Reklama

Reklama

Ukrajina: Ve stínu velkého Ruska

25.4.2013 - Marek Telička
Historie nezávislé Ukrajiny je velmi krátká. Od doby, kdy přestala být jedním ze států Sovětského svazu, se mnohé změnilo. Něco ale zůstává stejné – nepřátelství mezi oběma zeměmi a fakt, že Ukrajina je děním v Rusku silně ovlivňována
Kyjevskopečerská lávra
Kyjevské pravoslaví
Jedna z dominant hlavního města Kyjeva – pravoslavný klášterní komplex Kyjevskopečerská lávra
Vlaštovčí hnízdo
Historické mlýny
Ukrajinský plynovod
Oblast Černobylu

Ukrajina

Modro-žlutá vlajka poprvé platila už během krátkodobé Ukrajinské republiky v roce 1918, jen v levém horním rohu byl umístěn trojzubec. V období SSSR se používala nejdříve rudá a pak rudo-modrá vlajka

Po rozpadu Sovětského svazu získala Ukrajina v roce 1991 samostatnost. Tento rok se dá také považovat za startovní čáru přechodu k tržní ekonomice, který pro zemi vůbec nezačal optimisticky. Mezi lety 1991 a 1999 ztratil stát 60 % svého počátečního HDP a inflace dosáhla desítek tisíc procent.

Ukrajinci znechucení korupcí a kriminalitou začali emigrovat. Většinou mířili do Portugalska, Španělska, Ruska, Itálie a do České republiky. Podle střízlivých odhadů dnes v zahraničí žije a pracuje kolem sedmi milionů Ukrajinců. Není vůbec přehnané tvrdit, že každá ukrajinská domácnost má v blízkém příbuzenstvu někoho, kdo se snaží z výdělků v zahraničí pomoct svým blízkým doma.

V posledním desetiletí se ovšem i ekonomika samotné země vzpamatovala a nebýt globální hospodářské krize let 2008 a 2009, byla by ukrajinská situace ještě optimističtější. Stát je důležitým globálním exportérem a jeho pozice je silná zejména v oblasti vývozu obilovin.

Armáda „pro případ“

Po Rusku zdědila Ukrajina vojenské jednotky čítající 780 000 vojáků vybavené třetím největším jaderným arzenálem na světě. Ačkoliv se vláda se přes dvacet let snaží snižovat stavy, ve službě stále zůstává kolem 160 000 vojáků.

Ukrajinské jednotky se podílejí na mnoha mírových misích, ale určitě slouží i jako pojistka pro případný konflikt s Ruskem, s nímž má stát mnohé neuzavřené účty. V letech 2006 a 2009 přerostly neshody mezi ruskou společností Gazprom a ukrajinským kolosem Naftogaz do mezinárodní aféry, do jejíhož řešení se zapojili čelní politici z evropských zemí. Spotřeba zemního plynu v Evropské unii je totiž z celé čtvrtiny závislá na dodávkách z Ruska. Přitom asi 80 % těchto dodávek putuje plynovodem přes území Ukrajiny.

Rusko tehdy obvinilo Ukrajinu, že neplatí za odebíraný plyn a že část suroviny určená pro evropské země beze stopy mizí. Začátkem roku 2006 pak na několik dní přerušilo dodávky.

Až do října 2007 se situace uklidnila, ale pak spory vypukly nanovo a v roce 2009 Rusko dodávky opět odřízlo. I když se vše nakonec urovnalo, rusko-ukrajinské vztahy zůstávají napjaté. Svědčí o tom například prohlášení ruského prezidenta Vladimíra Putina, že pokud by se měla Ukrajina stát členem NATO, Rusko by anektovalo Krym a východní část země.

Foto, ilustrace: 
Shutterstock

Reklama