Řezník, který vyhrál válku? Polní maršál Douglas Haig (2)
Těžko bychom mezi veliteli první světové války našli kontroverznější postavu, než byl Douglas Haig. Jeho nákladné ofenzivy na Sommě a u Passchendaele se staly téměř synonymem krveprolití a marnosti bitev Velké války. Na druhou stranu Britové pod jeho velením dosáhli svých největších úspěchů na západní frontě
Na konci února 1916 zahájili Němci ofenzivu u Verdunu. Podle německého velitele von Falkenhayna měla tato operace francouzským vojskům „vysát krev do běla“ a Britům „vyrazit z ruky jejich nejlepší meč“. Ohromný nápor zatlačil Francouze až na pokraj jejich sil. Britové proto měli podniknout útok na Sommě, aby uvolnili tlak, který svíral jejich spojence a odvrátil německá vojska od Verdunu.
Předchozí část: Řezník, který vyhrál válku? Polní maršál Douglas Haig (1)
Neúčinné dělostřelectvo
Plán ofenzivy Douglase Haiga na Sommě byl jednoduchý, počítal s prolomením nepřátelských linií a následným obchvácením Němců u Arrasu. Útoku předcházela mohutná dělostřelecká příprava, která trvala celý týden a spotřebovala milion střel. Polní kanony se měly zaměřit na rozstřílení ostnatých drátů před zákopy, zatímco těžká děla měla zaútočit na nepřátelskou artilerii „protibaterijní palbou“ a zničit německá zákopy a opěrné body.
Haig předpokládal, že nepřátelé, kteří přežijí bombardování, budou otřesení a nečinní a jeho pěchota tak snad projde rozervanými drátěnými zátarasy a obsadí německé pozice. Nic z toho se ale neuskutečnilo. Protivníkovy pozice byly daleko silnější, než britská zpravodajská služba očekávala. Podzemní kryty deset metrů pod povrchem, v nichž se ukrývaly německé posádky, byly téměř neproniknutelné jakýmkoliv projektilem, který Britové dokázali vypálit, a přežily netknuté až do posledního dne před útokem. Ještě horší bylo selhání záměru rozstřílet dráty, protože nepřestřižené dráty před chráněnými zákopy znamenaly smrt pro útočící pěchotu.
Jatka na Sommě
Prvního července v 7 hodin ze zákopů vyrazily řady britských vojáků, aby obsadily nepřátelské pozice. Návrh vyslat nejdříve vpřed malé průzkumné oddíly, aby zjistily výsledky bombardování, byl zamítnut, přestože Němcům se tato taktika u Verdunu osvědčila. Když spojenečtí vojáci překonávali „zemi nikoho“, přesvědčeni svými veliteli, že v zákopech najdou pouze děly roztrhaná těla, vynořili se Němci ze svých krytů a začali protivníka kosit kulomety. Britské ztráty byly strašlivé, ze 100 000 mužů, kteří se účastnili útoku, se jich 20 000 nevrátilo a dalších 40 000 dopravených zpátky bylo zraněno.
I přes obrovské ztráty se Haig rozhodl pokračovat, neboť byl přesvědčen, že nepřítel je vážně otřesen a má jen velmi málo záloh. Ve skutečnosti Němci přisunuli během dne několik divizí a jejich ztráty byly v porovnání s Brity výrazně menší (zhruba 6 000 mužů). Nakonec se ofenziva na Sommě protáhla až do 18. listopadu, kdy byla s prvním sněhem konečně ukončena. Její výsledky byly děsivé – na britské straně padlo 420 000 mužů, Francouzi přišli o 200 000 mužů a Němci zhruba o 500 000. Dohodové mocnosti získaly asi 12 km území. Ohromné ztráty během této ofenzivy vynesly britskému veliteli přezdívku „řezník Haig“.
Diskutabilní bitva
Prvního ledna 1917 byl Haig jmenován polním maršálem. Na jaře se pak velitel BEF připojil k ofenzivě (16. dubna–9. května 1917) francouzského generála Roberta Nivella, kterou podpořil útokem britské armády u Arrasu. Němci však byli o podniku spojenců velmi dobře informováni a celá ofenziva tak skončila naprostým fiaskem. Na konec července proto naplánoval Haig flanderskou ofenzivu.
Polní maršál byl přesvědčen (jako už ostatně několikrát), že německá armáda je na pokraji zhroucení, a nenechal se od plánů odradit. Dne 31. července tak začala bitva u Passchendaele (známá též jako třetí bitva o Ypry), do níž velitel BEF vkládal velké naděje, a věřil, že dosáhne rozhodujícího průlomu nepřátelských linií a vítězství ve válce. Dobytí vesnice Passchendaele se zdálo být nepříliš náročným úkolem ve srovnání s operacemi, které již britská armáda absolvovala. Skutečnost však byla taková, že i v yperské oblasti se německé jednotky opevnily v bunkrech a dělostřeleckých bateriích, což Britové později na vlastní kůži pocítili.