Každý rok vyslovíme o 300 slov méně. Vědci varují, že úbytek rozhovorů může mít důsledky i pro náš mozek

Každým rokem říkáme méně slov a vědci se obávají, co to může dělat s naším mozkem. Na TikToku už se z toho stal dobře známý námět. Existuje nespočet variant tohoto scénáře, základní dynamika je ale vždy stejná: Mileniál vejde do kavárny a pokusí se něco objednat. Pokladní na něj zírá s prázdným výrazem, odpovídá co nejméně slovy a ukáže na ceduli. Další otázka, další ukázání. Ještě jedna otázka. Ukázání. Převrácení očí…

Stejně jako většina povedených generačních vtipů funguje i zesměšňování dnes již nechvalně proslulého „pohledu generace Z“ – mlčenlivého, prázdného výrazu – proto, že vystihuje něco skutečného: skutečně spolu totiž mluvíme stále méně.

Analýza mluveného projevu více než 2 000 lidí, publikovaná v červenci v časopise Perspectives on Psychological Science, ukázala, že Američané a lidé v několika dalších zemích každý rok průměrně vysloví asi o 300 slov méně. To odpovídá přibližně dvěma až třem minutám mluvení. Mezi lety 2005 a 2019 tak došlo k poklesu o 28 procent, přičemž nejvýraznější byl u lidí mladších 25 let.

Výsledek přirozeně vyvolává otázku, jakou roli v tom hrají chytré telefony, textové zprávy, práce na dálku a další technologie, díky nimž dnes zvládneme stále větší část každodenního života, aniž bychom museli otevřít ústa.

Valeria Pfeiferová, hlavní autorka studie a odborná asistentka psychologie a poradenství na University of Missouri–Kansas City, k tomuto zjištění dospěla vlastně náhodou. Původně zkoumala rozdíly v řeči mezi muži a ženami, když si v datech všimla něčeho překvapivého: Zdálo se, že lidé mluví méně.

Začalo ji zajímat, zda tento trend skutečně platí a jak výrazná změna nastala. Teprve když se podívala na celé čtrnáctileté období, uvědomila si rozsah toho, kolik slov z běžné komunikace zmizelo. „Teprve tehdy mi došlo, jak zásadní a znepokojivé to zjištění je,“ přiznává Pfeiferová.

Po většinu lidských dějin bylo mluvení samozřejmou součástí života. Dopis sice mohl nahradit osobní kontakt v některých situacích, v běžném životě se ale lidé bez mluvení neobešli. Když si chtěli něco koupit, zeptat se na cestu, poznat někoho nového, pracovat společně nebo udržovat přátelství, museli spolu jednoduše mluvit. Dnes už se v mnoha situacích bez mluvení obejdeme.

Vědci už dlouho považují změny v řeči za jakési okno do fungování mozku. Jazykové obtíže jsou běžné u demence i dalších neurologických poruch. Někteří pacienti mají problém vybavit si správné slovo nebo se vyjádřit, jiní jen obtížně rozumějí tomu, co jim někdo říká. Obvykle se předpokládá, že nejprve dojde ke změnám v mozku a teprve potom se změní řeč. Jenže příčina a následek možná fungují i opačně.

Rozhovor jako cvičení pro mozek

Samotné mluvení je složitý neurologický proces. I při tvorbě obyčejné věty musí mozek vybavit správná slova, uspořádat je, koordinovat pohyby svalů, vyhodnotit reakci druhého člověka a zároveň formulovat, co řekne dál – a to vše během zlomku sekundy.

Na tvorbě a artikulaci řeči se podílejí různé oblasti mozku, mimo jiné Brocovo motorické centrum řeči v levé hemisféře. Nabízí se proto provokativní otázka: Pokud rozhovory tyto systémy opakovaně aktivují, nemůže být samotné mluvení určitou mírnou formou kognitivního cvičení? A pokud ano, co se stane, když ho budeme provozovat méně?

Tuto otázku navíc nelze snadno oddělit od další změny v životě Američanů. Nejenže spolu méně mluvíme, ale v mnoha ohledech spolu také trávíme méně času. Desítky let výzkumu spojují sociální kontakt a kognitivní stimulaci s lepším zdravím, zatímco sociální izolace je spojována s horšími výsledky.

To samozřejmě neznamená, že objednávání jídla přes dotykovou obrazovku někomu způsobí demenci. Celospolečenský pokles běžné konverzace by však mohl být jedním dílkem mnohem větší proměny toho, jak často svůj mozek procvičujeme prostřednictvím kontaktu s ostatními lidmi.

Robert Putnam, politolog z Harvardovy univerzity, jehož kniha Bowling Alone z roku 2000 popisovala úpadek občanské angažovanosti v USA, vnímá pokles mluvené komunikace jako součást dlouhodobějšího a širšího odklonu od života tváří v tvář.

Američané začali v 60. letech, krátce poté, co se masově rozšířila televize, méně navštěvovat kluby, církve, sousedská sdružení a další místa a organizace, kde se lidé setkávali – tedy několik desetiletí před příchodem chytrých telefonů. Digitální život možná proces, který už dávno probíhal, pouze urychluje. „V určitém smyslu je právě tohle nejznepokojivější – že ten pokles stále pokračuje,“ říká Putnam. „Zdá se, že je nemožné tento trend zvrátit.“

Důsledky této změny se po léta probíraly především z hlediska společenského života: mluvilo se o osamělosti, polarizaci, rozpadu komunit nebo ubývání přátelství. Pokud však rozhovor neslouží jen k předávání informací, ale je zároveň náročnou kognitivní činností, pak jeho postupné mizení přináší úplně jiné otázky.

