Křesťané, nebo pohané? Pražský hrad 10. století odhaluje překvapivý souboj dvou světů o duši Čechů

První doložený Přemyslovec, kníže Bořivoj I., byl podle Kristiánovy legendy pokřtěn biskupem Metodějem na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka. Svou vládu v Čechách podle téže legendy prosadil až po úspěšném potlačení povstání, které bylo vedeno mimo jiné proto, že Bořivoj uplatňoval „nový a neslýchaný zákon křesťanství“. Vítězství symbolizovala stavba kostela Panny Marie na Pražském hradě (asi 882–884).

Úsvit církevní praxe

Vlastní přijetí křesťanské víry však bylo staršího data. Již v roce 845 se odebralo „14 z knížat Čechů“ do bavorského Řezna a bylo zde i se svými lidmi pokřtěno. Tento akt nezanechal v písemných pramenech další stopy, ale nejnovější historické bádání upozorňuje na dlouhodobý vliv Řezna a jeho představitelů v naší historii. Pokřtěním knížete a přítomností příslušného církevního personálu byla země chápána jako křesťanská.

Je velmi obtížné zjistit, jak tomu bylo doopravdy, jak rychle se křesťanské učení šířilo společností. V počátečním období se jistě nedostávalo především kněží. Vždyť s knížetem Bořivojem byl po jeho křtu na Velké Moravě do Čech poslán jediný kněz – Kaich.

Situace se měnila během 10. století, kdy na Pražském hradě za kněžny Ludmily a knížete Václava působil kněz Pavel jako archipresbyter, tedy zástupce řezenského biskupství, kam církevně Praha spadala. A Řezno také nejspíše dbalo o to, aby byl dostatek kněží pro nově stavěné kostely, které bychom nalezli především v areálech přemyslovských hradišť.

Velkou změnu znamenalo založení biskupství v Praze (a také v Olomouci) v sedmdesátých letech 10. století u rotundy sv. Víta. Spolu s ním byl založen i nejstarší klášter – ženský benediktinský klášter u baziliky sv. Jiří. Biskup potřeboval pro provoz svého úřadu a biskupského kostela skupinu kněží (kapitulu), jiná skupina (asi méně početná) působila při založeném klášteře. Jak se ale s novou vírou vyrovnávalo panovníkovo okolí a obyčejní lidé?

Svědectví hrobů

Určité možnosti, jak na uvedené otázky odpovědět, poskytuje archeologie, především výzkum pohřebišť z konce 9. a 10. století, která známe přímo z areálu Pražského hradu, tedy z okolí nejstaršího hradního kostela, či jeho nejbližšího zázemí. V severním předpolí hradu, za Jelením příkopem s potokem Brusnicí, jich bylo prozkoumáno několik.

Nejdříve objevené, ale nejméně známé je pohřebiště v Královské zahradě. Další se nacházelo pod Jízdárnou a jižně od ní. Západněji to bylo pohřebiště v Bažantnici, respektive v Lumbeho zahradě, které je jako jediné úplně prozkoumané (celkem 148 hrobů), zatímco ostatní byla odkryta pouze zčásti, některá již v 19. století. Jiné pohřebiště leželo v okolí křižovatky Jelení ulice a ulice U Brusnice.

Předpokládáme, že kolem kostela Panny Marie, kde známe 81 hrobů, byli pohřbíváni především křesťané, jednalo by se tedy o nejstarší věřící na Pražském hradě. Takové hroby se nacházely v okolí rotundy sv. Víta, založené asi roku 930 knížetem Václavem. Kolem baziliky sv. Jiří se tehdy nepohřbívalo.

Hroby kolem nejstaršího kostela se úpravou nijak neodlišují od těch v severním předpolí. Nebožtíci byli pohřbeni na zádech s nataženýma nohama a rukama a hlavou k západu, aby hleděli na východ. K úpravě jámy obvykle posloužil kámen (šlo spíše o nepravidelné obložení kostry) nebo dřevo. To může svědčit o používání rakví, doložena jsou ale i jednodušší dřevěná nosítka, jakési máry. Někdy byl nebožtík pouze položen na dřevěnou desku na dně hrobu.

