Stíhač a bombardér Bristol Blenheim: Jak si vedl na frontách druhé světové války?
I když už na začátku druhé světové války nepatřily Bristoly Blenheim k nejnovějším konstrukcím, sloužily až do jejího konce. Kromě Evropy bojovaly v Africe, Barmě a nad Atlantikem i Pacifikem. Finové je používali od zimní války až po boje v Laponsku během zimy 1944–1945.
Velení RAF mělo zájem o těžký stíhací dvoumotorový letoun. Roku 1938 letectvo získalo sérii asi 200 kusů verze označované jako Bristol Blenheim Mk.IF. Písmeno F znamenalo Fighter, tedy stíhací. Měl jen dvoučlennou osádku, která se skládala z pilota a střelce v hřbetní věže. Posílená výzbroj v podobě čtyř kulometů ráže 7,7 mm se nacházela v plochém kontejneru pod přídí. Na těžkou stíhačku nešlo o zrovna smrtící zbraně a ani rychlost 447 km/h nebyla nic moc.
Velení RAF ale stíhačku s dlouhým doletem nutně potřebovalo a počítalo, že bude doprovázet bombardéry při dálkových akcích. Tyto letouny se vyráběly i na základě novějších „čtyřek“, které pak nesly označení Blenheim Mk.IVF. Kvůli vyšší hmotnosti měly horší letové vlastnosti a rychlost klesla na pouhých 407 km/h. V okamžiku vypuknutí války sloužily stíhací blenheimy u sedmi perutí RAF.
Blenheimy ve stíhací roli
Poměrně intenzivně se zapojily do akcí nad mořem už za podivné války, ještě intenzivněji pak bojovaly v Norsku. Jednalo se o stroje Mk.IVF od 235. a 254. perutě, které díky dlouhému doletu mohly do akcí vzlétat ze základen ve Velké Británii. Hned 10. dubna 1940 vyrazil na průzkumný let ke Stavangeru četař Rose. Na tamním letišti spatřil nejméně 70 letadel a okamžitě se vrhl střemhlav do útoku. Pokropil přeplněnou rozjezdovou dráhu a po návratu ohlásil, že dva stroje vzplály. V přístavu pak střílel na zakotvené létající čluny, než otočil k návratu. Cestou ještě nad mořem narazil na bombardér Heinkel He 111. Zezadu se na něj dotáhl a vypálil dávku z příďových kulometů. Poté se přiblížil z boku, aby umožnil palbu i svému střelci v otočné věži. Nepřátelský stroj inkasoval mnoho zásahů a zřítil se do hlubin.
Dne 25. dubna dva stroje od 254. perutě poskytovaly krytí vyloďování spojeneckých posil, nad cílem napadly formaci Junkersů Ju 88 a jeden se podařilo sestřelil. Když ale narazily na nepřátelské stíhačky, většinou to pro ně skončilo špatně a stíhací blenheimy měly těžké ztráty i při akcích nad Francií. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že se stroje k dennímu stíhání nehodí, a postupně přecházely k nočním akcím.
Během léta 1940 se u experimentální jednotky Fighter Interception Unit testovala montáž radiolokátoru AI.Mk.IV. S jeho pomocí dokázal druhý člen osádky navést v noční temnotě pilota do blízkosti nepřátelského letounu a po jeho vizuální identifikaci na něj mohl zaútočit. V noci z 22. na 23. července se to povedlo poručíku Glyn Ashfieldovi, který letěl na Blenheimu Mk.IF. Dokázal nalézt Dornier Do 17 letící nad Brightonem a desetisekundovou dávkou ho sestřelil. Jednalo se o první „radarové“ vítězství v historii.
Když Luftwaffe na podzim zintenzivnila noční nálety na Británii, létala na blenheimech 23., 29., 600. a 604. stíhací squadrona. Radar sice představoval velkou výhodu, dost však vadila jejich nízká rychlost, proto je už koncem roku začaly nahrazovat výkonnější stíhačky Bristol Beaufighter. U některých jednotek ale sloužily ještě hluboko do roku 1941 a tehdy se s nimi seznámilo i několik Čechoslováků sloužících u 68. perutě.
Nad severní Afrikou
Když v červnu 1940 vyhlásila Itálie válku Velké Británii, mělo RAF v severní Africe pět bombardovacích perutí vyzbrojených blenheimy různých verzí a 30. squadronu se stíhacími Mk.IF. Už několik hodin po začátku nepřátelství 11. června bombardovaly italské pozice. Příští den se 211. peruti podařilo zasáhnout a poškodit křižník San Giorgio.
Situace na této frontě vypadala o dost jinak než v Evropě a blenheimy tam představovaly nejmodernější britský letoun. Italové v poušti disponovali jen stíhacími dvouplošníky CR.42, které měly velký problém relativně rychlé britské stroje vůbec dohnat. Ani palba ze země nebyla zdaleka tak silná jako na západoevropském bojišti a blenheimy si tu vedly velmi dobře. V prosinci přispěly k drtivému britskému vítězství za velké pozemní ofenzivy, která Italy zahnala na útěk. Ten zastavil až příchod německého Afrikakorpsu v únoru 1941.
