Savci proti dinosaurům: Proč savci přežili a dinosauři vyhynuli?

Poslední velké vymírání zdecimovalo tři čtvrtiny veškerého života na Zemi a mimo jiné vyhladilo dinosaury. Jak je možné, že savci navzdory ztrátám krizi překonali, zatímco obří vyspělí tvorové si s novou situací poradit nedokázali?

18.06.2023 - Vladimír Socha



Dinosauři dominovali pevninským ekosystémům naší planety neuvěřitelně dlouho: Nepočítáme-li krokodýly a ptakoještěry, představovali jediné velké suchozemské tvory prakticky po celou juru a křídu, tedy v období před 201–66 miliony let. Objevili se mezi nimi čtyřnozí giganti, jejichž hmotnost se blížila 100 tunám, i největší suchozemští predátoři všech dob jako devítitunový Tyrannosaurus rex. Existovali však také podstatně menší jedinci a mnozí z nich se živili malými obratlovci, včetně tehdejších savců.

Obecně řečeno to naši vzdálení savčí předkové v druhohorní éře neměli snadné: Objevili se přibližně ve stejnou dobu jako dinosauři, nejspíš před více než 200 miliony let, a rozhodně neoplývali evolučním náskokem či výhodou. Naopak museli zastávat roli malých ostražitých tvorů, kteří se neustále obávali útoku. Stáhli se proto do defenzivy a omezili svou aktivitu převážně na soumrak a noc, aby se vyhnuli soupeření o potravní zdroje i případným predátorům. 

Vědci zkoumající genetické proměny v savčích vývojových liniích dospěli k závěru, že teprve před 66 miliony let, kdy dinosauři s výjimkou ptáků zcela vyhynuli, se savci změnili v plně denní tvory. Může jít přitom i o důvod, proč většina zástupců zmíněné třídy ani dnes v plném rozsahu, či dokonce vůbec nevnímá barvy, zatímco ptačí potomci dinosaurů mají obvykle mnohem dokonalejší zrak.

Kdo lovil koho?

Archeologové ojediněle narazí na důkaz, že i savci dokázali v průběhu nadvlády dinosaurů ze své submisivní ekologické role vystoupit – navzdory faktu, že žádný z nich nedorůstal větších rozměrů než současní jezevci. V Číně například objevili malého, ale mohutného savce druhu Repenomamus robustus z rané křídy, v jehož tělní dutině se našly kůstky mláděte menšího ptakopánvého psittacosaura. Jednalo se tak zřejmě o oportunistického všežravce nebo masožravce, který před 125 miliony let využil příležitost a bezbrannou drobotinu ulovil.

O trochu starší jurské fosilie žeber velkého sauropoda byly zas okousány neznámými malými savci, kteří se zřejmě před 160 miliony let přiživili na zdechlině. Víme také, že již v době dinosaurů zkoušeli savci v ekosystémech zastávat různé role: Vyskytly se třeba „obojživelné“ formy podobné současným vydrám, plachtící druhy připomínající vakoveverky nebo zubatí jedinci, kteří snesou srovnání s „praveverkou“ z animovaných filmů o době ledové. Savci se zkrátka vyvíjeli, a už před koncem druhohor se dokonce objevili zástupci některých dodnes žijících skupin. Je možné, že například evolučně nejstarší primáti coby naši první bližší předkové existovali již v éře poslední dinosauří megafauny, kam patřily rody jako Tyrannosaurus, Triceratops nebo Edmontosaurus.

Tragické štěstí

Rozhodně však neplatí jedna z dřívějších hypotéz, podle níž dinosauři vyhynuli, protože savci byli fyziologicky lépe vyvinutí a také inteligentnější. Druhohorní savci měli ve skutečnosti velmi malý mozek a dá se předpokládat, že menší draví dinosauři byli chytřejší než jejich tehdejší savčí kořist. Podle paleontologických výzkumů se klíčový orgán savců začal výrazně zvětšovat právě až po velkém vymírání před 66 miliony let. Opět se tedy potvrzuje, že nebýt tragického konce dinosaurů, nemohli by se naši předchůdci šířit a rozrůzňovat: Nenastala by tzv. evoluční radiace, jež dala v průběhu desítek milionů let vzniknout velrybám, lvům, slonům, netopýrům, klokanům, ptakopyskům, vlkům, koním i člověku.

Kdyby ke kataklyzmatu na konci druhohor nedošlo, lidská civilizace by tu dnes velmi pravděpodobně nebyla. Možná bychom se vyvinuli později, jakmile by predační tlak dinosauřích dravců povolil. Teoreticky by ovšem evoluce našich předků mohla nabrat úplně jiný směr a neobjevili bychom se vůbec. Jak si však savci vedli přímo během osudné katastrofy na konci křídy? Jakým způsobem dokázali alespoň někteří z nich přežít zatím poslední hromadné vymírání? Právě to zůstávalo dlouhou dobu nevyjasněnou záhadou.