V běžné osobní výbavě nebo milodarech se pohřby v severním předpolí neodlišují. Obvyklý je nůž, u žen záušnice, eventuálně náhrdelník či jen několik korálků. Avšak našly se i mimořádně bohaté kolekce šperků včetně drahých kovů, nejvíce v Lumbeho zahradě, kde spočinuly ženy a děti členů knížecí družiny. Odrazem křesťanské víry může být skutečnost, že pohřbení v okolí kostela Panny Marie postrádají (s výjimkou pěti hrobů) i jakkoli prostou výbavu, neboť církev ukládání milodarů nepodporovala.

V hrobech ale neleží nic, co bychom mohli spojovat bezprostředně s křesťanskou vírou, žádné křížky ani církevní náčiní, jako například kalich… Určitou souvislost s křesťanstvím by mohly mít kaptorgy, obvykle kvádrovité schránky ze stříbra, nošené jako součást náhrdelníku na krku. Z pohřebiště v Lumbeho zahradě jich známe šest. Ale nejnovější bádání jejich souvislost s křesťanstvím odmítlo s tím, že jde o amulety, vycházející z předkřesťanské víry. S křesťanstvím také nespojujeme velmi častý motiv řeckého (maltézského) kříže na špercích. Jde o velmi rozšířený symbol, doložený již od pravěku.

Nejednoznačné symboly

K zamyšlení nutí některé motivy použité při výzdobě gombíků, a to kříž v kruhovém medailonu, rozeta a lidská ruka a pták (páv?) s kapkou u zobáku, který je zasazen do kosočtverečného pole. Zdá se, že u gombíků s motivem kříže je symbolika zřetelně křesťanská. Takovým symbolem jsou i někteří ptáci. Zpodobnění páva bývá vykládáno jako symbol ráje. Kapka u zobáčku by mohla být kapkou krve, pak by se jednalo o pelikána a symbol Krista, ale možná, že tak byl naznačen náhrdelník, a šlo by o symbol přijetí vlády.

Obdobnou dvojakost má význam motivu rozety a lidské ruky. Rozety jsou interpretovány jako pozitivní prvek (lístková rozeta – Kristus), nebo negativní prvek (vířivá rozeta). Ruka pak je ochranným prvkem (ruka Boží). Dohromady by se jednalo o složitý komplex symbolů. Pomocná či ochranitelská ruka je ovšem doložena i v jiných společnostech (ruka Fátimy v arabské a hebrejské kultuře).

Všechny tři použité motivy mohly souviset s křesťanstvím. Nemáme však žádnou možnost zjistit, zda je tak chápali i jejich nositelé či nositelky. Mohly to být zkrátka jen krásně ozdobené předměty. Celkově je odraz křesťanství na pohřebištích v severním předpolí Pražského hradu velmi nezřetelný.

Nepříliš přesvědčivý je však i v okolí kostela P. Marie, kde jediný předmět s křesťanskou symbolikou představuje bronzová soška Ukřižovaného se stopami emailu. Původně sloužila jako ozdobné kování nějaké schránky či knihy. Datována je až do doby kolem roku 1000 a má původ v dnešním Německu. Jenže nepochází z hrobů, ale z vrstvy mezi nimi. Mohla být tedy součástí některého později narušeného či zničeného hrobu stejně jako náhodnou ztrátou.

„Striga“ a hrbatý „strigoň“

Na pohřebištích v severním předpolí však nacházíme jednoznačné doklady o předkřesťanských magických představách. Jeden z hrobů v Lumbeho zahradě patřil staré ženě. Vybavena byla jednou stříbrnou záušnicí, železným nožovitým předmětem, jakož i hromádkou 15 lidských zubů nejméně čtyř nebo pěti jedinců, původně zřejmě uloženou v nějakém váčku. Do hrobu mohlo být druhotně zasahováno, protože lebka byla převrácená týlním otvorem nahoru.

