Návrat Sommersbyho vycházel ze skutečného příběhu. Ten se však odehrál v 16. století a skončil popravou podvodníka

Příběh Martina Guerra, Bertrandy de Rols, Arnauda z Tilhu a také Jeana de Coras se primárně odehrával v 50. letech 16. století v jihovýchodní Francii, nedaleko hranic se Španělskem. Svého vyvrcholení dosáhl roku 1560 v podobě soudního procesu a již o rok později vydal Jean de Coras spis Pamětihodný případ (Arrest Memorable). Ten se stal takřka okamžitě velmi populárním a dočkal se opakovaných dotisků i po několika stech letech. O co vlastně šlo?

Soudce Coras ve svém díle totiž odvyprávěl příběh tak neuvěřitelný, že by mu ho záviděl kdejaký spisovatel nebo hollywoodský scenárista. Oproti velké skupině románů s nálepkou „podle skutečných událostí“ měl však tu výhodu, že na něm nebylo nic vymyšleno.

Manželství v mladém věku

Na počátku příběhu stál Sanxi Aguerre se svou rodinou, do které kromě jeho ženy, dcer a bratra Pierra patřil i nejstarší syn Martin. Žili v Hendaye ve francouzském Baskicku a zřejmě kvůli sporům v otcovském domě nebo hrozbě války se rozhodli přesídlit do Artigatu. V této vsi – kde byli všichni svobodní, což znamenalo, že nad sebou neměli přímo lenního pána, ale podléhali přímo králi, si jako novousedlíci vybudovali velmi dobré postavení.

Bratři Sanxi a Pierre společnými silami postavili cihelnu a skoupili několik polností, na nichž chovali ovce a pěstovali obilniny i vinnou révu. Součástí společenského vzestupu bylo i to, že Sanxi chtěl svého nejstaršího syna a dědice Martina oženit s co nejlepší nevěstou. Tou se stala Bertranda de Rols, dcera jedné z nejvýznačnějších vesnických rodin.

Toto spojení však bylo z dnešního pohledu značně problematické. Ne snad proto, že nebylo z lásky, ale kvůli penězům a rodinným vazbám – to nebylo v období 16. století nic výjimečného – nýbrž proto, že novomanželům bylo jen kolem čtrnácti let. Bertrandě mohlo být dokonce ještě méně. Manželství tedy bylo uzavřeno, mladým novomanželům byl do pokoje přinesen „nápoj lásky“, rozumějme tradiční odvar z bylinek na podporu početí, a dál už měla konat své dílo příroda.

Impotence, nebo promyšlený plán?

Jenže nekonala. Mladí manželé totiž evidentně s naplněním manželství příliš nespěchali, a především mělo jít o vinu Martina, který měl být impotentní. Podívejme se však rychle na pozici našich hrdinů: ani jeden si svého partnera nevybral a ani neměli možnost se jakkoli vybouřit na vesnických zábavách. Martin to navíc neměl po přestěhování vůbec jednoduché. Okolo sebe měl takřka výhradně ženy, své sestry, jelikož chlapci ve vsi se mu smáli kvůli jeho jménu – Martin bylo obvyklé jméno v Baskicku, ale v Artigatu se dávalo oslům.

Nedlouho po svatbě, když se mu nedařilo splnit manželskou povinnost, se terčem posměchu stala i tato skutečnost. K tomu všemu byli jeho otec i strýc silné osobnosti, se kterými nebylo lehké se vypořádat. 

Naproti tomu Bertranda se nacházela pod jiným tlakem. Měla splnit úlohu matky a ženy v domácnosti, a to i přes velmi mladý věk. Když se nic nedělo, naléhali na ni její rodiče, aby se nechala rozvést a našla si někoho vhodnějšího. Jenže ona odmítla. Interpretace toho, proč se nechtěla vzdát manžela, který si jí příliš nevšímal, se různí. Historička Natalie Zemon Davisová tvrdí, že se jednalo o čistý kalkul. 

To, co bylo pro Martina svazující – tedy čtyři mladší sestry a matka – bylo pro Bertrandu přívětivé prostředí, kde mohla volně trávit své dny a dospívat. Nicméně jen do určité doby. Hanbu, kterou bezdětné manželství přinášelo celé rodině, bylo potřeba ukončit. V průběhu let se tak opakovaně vydávali k léčitelům a Bertranda tvrdila, že byl Martin očarován zlou čarodějnicí, jež posedla jeho úd. Až po osmi letech se jako blesk z čistého nebe objevila stará žena, která páru pomohla. Svazek byl naplněn a páru se narodil syn Sanxi. 

Útěk...

