Skvěle sehrané osádky (3): Mořský lovec a ministr v kokpitu bombardéru
K boji s nepřítelem ve vzduchu jsou primárně určené rychlé, obratné a dobře vyzbrojené stíhačky. Za první světové války se do něj pouštěli také piloti vícemístných průzkumných i bombardovacích strojů a mnozí dosáhli až na titul stíhacího esa
Životní příběh britského pilota Euana Dicksona (1892–1980) rozhodně nenudí – rodák z anglického Sheffieldu se v mládí odstěhoval na Nový Zéland. V roce 1916 se ale vrátil do Velké Británie, aby narukoval do armády.
Předchozí části:
Výcvik absolvoval u námořního letectva a v březnu 1917 odešel na frontu k 10. bombardovací peruti létající na robustních, ale velmi rychlých Airco DH.4. O měsíc později přešel k 5. námořní peruti se stejnou výzbrojí a odlétal u ní desítky bojových letů bez setkání s nepřítelem. Osmý prosincový den na jeho letoun ale zaútočil německý Albatros D.V a Dicksonovi se podařilo protivníka sestřelit, v únoru 1918 pak dostal další dva.
Proti přesile
Z jeho následujícího boje se dochovalo hlášení: „Dne 16. března šel na pomoc jinému stroji ze své formace, na který z bezprostřední blízkosti útočilo dvanáct nepřátelských stíhačů. Navzdory skutečnosti, že všechny kulomety na jeho stroji byly kvůli nedostatku munice k ničemu, otočil se a zaútočil na nepřátelskou formaci, rozdělil ji a odvedl jejich pozornost od druhého stroje, čímž jej nepochybně zachránil.“ Do konce března měl na svém účtě už sedm nepřátelských stíhaček.
V dubnu 1918 vzniklo samostatné RAF a z jeho jednotky se tak stala po přečíslování 205. peruť. On sám se účastnil mnoha bitevních náletů proti německým pěšákům a při jedné podobné akci se mu podařilo sedmi pumami zasáhnout nepřátelské nádraží. Odpoledne 3. května na jeho peruť zaútočila velká formace stíhaček Pfalz D.III; on přesně mířenou palbou jednu zapálil a další dvě po zásazích zmizely k zemi. Poslední čtrnácté vítězství ohlásil 18. května 1918.
Na frontě působil až do srpna a po podepsání příměří britské letectvo opustil. Po návratu na Nový Zéland, kde se stal jedním ze zakladatelů tamní letecké pošty a 25. srpna 1920 se stal prvním člověkem, který proletěl Cookovým průlivem mezi Severním a Jižním ostrovem.
Nad modrou hladinou
O počátcích letecké kariéry Karla Meyera (1894–1917) toho není mnoho známo, ale nejméně od jara 1916 sloužil jako pilot u německé námořní letky See-Flug Station 1 na dvoumístných hydroplánech Friedrichshafen FF.33. Většinou podnikal průzkumné lety nad Severním mořem nebo průlivem La Manche a při jedné takové misi 17. července sestřelil francouzský létající člun FBA. Při průzkumu nad belgickým Ostende 2. srpna poslal k zemi dvoumotorový francouzský caudron. O tři dny později – to letěl na Hansa-Brandenburgu LW – rozstřílel další FBA.
Začátkem září mu velení jednotky zamítlo nárok na zničený caudron, ale vynahradil si to prvního říjnového dne, když získal jedno jisté a jedno nepotvrzené vítězství. Esem se stal 23. října 1916, kdy spolu se svým střelcem Karlem Elsasserem sestřelil FBA. Podle pamětníků byl Meyer lovem nepřátelských letounů doslova posedlý, a tak si občas půjčoval i stíhačku Rumpler D.I. S ní se vypravil 1. února 1917 nad frontu a dostal se do souboje s britským stíhacím Sopwithem Pup. Po dlouhém manévrovém souboji donutil nepřátelského pilota k přistání na vlastní straně fronty, kde jej zajali němečtí pěšáci.
Většinou ale stále létal nad mořem za řízením hydroplánů. Brzy ráno 21. dubna 1917 vzlétla britská vzducholoď C.17 podporučíka Edwarda Jacksona na hlídku nad Severní moře. Panovalo velmi nepříznivé počasí, přesto ji v mracích Meyer objevil. Neozbrojená C.17 neměla šanci a po rozhodném útoku se zřítila do vln. Moře po pár dnech vyplavilo její trosky, nikdo z pěti mužů na palubě se ale už nenašel. Krátce po tomto úspěchu Meyera převeleli k námořní stíhací jednotce Marine Feld Jager 1. Pozdě večer 22. června 1917 sestřelil britské Airco DH.4, čímž se jeho skóre uzavřelo na osmi potvrzených vítězstvích. Zemřel 31. prosince téhož roku na následky zranění utrpěného za nejasných okolností o několik dnů dříve.
Ze země do vzduchu
Většina prvoválečných letců začínala svoji vojenskou kariéru u pěchoty a jako infanterista a krátce dokonce coby kavalerista sloužil původně také Francouz Jean-François Jannekeyn (1892–1971). Pilotní výcvik absolvoval v květnu 1917 a po jeho dokončení nastoupil v listopadu k letce SOP 132 dislokované v Luxeuil. Ta operovala na dvoumístných bombardérech Sopwith 1 ½ Strutter až do konce března 1918, kdy byla přezbrojena na výkonné Breguety 14B2.
Ty mnozí považovali za nejlepší jednomotorové bombardéry té doby. Jannekeyn si jako kulometčíka vybral mladého důstojníka Eugèna Weismanna, jemuž po zranění v zákopech lékaři amputovali konce chodidel. V květnu 1918 Jannekeyn v hodnosti kapitána převzal velení vlastní letky a v polovině srpna 1918 pak získal první vzdušné vítězství, když sestřelil nepřátelskou stíhačku.
Dne 14. září se jeho jednotka vracela z bombardování německých pozic, když na ni zaútočila velká přesila Fokkerů D.VII. Weismann se bránil palbou z pohyblivého kulometného dvojčete a pilot mu výrazně pomáhal vpřed pálící zbraní. Po návratu oba nárokovali čtyři sestřely, čímž se Jannekeyn zařadil mezi několik málo francouzských es na bombardérech.
Po válce zůstal u letectva a stále stoupal po hodnostním žebříčku. Na začátku dalšího konfliktu už sloužil na štábu vzdušných sil v hodnosti brigádního generála. Po francouzské kapitulaci zůstal v armádě kolaborantské vlády ve Vichy. Dne 23. února 1942 jej jmenovali velitelem letectva v Alžíru a v dubnu dokonce ministrem letectví. Po válce jej na krátkou dobu uvěznili a nakonec zemřel v naprostém zapomnění.
