Reklama

Reklama

Tunisko: Roznětka arabského světa

27.9.2013 - Marek Telička
Po mnoho století bylo Tunisko jednou z hlavních sil arabského světa. Významné postavení státu získalo nové rozměry, když se tuniské nepokoje na přelomu let 2010 a 2011 postupně přenesly do mnoha dalších arabských zemí
Tunisané manifestují
Velká mešita v Kairouanu
Tuniský dům
Tuniský muž
Město Sousse

Tunis

Bílý kotouč v centru vlajky představuje slunce a pěticípá hvězda a srpek měsíce jsou symboly islámu. Rudá barva má připomínat ozbrojený odpor proti turecké nadvládě, neboť vlajka je s menšími změnami v platnosti už od roku 1835

Situaci v Tunisku je možné vnímat jen v souvislosti s vládou dvou prezidentů této země. Každý z nich nastoupil do čela státu jako zachránce národa, oba odcházeli z donucení a s hanbou. První prezident Habib Ali Bourguiba se zasloužil o samostatnost země, ale zdlouhavost jeho demokratických reforem a prohlášení se doživotním prezidentem vyústily ve vojenský převrat a jeho svržení. V úřadu byl 30 let. Zine El Abidine Ben Ali, druhý prezident, byl po dlouhá léta vychvalován jako původce tuniského ekonomického růstu. Po 23 letech vlády musel před rozbouřenými davy uprchnout do zahraničí.

Prosperita není pro všechny

Po nástupu do úřadu zavedl prezident Ben Ali reformy, které posílily ekonomiku země a povzbudily zahraniční investice. Během více než dvou desítek let, kdy stál Ben Ali v čele státu, se HDP na hlavu ztrojnásobilo a celkový roční růst dosáhl v průměru 5 %. Země byla označena za jednoho z ekonomických „lvů“ Afriky. Díky některým sociálním změnám, včetně založení Národního fondu solidarity, klesla míra obyvatel žijících pod hranicí chudoby, ze 7,4 % v roce 1990 na dnešních 3,8 %. Tunisko ale i tak stále trpí vysokou mírou nezaměstnanosti, a to zejména mezi mladými lidmi. Ze současné prosperity vycházejí s prázdnou mnozí malí podnikatelé a chudí obyvatelé vesnic a městských periferií.

Falešný obraz lidských práv

Od roku 1987 země zdánlivě dělá správné kroky k demokratizaci. Byl zrušen institut doživotního prezidentství a parlament se otevřel opozičním stranám. Prezidentské proslovy jsou plné odkazů na důležitost demokracie a svobody slova. Podle Amnesty International ale „tuniská vláda klame svět předkládáním pozitivního obrazu o lidských právech v zemi, zatímco zneužívání moci bezpečnostními složkami pokračuje v plné síle a zůstává nepotrestáno“. Svoboda tisku je oficiálně zaručena, ale ve skutečnosti se do periodik nedostane žádná kritika režimu. Ministryně zahraničních věcí USA jmenovala v lednu 2010 Čínu a Tunisko jako dvě země s nejmasivnější cenzurou internetu na světě. Pro vládu Ben Aliho rozhodně nehovoří ani nepokryté protežování členů vlastní rodiny.

Inspirace proti diktatuře

V prosinci 2010 byly v Tunisku rozpoutány masové demonstrace proti vládnímu režimu. Davy protestovaly proti vysoké nezaměstnanosti, zdražování jídla, korupci, nedostatku svobody slova a jiných politických svobod. Došlo k mnoha střetům s policií a vojskem, při nichž došlo k mnoha úmrtím a zraněním v řadách demonstrantů. V polovině ledna 2011 prezident Ben Ali uprchl ze země. Poté, co jej odmítla francouzská vláda, byl přijat v Saúdské Arábii a v zemi byl vyhlášen mimořádný stav.
Protesty inspirovaly obdobné akce v rámci arabského světa, zejména v Egyptě. I tam musel dlouholetý prezident Husní Mubarak uprchnout ze země. Další protesty následovaly v Alžírsku, Jemenu, Libyi, Jordánsku, Bahrajnu, Iráku, Mauritánii nebo v Pákistánu.

Foto, ilustrace: 
Shutterstock

Reklama