Sto let pod hladinou: Expedice objevila vrak prokleté americké ponorky

Třída amerických podmořských člunů F zahrnovala pouhé čtyři jednotky, jejichž vývoj započal v roce 1909. Celkovým provedením se podobaly třídám C a D, byly ale o něco větší (vykazovaly výtlak 400 tun oproti 337 tunám u předchůdkyň). Délka činila 43,4 m, maximální šířka asi 4,7 m. Trup se dělil na tři sekce oddělené vodotěsnými přepážkami. Torpédová část zahrnovala čtyři torpédomety ráže 450 mm, v řídicím prostoru se nacházel kapitánský můstek s periskopem, ventily pro manipulaci s balastními nádržemi a akumulátorovna. Nechyběla strojovna se dvěma dieselovými motory, které se však ukázaly jako nespolehlivé, a už roku 1915 je nahradil jiný typ. Posádku tvořilo 22 mužů, nejvyšší rychlost dosahovala 13,5 uzlu (25 km/h) na hladině a 11,5 uzlu (21,3 km/h) po ponoření. 

Prokletá třída

Námořnictvo zadalo stavbu loděnicím Union Iron Works v San Franciscu a  Moran Company v Seattlu. Hotové ponorky US Navy převzala v letech 1912–1913 a čekala je služba v pacifické flotile – jejich působení ale rozhodně nemůžeme vnímat jako úspěšné. Zatímco F-2 a F-3 přežily první světovou válku a do šrotu zamířily teprve roku 1922, zbývající dva čluny klesly ke dnu při nehodách. 

F-4 se potopila už v březnu 1915 během cvičení, když se nevrátila do přístavu v Honolulu. Úřady vyvinuly značné úsilí, aby vrak lokalizovaly a zjistily příčinu katastrofy – jednalo se o vůbec první ponorku US Navy ztracenou na moři. Lví podíl na nalezení nešťastného člunu měl potápěč z posádky sesterské F-1 John Agraz, který při pátrání absolvoval mnoho nebezpečných ponorů bez speciálního obleku i zátěže. Nakonec Američané F-4 našli asi 2,4 km od břehu v hloubce 93 m. Podle expertů došlo k zaplavení interiéru a celá posádka zahynula. Vyšetřování odhalilo, že postupný únik kyseliny z akumulátoru oslabil trup a nýty, které držely člun pohromadě. To umožnilo vniknutí mořské vody do bateriového prostoru, načež kapitán ztratil kontrolu nad vztlakem, F-4 začala klesat a tlak vody způsobil implozi. 

Začátek kariéry člunu F-1 však vypadal poměrně slibně. Jeho domovskou základnou se stalo kalifornské San Diego a posádce se záhy podařil husarský kousek, neboť výkonem 86 metrů stanovila světový rekord v hloubce ponoru. Koncem roku 1912 však došlo k neblahé události – ponorka se vysmekla z kotviště v přístavu Watsonville a neovladatelně zamířila ke břehu. Uvízla na nedaleké pláži a během incidentu zahynuli dva námořníci. Po opravě F-1 několik dalších let vyplouvala z Honolulu k hlídkovým plavbám kolem Havaje. Přes rozsáhlou modernizaci se člun nikdy nezapojil do bojů a k dennímu chlebu posádky patřily cvičné mise s cílem dalšího vývoje ponorkové taktiky. 

Na dno za pár vteřin

Osudový okamžik přišel 17. prosince 1917 při manévrech u kalifornského Point Loma. Do cvičení se zapojilo několik ponorek a kapitáni F-1 a F-3 se dostali do mlhy, v níž se jejich čluny srazily. Zatímco F-3 utrpěla pouze menší škody, levý bok F-1 se před strojovnou roztrhl a během pouhých deseti vteřin ponorka klesla pod hladinu. Ostatním lodím se podařilo zachránit jen tři námořníky, zatímco 19 nešťastníků našlo v chladné temnotě smrt. 

Vrak se potopil do hloubky přes 400 metrů a po válce se na tragédii pozapomnělo. Teprve v 70. letech jej Američané zřejmě náhodou objevili (podle některých zdrojů přitom pomohly vzpomínky přeživší trojice námořníků). Ať už jsou okolnosti nálezu jakékoliv, padlo rozhodnutí polohu F-1 nezveřejnit, protože US Navy neměla prostředky na to vrak podrobněji prostudovat. 