Jenže ani tehdy neměl Martin klid. Své ženě se i nadále příliš nevěnoval a v domácnosti narůstaly rozpory. Starý Sanxi zřejmě nechtěl o synových problémech příliš slyšet a dál ho držel zkrátka. Byl to přece dědic, který sotva zvládal své manželské povinnosti. Nemožnost uvolnit napětí při aktivitách vyhrazených mladým mužům toužícím po dobrodružství napětí jen stupňovala, až jednou Martin svému otci ukradl část obilí. Krádež v rámci domácnosti byla pro Basky neomluvitelným zločinem a těžko říct, proč jej čtyřiadvacetiletý mladík provedl. Buď jak buď se jeho pozice stala neudržitelnou, a tak prostě z vesnice zmizel. 

Pro rodinu to byla další reputační rána, kterou však nebylo možné jen tak smazat, protože církevní právo zapovídalo rozvod, pokud neexistovaly spolehlivé důkazy o smrti uprchlého partnera. Bertranda tak musela přežívat v situaci, kdy nebyla ani vdovou, ani manželkou. Stejně jako v době manželovy impotence si však dokázala udržet nezávislost i počestnost. 

Poté, co zemřeli oba Martinovi rodiče, stal se poručníkem jeho sester a ochráncem jeho ženy nejstarší muž rodiny – Martinův strýc Pierre. Ten si poté, co sám ovdověl, vzal Bertrandinu matku. Tento stav trval osm let. Pak se náhle objevil muž, který o sobě tvrdil, že je ztracený Martin.

... a návrat

Nebyla to ale pravda. Ve skutečnosti se jednalo o Arnauda z Tilhu, zvaného Pansette (tedy „panděro“). Tento karbaník a prostopášník, milovník vína a dámské společnosti, se rozhodl přisvojit si identitu člověka, kterého nejspíš nikdy osobně nepoznal, aby získal jeho majetek a postavení. Nápad na tento čin mu vnukli dva muži, kteří si ho s Martinem spletli. Po tomto impulsu se začal všude vyptávat a shromažďovat co nejvíce informací o „své“ rodině a vsi, kde „kdysi žil“. Díky výmluvnosti a až neuvěřitelné paměti se svou roli nakonec naučil téměř dokonale. 

Když byl Arnaud připraven, vyrazil do vedlejší vesnice, kde se ubytoval a nechal rozšířit zprávu, že je zpátky. Téměř obratem se za ním vydaly „jeho“ sestry, které ho začaly nadšeně vítat. První krok tedy vyšel, nyní bylo potřeba učinit další. 

Nový Martin – tedy Pansette – se vyznačoval takovou výmluvností, že si postupně získal obyvatele celé vsi. S každým, koho potkal, se dal do řeči a vyprávěl mu staré příhody, které spolu údajně zažili. Navzdory pochybnostem, které někteří měli – například švec se podivoval, že se Martinovi zmenšila noha – ho nakonec všichni přijali. A to především díky jeho rodině. Martinovy sestry s jistotou tvrdily, že jde o jejich ztraceného bratra, a stejně tak strýc nadšeně vítal svého synovce. 

Rozhodující však byla Bertranda – žena, která nejprve snášela manželovu impotenci a posléze dlouhou rozluku. Nyní se rozhodla přijmout tohoto muže jako svého ztraceného manžela.

Cesta k soudu

Důvodů mohlo být hned několik. Zpočátku nejspíš touha stát se znovu rovnoprávnou ženou v obci, později, když Arnauda poznala lépe, i upřímná láska, protože na rozdíl od jejího skutečného manžela k ní byl jemný, pozorný a v posteli vřelejší. Takřka jistě se do sebe skutečně zamilovali a to, co bylo původně jen hrou, se proměnilo ve skutečný vztah. 

Radost neměla jen Bertranda, nýbrž i Pierre, kterému návratem synovce odpadla řada starostí. Nicméně po třech letech soužití, během nichž se narodily i dvě děti (jen jedno přežilo první roky), se začaly objevovat komplikace. Martin-Arnaud chtěl po strýci Pierrovi vyúčtování za dobu, kdy se jako správce staral o jeho majetek, a zároveň se rozhodl prodat majetky, které měla rodina ještě ve starém domově. Na nic z toho ale Pierre nehodlal přistoupit, a tak ho Pansette hnal k soudu. To byla poslední kapka, která způsobila, že pohár trpělivosti přetekl. 

Vesnice se rychle rozdělila na dva tábory, neboť oba sokové sháněli příznivce na svou stranu. Zatímco jedni slyšeli na verzi o lakomém strýci, který nechce dát svému synovci to, co mu právoplatně náleží, druzí plivali na zem před cizoložníkem, jenž se lstí a klamem vetřel do fungující rodiny. Bertranda se stejně jako dříve postavila na stranu svého manžela a hájila ho. Pravděpodobně si také, takříkajíc, „ladili noty“ pro případ soudního procesu, aby se jejich výpovědi co nejvíce shodovaly. 

Arnaud, nebo Martin?