Calvin Newport, profesor na Georgetown University, který se zabývá dopadem technologií na společnost, se domnívá, že lidé spolu mluví méně proto, že osobní nebo hlasová komunikace může být náročná. Ale právě v tom podle něj spočívá její smysl.

„Problém je v tom, že náš mozek vnímá čas a pozornost, které jsme ochotni věnovat druhému člověku, jako jeden z hlavních znaků důležitého vztahu. Když si tedy společenský kontakt zjednodušíme, paradoxně se můžeme cítit méně propojení s ostatními a méně společenští,“ vysvětluje Newport.

Zdá se, že generaci Z tento vývoj zasáhl obzvlášť výrazně, což vyvolává otázky, zda za tím částečně nemůže pandemie. Mnoho mladých lidí přišlo během covidových lockdownů, kdy výuka probíhala online, o několik klíčových let osobního společenského kontaktu.

Na sociálních sítích se lidé na „pohled generace Z“ dívají různě. Někteří ho považují za nezdvořilou reakci nebo za projev neochoty pouštět se do nezávazné konverzace. Jiní jsou shovívavější a vysvětlují ho jako reakci mladých lidí, kteří jsou nervózní nebo si nejsou jistí, jak odpovědět – jako když člověka něco zaskočí a na chvíli neví, jak reagovat.

Když místo slov přijde zpráva

Zvláštní na tom, že spolu stále méně mluvíme, je, že žádný jednotlivý případ vlastně nevnímáme jako ztrátu. Kiosek je rychlejší. Aplikace jednodušší. Napsat zprávu méně nepříjemné. Každá taková novinka nám ušetří pár slov. Teprve když se všechny tyto drobné změny sečtou, začneme přemýšlet, k čemu nám všechna ta nevyslovená slova vlastně byla.

Pfeiferová ve své studii vycházela ze zvukových nahrávek z 22 různých výzkumů. Účastníci těchto studií nosili několik dní zařízení, která zaznamenávala jejich rozhovory během běžného dne.

Od chvíle, kdy na tento trend narazila, začala Pfeiferová více přemýšlet i o vlastní komunikaci. Kolik času vlastně tráví mluvením? A co všechno se může vytratit, když běžný rozhovor nahradíme textovými zprávami? Zvlášť ji zajímá rozdíl mezi psanou komunikací, která probíhá s časovým odstupem, a rozhovorem, při němž na sebe lidé reagují bezprostředně.

Živý rozhovor klade specifické nároky na pracovní paměť a pozornost. Musíte si pamatovat, co druhý člověk řekl, rozhodnout se, jak odpovíte, a zároveň poslouchat, zatímco si v hlavě připravujete další větu. Textové zprávy a e-maily část tohoto tlaku odstraňují. Zprávu si můžete promyslet, upravit a znovu přepracovat, než ji odešlete. Celý rozhovor navíc zůstává na obrazovce, takže si nemusíte tolik pamatovat, co zaznělo předtím.

Pfeiferová se domnívá, že případný úbytek mluvení nemusí tolik souviset s rozhovory mezi blízkými přáteli a členy rodiny jako spíše s mizením drobných, nahodilých výměn, které většinou vedeme s cizími lidmi. Hamburger si můžete objednat u kiosku. Google vám ukáže cestu. ChatGPT vám pomůže vyřešit spor třeba o to, kdo hrál v určitém filmu. Každá taková novinka odstraňuje jednu interakci, při níž bychom dříve možná museli promluvit s jiným člověkem.

„Vyrůstala jsem v prostředí, kde platilo, že když jdete po ulici a naproti vám jde cizí člověk, máte ho pozdravit,“ říká Pfeiferová, které je nyní 37 let a pochází z venkovské oblasti v severním Německu. „Mám pocit, že se normy začínají posouvat směrem k tomu, že zdvořilé je naopak s nikým nemluvit.“

Výzkumy přitom naznačují, že rozhovory s cizími lidmi – i když nám mohou být zpočátku nepříjemné – nás mohou činit šťastnějšími a propojenějšími, než bychom možná čekali. Mluvený rozhovor navíc vytváří silnější pocit spojení než psaní zpráv.

V poslední době se Pfeiferová snaží sama vědomě vyhledávat příležitosti k rozhovoru. Když se například při nedávné cestě ze služební cesty vracela přes letiště v Charlotte, dala se do řeči s řidičem, který ji vezl. Stačilo poznamenat, že je krásné ráno, a brzy si povídali o tom, kam má namířeno, i o řidičově sestřenici, která se chystala nastoupit do školy v St. Louis.

V letadle zase prohodila pár slov se spolucestující kvůli dece, kterou si přinesla na palubu, a dozvěděla se, že letí letadlem vůbec poprvé. A ani obyčejná otázka ve Starbucks v Kansas City, zda má být její nápoj horký, nebo studený, nezůstala jen u objednávky. Rozvinula se z ní debata o tom, co lidé na různých místech považují za samozřejmé.

Žádný z těchto rozhovorů nebyl nijak zásadní. Tyto drobné výměny ale nabízely příležitost procvičovat sociální a kognitivní dovednosti, které jsou zapotřebí k navázání kontaktu s jiným člověkem. „Myslím, že taková malá gesta nám mohou hodně pomoct znovu získat jistotu v tom, jak spolu mluvit,“ uzavírá Valeria Pfeiferová.