Katastrofě neunikl nikdo

Výzkumy v nově objevených lokalitách a za přispění moderních technologií naštěstí začínají zmíněné tajemství v posledních letech objasňovat. Obecně řečeno si savci vedli poměrně dobře a zánik druhů přežili zástupci hlavních vývojových linií, jako jsou ptakořitní, vačnatci a placentálové, kteří v těhotenství vyživují plod pomocí placenty. Bylo by však mylné se domnívat, že savci představovali jasné „vítěze“ a vymírání přečkali takřka beze ztrát, takže mohli ihned začít obsazovat místo po vyhynulých dinosaurech. Ve skutečnosti rovněž utrpěli ohromný úbytek a v některých severoamerických lokalitách klesla biodiverzita až o 93 %.

Nejvíc byli zasaženi předkové vačnatců a zástupci některých dnes již vyhynulých skupin, například multituberkulátů. V jejich případě lze z nálezů v proslulém americkém geologickém souvrství Hell Creek soudit, že nepřežilo 10 z 11 známých druhů. Podobné ztráty postihly také tehdejší ptáky, kteří jsou často vnímáni jako druhá „vítězná“ skupina přeživších obratlovců. O žádném triumfu se však ve skutečnosti mluvit nedá: Katastrofa uvedeného rozsahu zkrátka přinesla vyhynutí 75 % veškerých druhů planety. Zbylé zdevastované populace měly trochu víc štěstí a shodou okolností mezi ně patřili naši předkové. Proč ovšem přežili právě savci, kteří se velikostí podobali dnešním krysám, zatímco silní a fyziologicky vyspělí „neptačí“ dinosauři z povrchu Země zmizeli?

Rozpálit a zmrazit

Když před 66 miliony let do oblasti současného Mexického zálivu dopadl rychlostí kolem 20 km/s asteroid měřící až 15 km, následovala nepředstavitelně silná exploze. Krátkodobé i dlouhodobé globální ekologické změny způsobily tak velkou celosvětovou devastaci přírodního prostředí, že právě v onen osudný den skončila celá druhohorní éra. V prvních hodinách po srážce vyletěly do nižších vrstev atmosféry roztavené částečky hornin a doslova rozžhavily vzduch do ruda, ale i při zemském povrchu způsobily krátkodobé zvýšení teploty snad až na 250 °C.

Všichni živočichové vystavení popsanému tepelnému záření se doslova upekli zaživa. Velcí dinosauři většinou neměli šanci přežít, protože na rozdíl od drobných savců, často schopných vyhledat úkryt v podzemních či skalních norách a doupatech, čelili žáru naplno. Nemluvě o tom, že horko dál přiživovala hořící vegetace. Zbylí tvorové pak museli po mnoho měsíců až několik let snášet krutou zimu. Do vzduchu se totiž vzneslo takové množství prachu a popela, že zcela zastínilo Slunce. Podle střízlivých odhadů se globální teplota mohla na tři roky snížit až o 40 °C, což obvykle teplomilným dinosaurům nejspíš zasadilo poslední ránu. 

Mnozí savci se naopak dokázali přizpůsobit: Zimu přežívali v podzemních, skalních či stromových doupatech. Nezahubil je přitom ani hlad, protože dokázali najít potravu i ve zdevastovaném prostředí a také se často dlouhodobě obešli bez přísunu živin. Roli jistě sehrál rovněž fakt, že mnozí z nich patřili mezi všežravce.

Statisíce let růstu

Výzkum fosilií z nejstaršího paleocénu na nedávno objevené coloradské lokalitě Corral Bluffs ukázal, jak rychle se savci v prořídlých ekosystémech po vyhynutí dinosaurů dokázali vyvíjet a zvětšovat. Paleontologové našli pozůstatky nejméně 16 savčích druhů, jež se tam vyskytovaly v prvním milionu let po katastrofě na konci křídy. Událost přežili jen menší jedinci do velikosti krysy a obecně pouze tvorové do hmotnosti kolem 25 kg.

TIP: Bez ničivých následků dopadu meteoritu by někteří velcí dinosauři zřejmě přežili

Díky zmíněné lokalitě vědci zjistili, že než uplynulo 100 tisíc let od katastrofy, zvětšili se savci postupně do rozměrů dnešního mývala. Zhruba 300 tisíc roků po dopadu už někteří dosahovali velikosti bobra a za dalších 400 tisíc let se objevil býložravý placentální druh Ectoconus ditrigonus o hmotnosti 50 kg. Trvalo však ještě několik milionů roků, než nastoupila éra skutečně velkých savců, k nimž patřila mohutná barylambda dorůstající délky 2,5 m a odhadované hmotnosti až 650 kg. První tvor o velikosti koně se pak po planetě proběhl asi šest milionů let po impaktu. 

Oceány kyseliny

Ačkoliv na konci křídy vymřelo až 75 % druhů, stále nešlo o nejhorší podobnou událost v dějinách. Ještě ničivější následky mělo tzv. permské vymírání před 252 miliony let, kdy zmizelo 57 % čeledí, 83 % rodů a 81 % veškerého mořského života. Přesnou příčinu neznáme, ale z dochovaných důkazů lze soudit, že roli sehrálo víc faktorů. V první řadě vychrlily sibiřské sopky do atmosféry ohromné množství oxidu uhličitého, načež se prudce zhoršil skleníkový efekt a planeta se oteplila. Oceánská voda pak vinou veder přicházela o kyslík a zároveň pohlcovala CO2, takže rostla její kyselost. Regenerace po zmíněné katastrofě trvala miliony let, během nichž se mimo jiné vyvinuli první dinosauři. 


Další články v sekci