Na sousedním pohřebišti, v podzemí jižního křídla Jízdárny, byl prozkoumán hrob starého muže. Na poslední cestu dostal železný nůž a hromádku 34 lidských zubů, tentokrát mléčných i stálých, patřících dítěti kolem 4 až 5 let. Kosterní pozůstatky se dochovaly ve špatném stavu, přesto bylo možné zjistit, že muž měl deformovanou páteř v důsledku srůstu několika obratlů. V oblasti břicha byl zatížen dvěma většími opukovými kameny.

Obě osoby můžeme vyložit jako nositele magických (spíše negativních) praktik, tedy čarodějnici a čaroděje, staročeskými termíny „strigu“ a „strigoně“. 

V blízkém okolí Hradu nacházíme ještě jeden doklad magických praktik. Při výzkumu pohřebiště v areálu Strahovského kláštera, které časově předchází jeho založení roku 1143, byl objeven hrob, v němž spočinul mladý jedinec. Hrob byl druhotně otevřen, kosti spáleny na hromádce a opět zasypány. Patrně všechny uvedené případy dokládají obavy z návratu pohřbených mezi živé a snahu tomu zabránit. Jednu možnost představovalo zatížení kameny alespoň v některých partiích, jinou zásah do kostry, který měl pohřbeného imobilizovat. Může jím být i manipulace s lebkou v hrobě v Lumbeho zahradě.

Ty mrtvý, nevstávej

Byly druhotné zásahy do koster rozšířeným jevem? Sledovat to můžeme pouze u pohřebiště v Lumbeho zahradě, protože je jediným s dostatečně detailní dokumentací. Ne všechny zásahy do kostry ale vznikly jako důsledek snahy o znehybnění pohřbeného, část můžeme připsat novověkému využívání plochy k zahradním účelům.

Někdy posouzení ztěžuje rozklad kostí, jindy chybějící kost může být důsledkem zranění (amputace) zemřelého. Uvažovat musíme i o vykrádání hrobů. I přes uvedené pochybnosti v 16 hrobech zjišťujeme zásahy trojího druhu – v oblasti hlavy, končetin (zejména nohou) a hrudníku (zde nejvíce). Někdy se zásahy kombinují a pouze v jediném případě byly využity ještě kameny k blokaci nebožtíka. Naopak ve dvou případech byly použity jen kameny, bez zásahů do kostry.

Na ostatních pohřebištích zjišťujeme podobné jevy ojediněle a na pohřebišti u kostela P. Marie vůbec. Nemůžeme ale jednoznačně určit, zda se zde takové chování nepraktikovalo, nebo chybí detailní dokumentace některých hrobů. Záměrné zásahy do koster by se zde ale zjišťovaly jenom obtížně, protože opakované pohřbívání na ploše v nejbližším okolí kostela narušovalo starší hroby a likvidovalo tím stopy po zásazích jiného druhu. Tento jev spíše odráží snahu být pohřben co nejblíže posvátnému místu – kostelu.

Evidujeme tedy mnohem více stop pohanských představ a chování než křesťanských. Může to však být i snazší čitelností prvních praktik. Nelze pochybovat o tom, že během 10. století žilo na Pražském hradě a blízkém okolí křesťanství i pohanství společně a nevadilo, že se tak děje v sídle biskupa, kapituly a nejstaršího kláštera.

Teprve důsledným úsilím byly předkřesťanské praktiky postupně vytlačeny nebo v transformované podobě žily dál (pohřbívání hlavou k západu s možností sledovat východ slunce). Souvisí s tím i opakovaná knížecí nařízení reagující na přežívání magických praktik, jaká známe od knížete Břetislava I. (1035–1055) či Břetislava II. (1092–1100). V druhém případě se již Pražského hradu nejspíše netýkala.