tolstým a Dostojevským. Když byl velkokníže Sergej jmenován gubernátorem Moskvy, manželé se přestěhovali do Kremlu. Sergej zahájil nekompromisní politiku – tvrdě potlačoval radikální levicové organizace, za třicetistupňového mrazu například vypověděl z města dvacet tisíc Židů. Na rozdíl od Elly ho lidé spíš nenáviděli. Měl dar udělat si nepřátele na mnoha frontách. A odplata na sebe nenechala čekat…
Anarchisté měli na velkoknížete spadeno už dlouho, čekalo se jen na vhodnou příležitost. Ta nastala 17. února 1905. Tehdy na Sergejův kočár vhodili nitroglycerinovou bombu. Masivní výbuch roztrhal tělo gubernátora na kusy a rozmetal je do širokého okolí. Vážně zranění utrpěl i sám atentátník Ivan Kaljajev a několik dalších osob.
Ella vše slyšela a okamžitě přispěchala na místo, kde spatřila tu hrůzu. Mezi kusy těla našla i manželův zlatý řetízek. Po několika dnech navštívila osmadvacetiletého revolucionáře ve vězení a snažila se pochopit důvody jeho činu. Chtěla ho přesvědčit, aby se dal na pokání a zachránil se. Dokonce mu odpustila. Žádala i cara Mikuláše, aby mu udělil milost. Ten odmítl a nechal atentátníka oběsit.
Zapomenout na bolest
Po manželově smrti se Ellin život totálně změnil. Úplně se stáhla z veřejného života. Žila asketicky, útěchu hledala v modlitbách. Oblékala prosté šaty a přísně se postila. Přes naléhání své německé rodiny odmítla opustit Rusko. Prodala všechny své šperky a koupila v Moskvě čtyři domy s velkou zahradou. Vše nechala náležitě upravit a v roce 1909 tam založila klášter zasvěcený sv. Marii a Martě, kde se stala řeholnicí a později i abatyší. Vedle kláštera provozovala též lékárnu, sirotčinec a nemocnici, která poskytovala péči pro všechny zdarma. U carského dvora se objevovala minimálně. Věnovala se pouze církvi a charitě. Především ale ošetřovala nemocné a ve válečných dobách i zraněné vojáky.
Žádné slitování
Ella odmítla opustit zemi i po bolševické revoluci v roce 1917. Jako členka carské rodiny se stala pro nový režim nebezpečná. A proto ji na jaře 1918 spolu s dalšími jejími příbuznými zatkli a uvěznili v Alapajevsku na východní straně Uralu. Údajně na Leninův příkaz si pak 18. července 1918, den po vyvraždění carské rodiny v Jekatěrinburgu, přišli i pro Ellu. Spolu s ostatními internovanými – většinou carovými vzdálenějšími příbuznými a jejich služebnictvem, ji přivedli k šachtě blízkého dolu. Bolševici je pak živé naházeli dovnitř a pro jistotu za nimi vhodili několik granátů. Štolu pak zasypali. Ti, co výbuch přežili, dlouho umírali na svá zranění. Ella také.
Obavy babičky Viktorie se naplnily… Roku 1992 pak byla Alžběta Hesensko-Darmstadtská prohlášena pravoslavnou církví za svatou.