Situace se změnila teprve letos a na průzkum se po více než sto letech od havárie vydali vědci z Oceánografického institutu ve Woods Hole (Woods Hole Oceanographic Institution, WHOI) ve spolupráci s americkým námořnictvem. Expedice měla vůbec poprvé prozkoumat zbytky nešťastného člunu pomocí snímků s vysokým rozlišením. 

Hloubka 400 metrů činí vrak nedostupným pro potápěče, takže ke slovu musela přijít speciální technika. K F-1 se vydali operátoři v miniponorce neboli řízeném podmořském vozidle (human-occupied underwater vehicle, HOV) Alvin následovaní autonomním podmořským vozidlem (autonomous underwater vehicle, AUV) Sentry, které na místo přivezla výzkumná loď WHOI Atlantis. Vedoucí týmu shromážděného kolem Alvinu Bruce Strickrott uvedl: „Tyto dva důležité oceánografické nástroje spolu velmi dobře spolupracují. Jejich kombinované schopnosti od základu změnily hlubokomořský výzkum.“ Na své HOV je patřičně hrdý – Alvin se dokáže ponořit až do hloubky 6 500 metrů a vydrží pod hladinou nepřetržitě 30 dnů, po nichž musí následovat jediný den údržby.

Špičková technika v akci

Za US Navy se výpravy zúčastnil mimo jiné Bradley Krueger, podmořský archeolog Velitelství námořní historie a dědictví (NHHC). Právě díky záznamům námořnictva mohli vědci zjistit přibližnou polohu vraku a vyslat na průzkum oblasti sondu Sentry, která F-1 lokalizovala hned během prvního odpoledne pátrání. Podmořští archeologové nejprve použili vícepaprskové sonarové systémy na palubě Atlantis a Sentry k vytvoření mapy okolí ponorky. Následně se v Alvinu ponořili k F-1 celkem sedmkrát a zmíněnými kamerami se snažili pořídit co nejdetailnější fotografie a videa vraku. Tyto snímky pak spojili dohromady a vytvořili trojrozměrné fotogrammetrické modely. 

Při jejich prohlížení s úžasem zjistili, že člun – ležící na pravém boku obrácený přídí k severozápadu – se nachází v překvapivě zachovalém stavu, přestože ho přes sto let rozežírala mořská voda. Strickrott okomentoval činnost badatelů následovně: „Hlavní roli při pořizování nových snímků hrála nejen pokročilá oceánská technologie, ale i prostá týmová práce. Jakmile jsme vrak identifikovali a zjistili, že je bezpečné se k němu ponořit, mohli jsme získat dosud nevídané pohledy na nešťastnou ponorku.“

Vědci a zástupci US Navy se dohodli, že nebudou z vraku nic vyzvedávat ani odebírat vzorky. Oficiálně se jedná o válečný hrob 19 členů posádky, který má z pietních důvodů zůstat navždy nedotčen. Krueger pro novináře vysvětlil, že expedice se ani nepokoušela torza ponorky dotknout, „aby zůstal zachován stav vraku a respektován jeho odkaz“. 

(Ne)šťastná třináctka

S velkým zápalem se badatelé během dobrodružné výpravy pustili také do průzkumu vraku torpédového bombardéru Grumman TBF Avenger. Ten se zřítil nedaleko místa potopení F-1 v roce 1950, kdy už námořnictvo tento zastaralý vrtulový typ pamatující druhou světovou válku používalo jen k výcviku. Podle Stickrotta experti WHOI znali polohu letadla několik let, během nichž opakovaně posloužil jako cíl technických a cvičných ponorů miniponorky Alvin. Netušili však, že zástupcům US Navy zůstává místo jeho nárazu do mořské hladiny neznámé. Jakmile to zjistili, rozhodli se námořníky k vraku dovést a umožnit jim získat cenné informace do oficiálních záznamů.

Ponory k avengeru umožnily historikům NHHC jednoznačně identifikovat daný stroj a potvrdit, že jeho osádka byla před 75 lety z oceánu zachráněna bez zranění. Stickrottův tým kolegům od US Navy také sdělil, že vědce vždy fascinovalo číslo 13 na motoru potopeného letadla: „Říkali jsme si, zda letci nebyli kvůli němu pověrčiví. Ukázalo se, že číslo odkazuje na výcvikovou letku, k níž stroj v době havárie patřil. I tak často uvažuji o tom, co si personál jednotky – obzvláště po havárii tohoto TBF – o takové imatrikulaci myslel.“ 

---

Čtěte také:

Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války (1)

Německé ponorky odvedly v obou světových válkách kus hodně krvavé práce. Jeden z ocelových podmořských predátorů se však předvedenými výkony dodnes vymyká všem běžným statistikám – řeč je o U-35...