V sedle koní i bicyklů: Indové v britské uniformě za první světové války

Do opotřebovávacích bojů na Sommě se kromě Britů zapojili i vojáci z dalších končin britského impéria: od Australanů a Novozélanďanů přes Kanaďany po vojáky z Baham a Antil. Krvavá bitva se nevyhnula ani Indům, byť sehráli spíše vedlejší úlohu

09.02.2024 - Miroslav Mašek



Indický sbor, který zahrnoval pěší i jízdní jednotky, vyrazil přes oceán do Francie už na podzim 1914. Jeho infanterie se neprodleně zapojila do krvavých střetů, a než ji v prosinci 1915 převeleli na mezopotámské bojiště, ztratili Indové v Evropě 35 000 mužů. Indická 2. jízdní divize i s podpůrnými pracovními oddíly naopak setrvala na západě a v březnu 1916 se připojila k britské 4. armádě.

Konečně v boji 

V té době už se jasně ukazovalo, že zákopová válka znemožňuje klasické nasazení kavaleristů coby rychlých úderných či průzkumných jednotek, které těží z vysoké mobility a rychlosti manévru. Proto padl rozkaz vyčlenit z každé indické jízdní brigády oddíl o 300 mužích; ti se na frontu sice i nadále dopravovali v sedlech, ale bojovat měli coby pěchota. Během roku 1916 byly tyto útvary nahrazeny takzvanými „ženijními prapory indické jízdy“, jež divizní velitelství půjčovalo jiným svazkům podle aktuální potřeby. 

Od května 1916 stál v čele divize generálmajor Henry Macandrew, pod jehož velením se kavaleristé zapojili i do bitvy na Sommě. Jeho muži společně s Jihoafričany tvořili rezervy 4. armády a 9. secunderabadská jízdní brigáda se 1. července přesunula do určených prostor za frontovou linií. Tam její příslušníci čekali na rozkaz vyrazit vpřed, aby pronikli do průlomu vytvořeného pěchotou a prohloubili jej. 

K takovému scénáři nikdy nedošlo a Indové si na první šanci zasáhnout do bojů na Sommě museli počkat další dva týdny, kdy tlak 4. armády nabídl Dohodě možnost obsadit strategicky cenné pozice kolem hřebene Bazentin-Longueval. Britové vyčlenili hned tři jízdní divize, jež měly i tentokrát stejný úkol: od časných ranních hodin 14. července vyčkávat u Montaubanu v pohotovosti, na pokyn vyrazit do útoku a využít očekávané úspěchy pěchoty. Mezi těmito svazky nechyběla ani indická 2. jízdní divize, která měla dobýt zalesněnou vyvýšeninu zvanou High Wood. Dlouho očekávaný rozkaz přišel v 7.40 a dvojice regimentů se tryskem pustila do mezery mezi lesy High Wood a Delville Wood.

Jediná zteč u Sommy 

Postup 7. pluku gardových dragounů i 20. dekánského pluku však ihned zbrzdil extrémně podmáčený terén, navíc plný děr po granátech. Zem byla tak kluzká, že sám Macandrew dvakrát spadl ze sedla, a jezdci se probíjeli bahnem ke svým cílům až do večerních hodin. Přes tyto potíže se 20. dekánskému regimentu podařilo zformovat k vůbec jediné klasické jízdní zteči za celou bitvu na Sommě, když s napřaženými kopími vyrazil proti pozicím německého 3. praporu 26. pluku východně od lesa. 

Indové přitom pozoruhodně využili spolupráci s letectvem. Nad bojištěm se objevil dvoumístný stroj ze 3. perutě RFC a vrhl se na vilémovské vojáky. Zatímco pilot kropil zákopy z kulometu, pozorovatel načmáral na papír schéma rozmístění německých sil. Před odletem jej shodil indickým kavaleristům, kteří získali představu o nejvhodnějším místě útoku a také díky tomu pobili nebo zajali stovku Němců

Macandrewovi jezdci drželi linii mezi Longuevalem a jižním cípem High Woodu až do úsvitu 15. července, kdy přišel rozkaz ke stažení do výchozích linií k Montaubanu. Terén totiž znemožňoval jízdě jakýkoliv další útok a její roli převzala pěchota. Dekánští odepsali 74 mužů a 110 koní, v součtu se 7. plukem činily ztráty 102 vojáků a 130 zvířat. Většina padlých a raněných připadala na britské důstojníky stojící v čele indického mužstva od začátku. Dobře znali jeho jazyk, zvyklosti i psychologii. Takové lídry velení nedokázalo rychle nahradit, a tak se do čela Indů stavěli důstojníci, kteří o nich nevěděli zhola nic. To mělo spolu s neznámým prostředím západní Evropy negativní vliv na morálku a výkonnost asijských bojovníků.

Zářijové zklamání 

Trvalo další dva měsíce, než nadřízení 15. září 1916 znovu povolali indickou kavalerii na sommské bojiště. Vojáci z východu měli tentokrát poskytnout podporu jednotkám útočícím na oblast Flers-Courcelette, jejichž ofenziva vlastně zahájila třetí fázi celé bitvy na Sommě. Během týdenních bojů Dohoda nedosáhla rozhodujícího strategického úspěchu, nicméně způsobila německé 1. armádě krvavé ztráty a obsazením řady obcí dosáhla alespoň taktického vítězství.

Indičtí jezdci se na něm však nakonec nepodíleli, protože tlak vilémovských divizí na britském pravém křídle nasazení kavalerie znemožnil. Zklamaní Indové se do boje vůbec nedostali a 28. září se velitelství jejich divize přesunulo od fronty do Cavillonu.

Do sedel!

Do konce bitvy na Sommě už indičtí jezdci nesehráli významnější roli – s výjimkou pracovních jednotek spadajících pod 9. secunderabadskou brigádu. Podstatně četnějšího nasazení se naopak dočkali Indové sloužící v cyklistických batalionech. Ty původně měly sloužit výhradně na britských ostrovech coby součást domobrany, ale nápad doplnit k divizím cyklistické roty a ke sborům celé prapory se nakonec rozšířil i k indickým svazkům na západoevropském válčišti. 

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Jízdní kola měla podle původních plánů dodat mužům mobilitu užitečnou při průzkumu, jenže zákopové bojiště se pro bicykly ukázalo jako neprůjezdné. Většina cyklistů tak sloužila v roli pěchoty, což platilo i pro Indy. Na sommské frontě indické bicyklové oddíly fungovaly zejména v místech se zpevněnými cestami, kde pomáhaly řídit dopravu, hledaly opozdilce a lokalizovaly raněné, k nimž naváděly zdravotníky.


Další články v sekci