Říkali jim loupeživí rytíři: Kdo byli muži, kteří budovali bohatou Ameriku?

Když se dnes mluví o vzestupu Spojených států a jejich přerodu ve světovou velmoc, obvykle se připomínají vynálezci, průkopníci a podnikatelé. Méně se už hovoří o tom, že za oslnivým ekonomickým růstem 19. století stála také generace mužů, kteří neváhali ničit konkurenci, drtit odbory ani využívat svého bohatství k ovládání politiky. Právě pro ně se vžil termín „Robber Barons“ – „loupeživí rytíři“.

Označení se poprvé objevilo roku 1870 v časopise The Atlantic Monthly a rychle zlidovělo. Přirovnávalo americké magnáty ke středověkým feudálům, kteří bohatli na úkor druhých. Novinářka Lida F. Baldwinová na přelomu století napsala, že tito milionáři připomínají středověké lapky plenící celé kraje. Baldwinová dokonce tvrdila, že dávní feudálové byli ve svém počínání upřímnější než novodobá aristokracie tvořená finančníky a průmyslníky.

Přesto právě tito muži pomohli vytvořit moderní Ameriku. Budovali železnice, rozvíjeli průmysl, otevírali nové trhy a proměnili Spojené státy v ekonomického obra.

Muž, který si koupil Manhattan

Jedním z nejbohatších Američanů své doby byl John Jacob Astor. Narodil se roku 1763 v Německu jako Johann Jakob Astor a do Spojených států přišel s jediným cílem – zbohatnout.

Brzy rozpoznal obrovský potenciál obchodu s kožešinami. Díky obchodnímu talentu a agresivní strategii postupně oslabil vliv mocné kanadské společnosti Hudson's Bay Company, která trhu dlouho dominovala. Výhodou pro něj bylo zázemí v New Yorku, odkud mohl snadno obchodovat nejen s Evropou, ale také s Čínou.

Astor však pochopil něco, co jeho konkurenti přehlíželi: skutečné bohatství neleží v kožešinách, ale v půdě. Postupně začal skupovat pozemky na Manhattanu a vytvořil jedno z největších realitních impérií své doby. V určitém období mu patřila přibližně třetina manhattanských pozemků.

O své nájemníky se příliš nestaral, ale zájemci o bydlení se stejně hrnuli. V rychle rostoucím New Yorku totiž nebylo mnoho jiných možností a kdo chtěl pracovat u Astora, musel u něj i bydlet. Svůj vliv dokázal posilovat i jinak – například půjčkami významným politikům. Když roku 1848 zemřel, byl považován za nejbohatšího muže Spojených států. Hodnota jeho realitního majetku by dnes odpovídala desítkám miliard dolarů.

Král oceli s krvavou skvrnou

Zatímco Astor zdědil část obchodních zkušeností z rodinného prostředí, Andrew Carnegie začínal prakticky od nuly.

Narodil se ve Skotsku a do Ameriky přišel jako chudý přistěhovalec. První zaměstnání našel v pensylvánské textilce, kde pracoval za jediný dolar týdně. Brzy však pochopil, že skutečné příležitosti leží jinde. Nastoupil jako telegrafista na železnici a rychle si vybudoval síť kontaktů mezi vlivnými podnikateli.

Díky investicím do ropných polí získal první větší kapitál. Jeho skutečný triumf ale přišel až s ocelí. Po občanské válce potřebovala Amerika nové mosty, koleje, továrny i města. A Carnegieho ocelárny dodávaly materiál prakticky pro všechno.

Během několika desetiletí vybudoval největší ocelářské impérium na světě a stal se jedním z nejbohatších lidí historie. Na rozdíl od mnoha jiných magnátů však později dospěl k přesvědčení, že extrémní bohatství zavazuje. Velkou část majetku proto rozdal na veřejně prospěšné účely. Financoval knihovny, univerzity, vědecké instituce i kulturní projekty.

Jeho pověst však navždy poznamenala stávka v Homesteadu roku 1892. Při krvavém střetu mezi stávkujícími oceláři a ozbrojenými agenty Pinkertonovy agentury zahynulo nejméně deset lidí a desítky dalších utrpěly zranění. Kritici mu nikdy zcela neodpustili, že jeho filantropie přišla až poté, co své jmění vybudoval v prostředí tvrdých pracovních podmínek a nekompromisního boje s odbory.

Komodor, který ovládl dopravu

Dalším symbolem amerického kapitalismu 19. století byl Cornelius Vanderbilt. Zakladatel jedné z nejbohatších amerických dynastií začínal tak skromně, že by jeho příběh mohl sloužit jako učebnicový příklad amerického snu.

V šestnácti letech si vypůjčil peníze a pronajal malou loď, se kterou převážel cestující mezi Staten Islandem a Manhattanem. Podnikání se dařilo, a tak postupně pořizoval další plavidla. Zanedlouho už vlastnil flotilu lodí a parníků.

Vanderbilt pochopil, že budoucnost patří moderní dopravě. Nejprve ovládl přepravu zboží a cestujících pomocí parníků, později se zaměřil na železnice. Postupně vytvořil propojený dopravní systém, v němž jeho lodě přivážely zboží k jeho vlakům a ty jej rozvážely dál po zemi. Sám později s nadsázkou prohlásil, že celý život dělal v podstatě totéž, jen ve stále větším měřítku.

Jeho obchodní metody však byly pověstně tvrdé. Vanderbilt neváhal vést cenové války, ničit konkurenci ani využívat své ekonomické síly k dosažení cíle. O jeho povaze dobře vypovídá výrok: „Proč bych se s někým soudil, když je v mých silách vynést rozsudek i trest osobně?“

Vizionáři, nebo predátoři bez skrupulí?

Loupeživí rytíři po sobě zanechali rozporuplné dědictví. Na jedné straně stáli u zrodu moderní americké ekonomiky, financovali výstavbu železnic, továren, přístavů a infrastruktury, bez níž by se Spojené státy nestaly světovou velmocí. Na druhé straně často zneužívali své postavení, ničili konkurenci, vykořisťovali zaměstnance a soustřeďovali v rukou nebývalou moc.

Právě proto fascinují historiky dodnes. Jejich příběhy totiž připomínají, že velké hospodářské revoluce nebývají jen příběhem pokroku a inovací. Často jsou také příběhem tvrdosti, bezohlednosti a lidí ochotných udělat téměř cokoli, aby se dostali na vrchol.