Jenže přišly dvě události, které všechno změnily. Do Artigatu dorazil vysloužilý voják, který Martina údajně znal. Ten tvrdil, že účastník sporu nemůže být Guerrem, neboť ten přišel v bitvě pod vlajkou španělského krále o nohu. Navíc byl nový Martin uvězněn (pravděpodobně nespravedlivě) za žhářství, čímž získal Pierre čas lépe se informovat a postupně zjistil, kdo vlastně onen podvodník je. Jméno Arnaud z Tilhu už bylo venku, a tak jakmile se muž vrátil z vězení, podal na něj Pierre jménem Bertrandy žalobu. 

Nešťastná žena se tlakem připojila, ale později celou hru vedla tak, aby Arnaud spor vyhrál. Soud, který se odehrával v městečku Rieux, začal sběrem výpovědí, protože určit pravou totožnost v době bez fotografií a portrétů bylo krajně obtížné. Z procesu se rychle stala monstrózní záležitost, do níž byly zapojeny desítky svědků. 

Arnaud se hájil tím, že za Bertrandinou žalobou stojí ve skutečnosti jen jeho strýc, který se ho chce zbavit. Svědkové byli rozděleni zhruba na třetiny: jedni tvrdili, že jde o Martina Guerra, druzí, že je to Arnaud Pansette, a třetí se nedokázali rozhodnout. V obou táborech byli lidé, kteří znali jak Martina, tak Arnauda od dětství, nebo s nimi prošli válečná tažení.

Soudce nakonec uznal Arnauda vinným, nicméně ten se hned po vynesení rozsudku odvolal k vyšší instanci, totiž k soudnímu dvoru v Toulouse.

Druhý soud a návrat na poslední chvíli

Jean de Coras, určený jako zpravodaj senátu – tedy ten, kdo měl podrobně zaznamenávat celý proces a následně navrhnout rozsudek – cítil během jednání k obžalovanému značné sympatie, zejména kvůli způsobu, jakým se hájil. Byl výmluvný a i bez řádného vzdělání dokázal účinně napadat výpovědi svědků a klást nepříjemné otázky. 

Průběh procesu byl v podstatě totožný jako v Rieux: sepsaná svědectví, očití svědkové, výpovědi obžalovaného i žalujících a křížové výslechy, v nichž se členové senátu snažili odhalit nesrovnalosti. Ty však nenašli a ostatní svědectví byla buď považována za nevěrohodná, nedostatečná, nebo si navzájem odporovala. Když navíc vzali v úvahu, že strýc Pierre měl silný motiv svého synovce poškodit, začali se soudci spíše přiklánět k názoru, že obžalovaný je skutečně tím, za koho se vydává. 

Ale právě ve chvíli, kdy už se zdálo, že se štěstěna přiklonila na stranu Arnauda, objevil se muž s dřevěnou nohou. Nebyl to nikdo jiný než pravý Martin. 

Důvody, proč se vrátil, se už nedozvíme. Je možné, že poté, co přišel o nohu v bitvě u Saint- Quentinu, mu bylo umožněno žít jako laický bratr v klášteře rytířského řádu Jana Jeruzalémského. Tam se možná dozvěděl o probíhajícím procesu a po letech odloučení se rozhodl, že nechat si ukrást vlastní jméno je přece jen příliš, a vydal se hájit svou totožnost. Anebo se z boží prozřetelnosti prostě objevil ve správný čas na správném místě. 

Msta, nebo milost?

Bertranda poklekla před svým navrátivším se manželem a prosila ho o odpuštění. Už nebyla možnost, jak zachránit muže, vedle něhož byla více než tři roky šťastná. Jakkoli se odvolávala na to, že Arnaud obelhal nejen ji, ale i jeho sestry a zpočátku také strýce, Martin měl zpočátku jen pramálo pochopení a při líčení jí doslova řekl: „Nechte pláče… a nevymlouvejte se na mé sestry ani na mého strýce: neboť ani otec, matka, strýc, sestry či bratři nemohou znát lépe svého syna, synovce či bratra, než jak žena může znát svého muže. Za katastrofu, která postihla náš dům, nesete odpovědnost jedině vy.“

Poněkud příkrý soud od muže, který na více než jedenáct let opustil svou ženu a dítě... Přísně vzato, v celém příběhu není nikdo, kdo by si nezasloužil trest. Arnaud podvedl celou vesnici a uchvátil majetek a ženu jiného muže. Bertranda využila nastalé situace, aby mohla konečně žít život, jaký si přála, a Martin utekl od života, který mu byl vnucen. Přesto spolu oba manželé začali znovu žít a museli udržovat alespoň zdání harmonie.

Vzhledem k těžkým zločinům, jakými bylo cizoložství a zcizení majetku, vynesl soudní dvůr nad Pansettem rozsudek smrti – byl oběšen před domem muže, jehož identitu se snažil si přisvojit. Nicméně jeho majetek nepropadl koruně, ale připadl dceři, již měl s Bernardou a která byla prohlášena za legitimní. Příběh Martina Guerra se tak uzavřel.