Smutní rekordmani na trůně: Kdo si podržel korunu sotva pár hodin?

Milan Obrenović II. (1819–1839)

26 dnů srbským králem

Princ Milan Obrenović byl srbským knížetem a coby nejstarší syn v rodu měl garantováno dědictví koruny. Jenže když na konci června roku 1839 srbský král (a jeho otec) Miloš Obrenović abdikuje, prodělává princ těžký zápal plic. Blouzní v horečkách a trpí zimnicí, vůbec netuší, co se kolem něj děje. Nepostřehne ani to, že už je vlastně panovníkem. Po šestadvaceti dnech od svého čestného jmenování umírá, aniž by podepsal jediný dokument nebo list. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Gordianus I. (159–238)

20 dnů římským císařem

Hodně rozkolísanou politikou se ve třetím století vyznačovala i římská říše. Marcus Antonius Gordianus Sempronianus zvaný Gordianus I. svůj život naplnil prací pro blaho Říma a za dlouhých osmdesát let se propracoval z řadového úředníka a kvestora až na prokonzula celé provincie Afrika. Po postu nejvyšším nijak zvlášť nebažil – ostatně za jeho života se v čele římské říše vystřídalo celkem jedenáct vládců (nebo také třináct, když počítáme narychlo odstraněné spoluvládce). 

Jenže potom přišel osudový rok 238. Císař a vojevůdce Maximinus Thrax neměl valnou podporu senátu a za ty tři léta své vlády vlastně ani do Říma nevstoupil – celou tu dobu válčil proti Germánům a Sarmatům. Když pak v severoafrickém Thysdru vypuklo povstání, zdejší vzbouřence nenapadlo nic lepšího, než za vzdoro-císaře jmenovat právě prokonzula Gordiana. Ten nakonec svolil pod podmínkou, že funkci bude spravovat s pomocí svého syna. Přece jen, sám už byl stařec nad hrobem. 

Senát vše schválil! Jenže celou africkou vzpouru nakonec energicky ukončily vojenské jednotky iniciativního legáta Capelliana z vedlejší římské provincie Numidie. Gordianus II. byl přitom v bitvě zabit a Gordianus I. raději sám spáchal sebevraždu. Vládl pouhých dvacet dní! Krvavé žně ale teprve začaly. Senát si totiž zvolil další dva nové císaře. Ti sice Maximina Thraxe svrhli, ale přežili jej o pouhé dva měsíce. Jejich životy ukončila rebelující pretoriánská garda, která nakonec za nového vládce provolala Gordiana III. – vnuka Gordiana I. (foto: Flickr, Internet Archive Book Images, CC0)

Jan I. Francouzský (15. listopadu 1316 – 20. listopadu 1316)

5 dnů francouzským králem

Neradostný byl osud nejmladšího francouzského krále, Jana I. z rodu Kapetovců. Už jeho přídomek Pohrobek leccos naznačí. Na trůn „usedl“ pět měsíců po smrti svého otce Ludvíka X. a čekalo se vskutku jen na to, až se onoho 15. listopadu 1316 narodí. Jenže nemluvňata tehdy neměla zrovna dlouhou životnost. Jeho život záhy ukončila jedna z četných dětských nemocí. I když se bude spekulovat o tom, že za jeho skonem stál jeho strýc Filip řečený Dlouhý, budoucí král Filip V., atentátů nejspíš nebylo zapotřebí. Rekordně krátká vláda trvala pět dní. (foto: Wikimedia Commons, Chabe01, CC BY-SA 4.0)

Michail Alexandrovič Romanov (1878–1918)

1 den ruským imperátorem

Michail Alexandrovič Romanov se čistě teoreticky v pořádí patnáctým a posledním carem stal díky jedinému telegramu z 15. března 1917. Poslal mu jej, tak trochu jako černého petra, jeho bratr, car Mikuláš II. Ten v psaní abdikoval z trůnu ve jménu svém i svého syna Alexeje, čímž se Michail podle některých interpretací stal ruským carem. Ostatně tak jej i Mikuláš v telegramu tituloval. Takový zvrat osudu by ještě před pěti lety, kdy Michailovi zakázali přístup ke dvoru kvůli tomu, že se tajně oženil s neurozenou a dvakrát rozvedenou ženou, nikdo nečekal. Jenže nyní bylo impérium v troskách. Hned ráno, tedy zhruba o devět hodin později, předal Michail Alexandrovič všechnu moc Prozatímní vládě. Krátce po této abdikaci byl uvězněn a v červnu následujícího roku popraven bolševiky u Permu. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême (1775–1844)

20 minut francouzským a navarrským králem

Za naprostého rekordmana se přitom počítá vévoda z Angoulême a princ z dynastie Bourbonů Ludvík Antonín, který po sesazení svého otce krále Karla X. stal 2. srpna 1830 na dvacet minut titulárním následníkem. Celou tu dobu prý poslouchal stesky své ženy, aby vynucenou abdikaci nepodepisoval. Jenže francouzská poslanecká sněmovna měla tak jako tak jiný názor na to, kdo bude na trůně sedět. Ludvík Antonín neměl jinou možnost, než udělat to, co se po něm chtělo. (foto: Wikimedia Commons, Vincent Calvo, CC0)