Někde mrtvými krmí supy, jinde je léta opečovávají doma. Jak vypadají nejexotičtější pohřební rituály a zvyklosti?

Mezi člověkem a supem

• jhator | Tibet

V tibetských tradicích život začíná a končí v těsném sepětí s přírodou – člověk je v ní stvořen a po smrti se do ní navrací. A nebeský pohřeb neboli rituál jhator tvoří nedílnou součást zmíněného procesu: Odehrává se na planinách Himálaje a místní buddhističtí mniši jej považují za nejčistší a nejlaskavější pohřební obřad světa. Rodina nebo mniši, kteří pohřeb provádějí, přinesou tělo zesnulého zabalené v látkách, případně uložené ve zvláštní schráně. Poté ho umístí na kamennou plošinu a obnaží. Obřadním místem zaznějí mantry a na okolní svahy se začnou slétat supi.

Na scénu přichází pohřební mistr rogyapa a často také láma, jenž se modlí, hraje na bubínek damaru a pomocí píšťaly kangling přivolává duchy. Ti pak zemřelému pomohou odpoutat se od tohoto světa, aby mohla jeho duše spočinout v nebi. Rogyapa následně ostrou čepelí tělo rozřízne a na vnitřnosti se vrhnou supi, kteří jsou v Tibetu posvátní. Ptáci nepotřebnou tělesnou schránku spořádají, a postarají se tak o její návrat do přírody. Kruh života se tím uzavře.

Navzdory relativně drsné povaze představuje jhator oboustranně prospěšný rituál. Dle domácích je laskavý k zesnulým a zároveň přívětivý k supům, kteří ve vysokohorském prostředí často strádají. Rogyapa nakonec palicí rozdrtí příliš velké či tvrdé kosti, aby mohli opeřenci tělo spořádat prakticky beze zbytku.

V závislosti na konkrétní lokalitě se průběh obřadu může v detailech lišit, ale jeho podstata a filozofie zůstávají totožné. Pohřbívání do země nemá v Tibetu žádnou tradici, protože půda zůstává po většinu roku zmrzlá. Moderně se pak v některých lokalitách přistupuje ke spalování, i když dřevo tvoří poměrně drahou komoditu.

Jhator má však také odvrácenou stranu: Pro cizince obvykle znamená senzaci a není výjimkou, že čínští turisté přijíždějí na tyto rituály v celých skupinách, přičemž fotí a natáčejí dokonce i zesnulé. Chovají se velmi neuctivě, a nezřídka se tak dostávají do konfliktu s mnichy, kteří nebeské pohřby pořádají. 

Doma s nebožtíkem

• rambu solo | Indonésie

V oblasti Tana Toraja na indonéském ostrově Sulawesi žije asi milion příslušníků kmene Toradžů, jehož název lze přeložit jako „lidé z vrchoviny“. Ačkoliv tuto skupinu do jisté míry ovlivnilo křesťanství, stále praktikuje animistické náboženství aluk todolo: Jeho filozofie vychází z úcty k předkům, a život kmene i jeho zvyklosti se proto úzce pojí se smrtí. Toradžové věří, že pocházejí z nebe, v průběhu života setrvávají na zemi a v okamžiku smrti se navracejí zpět. Poslední vydechnutí potom tvoří závěrečný milník na cestě k věčnému životu.

Za smrt jako takovou ovšem nepokládají okamžik biologického skonu: Zesnulí nadále zůstávají součástí komunity a považují se pouze za nemocné. Osoba v takovém stavu se označuje jako tomakula a setrvává v něm až do chvíle, kdy se odehraje pohřební rituál rambu solo.

V domech Toradžů mají „nemocní“ svou vlastní místnost: Leží tam v běžné rakvi a příbuzní s nimi dál komunikují, nosí jim jídlo, mužům cigarety a pivo, a s láskou je opečovávají. Posmrtnému rozkladu zamezí formaldehyd, a jelikož se rakve v domě nechávají pootevřené, zabezpečují se také síťkou proti hmyzu. Těla se rovněž pravidelně převlékají.

Aby tyto jejich zvyklosti nevymizely, museli Toradžové získat k přechovávání zesnulých vládní výjimku. Netlačí je přitom čas: Rambu solo znamená nejdůležitější rituál v lidském životě a pro rodinu jde o velmi drahou záležitost, na kterou může šetřit klidně i několik let.

Vedle slavnosti trvající čtyři dny, jíž se účastní až tisíc hostů, tvoří nejnákladnější součást rituálu obětování buvolů. Tradičně jich musí padnout čtyřiadvacet, ale každá rodina porazí jen tolik zvířat, na kolik má peníze. Movitější klany tak někdy zabíjejí až sto kusů. Tomakula přitom „skutečně zemře“ v okamžiku porážky prvního z buvolů, kteří mají zajistit cestu do světa předků. Maso mrtvých zvířat se pak rozdá hostům. Následně se rakev uloží do věžičky s velkým portrétem zemřelého a lidé kolem ní tančí, modlí se a rodina absolvuje průvod.

To vše se odehrává v radostném duchu, zatímco smutek zavládne až čtvrtý, poslední den pohřbu, kdy se tělo přesune do hrobky patane nebo na jeskynní hřbitov. Blízcí pak truchlí nad ztrátou milované osoby, ačkoliv se s ní posléze mohou znovu shledat.

Rituálem rambu solo se Toradžové na Sulawesi se zemřelým neloučí definitivně. Další slavnostní příležitost, při níž se shledávají se svými předky, nabízí rituál ma’nene. Koná se obvykle jednou za tři roky, a má-li rodina dostatek peněz, pak i častěji. Ani tento akt se ovšem neobejde bez obětiny: Tentokrát je potřeba zabít prase a pohostit známé i širokou rodinu.

Ceremoniál probíhá vždy během suchého období po sklizni rýže a pouze za slunečného počasí. Před vyzvednutím rakve z hrobky se rodina modlí v tradičním jazyce Toradžů, poté kmenový stařešina udělí pro ma’nene požehnání, načež lze rakev vyjmout z hrobu a přenést k domu rodiny. Často se přitom vyzvedává víc zesnulých naráz.

V okamžiku odklopení víka rakve přítomní svého předka zdraví a srdečně ho vítají. Následně se tělo přemístí na rohož a nechá se schnout na ostrém slunci. Zatímco rodina čistí rakev, lidé si s nebožtíkem povídají a vyprávějí mu novinky z vesnice. Poté přijde na řadu očista ostatků – poněkud nepietně vykonávaná koštětem, smetáčkem nebo natěračskou štětkou. Mrtvému se upraví vlasy, dostane čisté šaty, ale také jídlo, cigaretu nebo skleničku něčeho ostřejšího. Největší štěstí prý přináší se s nebožtíkem vyfotit… Po několika společně strávených hodinách se pak tělo vrátí do rakve a za tichého rozjímání se uloží zpět do hrobky.