Nasazení obávaných Bf 109 v Africe poměr sil změnilo a například ráno 21. května se jejich pilotům podařilo během několika minut sestřelit pět blenheimů. Britové je pak museli stejně jako v Evropě do akcí posílat se silným stíhacím doprovodem. Během léta se několik perutí přesunulo na Maltu, odkud pak velmi úspěšně napadaly lodní konvoje mezi Afrikou a Sicílií.
V době zahájení ofenzivy Crusader v listopadu 1941 v Africe na blenheimech létaly 11., 14., 45., 55. a 84. bombardovací perutě. Stíhací Mk. VF pak měla ve výzbroji ještě 113. squadrona. Velmi aktivně se zapojily do bojů následující zimy, bylo ale stále jasnější, že stroj je již za zenitem. Na jaře 1942 je pak u jednotek začaly nahrazovat mnohem výkonnější stroje Boston, Maryland a Baltimore.
Poslední pokus o modernizaci
U firmy Bristol mezitím pečlivě sledovali zprávy o bojovém nasazení a pracovali na odstranění nejhorších nedostatků. Už 24. února 1941 odstartoval první prototyp verze Mk.V. Oproti svému předchůdci měla výrazně sklopenou příď s přepracovaným prosklením, která zlepšovala výhled pilota. Výzbroj zůstala stejná jako u posledních sérií Mk.IV. Ty už také nesly pod přídí vzad mířící dálkově ovládanou věžičku Frazer Nash. Ovládal ji bombometčík, který zaměřoval dva kulomety ráže 7,7 mm pomocí periskopu. Mohla se pohybovat o 20° na obě strany a o 17° dolů. Přibylo také pancéřování pilotního prostoru a samosvorné obaly palivových nádrží. Pohon zajišťovala dvojice motorů Bristol Mercury XXV, které mu umožnily vyvinout maximální rychlost 416 km/h. Stroj nazývaný někdy jako Bisley ale stále unesl jen 454 kg pum.
Sériová výroba se rozběhla v září 1941 a jako první je do výzbroje začala dostávat 15. peruť jihoafrického letectva, operující z Egypta proti lodním konvojům. Mnoho strojů ale putovalo rovnou k cvičným útvarům. Velení RAF se uprostřed války zjevně nechtělo vzdávat se rozběhnuté výroby a trvalo na další produkci, i když stroj už jednoznačně zastaral.
Proti japonským samurajům
Když v prosinci 1941 vypukla válka na Dálném východě, mělo RAF celkem čtyři perutě blenheimů na základnách v Malajsku a v Singapuru. Japonci je během několika týdnů prakticky zničili. Například 9. prosince letěl osamělý stroj Arthura Scarfa od 62. perutě bombardovat Singoru. Při návratu jej napadli japonští stíhači a těžce ho zranili. Dokázal ještě letoun dotáhnout k nouzovému přistání u polní nemocnice, kde však zemřel v náručí své ženy, která tam pracovala jako zdravotní sestra. Jako jediný pilot Královského letectva v Asii obdržel Viktoriin kříž.
Devět blenheimů z 11. perutě zaútočilo 9. dubna 1942 na japonskou flotilu a svrhlo pumy na letadlovou loď Akagi. Bohužel ani jedna nezasáhla a stíhačky zero pak sestřelily čtyři z britských strojů. Po ústupu z Barmy létaly na blenheimech nejméně čtyři squadrony z Indie. Teprve v druhé polovině roku 1943 se všechny postupně přezbrojily na hurricany, používané jako stíhací bombardéry.
Konec s koncem války
Výroba blenheimu běžela ve Velké Británii až do června 1943 a dala celkem 4 422 strojů všech verzí. Jako poslední je coby bojové používaly do ledna 1944 13. a 614. perutě k hlídkování nad Středozemním mořem. Nejdéle své bolingbroky bojově používalo kanadské letectvo, kde v druhé polovině války sloužily hlavně jako hlídkové protiponorkové. Obvykle nosívaly 135kg hlubinné pumy, ale za celou dobu nasazení se podílely na jediném, navíc nepotvrzeném potopení japonské ponorky.
Jako poslední bojová jednotka blenheimy krátce po kapitulaci Japonska v září 1945 uzemnila 122. peruť RCAF. Jednalo se tak o jeden z mála bombardérů, který sloužil od samého začátku až do konce druhé světové války. Rozhodně nešlo o stroj, který by se stal legendou. Přes výrazné zastarávání konstrukce pocházející z poloviny 30. let blenheimy patřily k jedněm nejrozšířenějším strojům a bojovaly na všech frontách.
