Vesmírná dobrodružství Evropy: Vznik kosmické agentury ESA (2.)

V předchozím díle článku jsme se podívali na počátek a současně konec britského kosmického programu, který stál u zrodu Evrospké kosmické agentury. 

Podobně jako na začátku v Anglii se i na opačné straně průlivu La Manche těžilo ze zajištěných zbytků programu V-2. Von Braunova zamýšlená (ovšem již nerealizovaná) raketa A9 se stala základem testovacích střel Veronique, které zaměstnávaly francouzské vesmírné nadšence v 50. letech. V roce 1961 založila Francie národní kosmickou agenturu CNES a v zemi galského kohouta se začalo pracovat na vlastním nosiči pro vypouštění družic. 

Výsledný stroj Diamant A využil osvědčenou dvoustupňovou raketu Saphir, obohacenou o horní, třetí stupeň. Devatenáct metrů vysoký Diamant A poprvé vzlétl z alžírského kosmodromu 26. listopadu 1965 a hned se zapsal do historie: vynesl na zemskou orbitu malou francouzskou družici Astérix, která ze své rodné vlasti učinila teprve třetí zemi světa (po SSSR a USA), jež dokázala poslat na oběžnou dráhu naší planety vlastní družici.

Koncem 60. let však francouzskou kosmonautiku zasáhly velké změny. Kosmodrom se přesunul do Francouzské Guyany a Diamant tak skončil – ovšem jen proto, aby uvolnil cestu větším projektům. 

Kosmodrom v zámoří

Evropský (dříve francouzský) kosmodrom Kourou (čti Kurú) se nachází poblíž stejnojmenného městečka ve Francouzské Guyaně, zámořském departementu Francie v severovýchodní části Jižní Ameriky. Z fyzikálního hlediska je základna situována ještě lépe než třeba americké středisko na Floridě: rozkládá se totiž na území s hodnotou severní šířky pouhých 5 stupňů a 3 minuty, tedy asi jen 500 km severně od rovníku. 

Pokud se startuje ve směru rotace planety na východ nad Atlantik, dodává otáčení Země kolem vlastní osy vzlétajícím raketám rychlostní „kopanec“ o hodnotě až 460 m/s, což přirozeně šetří palivo i peníze a prodlužuje to aktivní život vynášených satelitů. ESA udává, že je kosmodrom (nyní již v její správě) umístěn dokonce tak dobře, že z něj lze startovat v podstatě na jakoukoliv dráhu. Do jeho výstavby a modernizace infrastruktury investovala evropská organizace dodnes přes 1,6 miliardy eur. Z Kourou vzlétají především rakety Ariane a nově také nosič Vega s ruským Sojuzem. Vzniklo zde rovněž patřičné zázemí – konkrétně přípravná montážní hala pro rakety a družice, továrna na pevné palivo do pomocných motorů i veškerá potřebná řídicí střediska.

Okolí je navíc mimořádně bezpečné: Francouzská Guyana má jen o málo větší rozlohu než naše republika, přičemž je z 90 % neobydlená a pokrytá deštným pralesem. Místní, povětšinou černošské obyvatelstvo (v počtu 158 tisíc) se soustředí hlavně na pobřeží a živí se zemědělstvím, chovem dobytka, těžbou zlata a dřeva. Země je silně zaostalá a závislá na Francii. Kosmodrom Kourou se rozkládá zhruba na 700 km² a vzhledem k omezením v přístupu poskytuje mimo jiné ochranu místním živočichům (používání střelných zbraní a lov jsou zde zakázány). Loni v říjnu dokonce francouzská vesmírná agentura podepsala smlouvu s ochránci přírody o tříletém studiu zvířat, například srn, laní, tapírů či jaguárů. 

Nové evropské rakety 

Evropská kosmická agentura byla založena roku 1975 a ve stejném roce odešla do výslužby francouzská raketa Diamant. Zástupci nově ustavené organizace si velmi dobře uvědomovali, že pokud chtějí budovat nějaký vesmírný program, musejí postavit a vyvinout vlastní nosič. Inspiraci pro jeho název hledali v řecké a římské mytologii: nová raketa starého kontinentu nakonec dostala jméno (respektive jeho francouzskou podobu) po krétské princezně Ariadně, která dala Theseovi pověstnou nit a pomohla mu tak najít cestu z Minotaurova bludiště. Za technickým vývojem rakety Ariane stála z největší části francouzská národní vesmírná agentura CNES: země galského kohouta zaplatila rozjezd projektu z 60 % výměnou za to, že bude mít, co se týče nového nosiče, rozhodující slovo; dvaceti procenty se podílelo Německo a zbylých dvacet si rozdělily ostatní členské státy ESA. 

Práce na první raketě Ariane započaly roku 1974: jako základ tehdy posloužila neotřelá technologie pohonu na bázi kapalného vodíku a kyslíku o silně kryogenních teplotách. Ve výsledku stála 15. prosince 1979 na startovací rampě v Kourou připravena k premiéře Ariane 1. Nový nosič nepředstavoval žádnou technickou špičku, nicméně postupem času se ukázal jako spolehlivý. Zmíněného předvánočního dne uprostřed džungle se před publikem se zatajeným dechem zažehl motor pod padesátimetrovým kolosem – a zase zhasl. Závada detekovaná automatikou nebyla naštěstí nijak vážná, ale špatné počasí a pár dalších technických zádrhelů pozdržely start až do Štědrého dne. 

Těžko říct, do jaké míry za to mohl Ježíšek a do jaké míry šikovní technici a letoví kontroloři – každopádně 24. prosince 1979 odpoledne místního času se Ariane 1 úspěšně vydala do jihoamerických nebes a evropské vesmírné dobrodružství dostalo nový rozměr. Zajisté šlo o nejkrásnější vánoční dárek pro tisíce Evropanů, kteří na vývoji a přípravě zbrusu nového nosiče pět let tvrdě pracovali. Byl to však jen začátek: s dalším vývojem projektů ESA vás seznámíme v některém z následujících vydání Tajemství vesmíru.

Astérix: Francie vstupuje do kosmu

Celkem 42kg rádiový vysílač (zjednodušeně řečeno, samozřejmě) vypustila Francie z alžírského kosmodromu na velmi vysokou oběžnou dráhu (s apogeem až 1 700 km) 26. listopadu 1965 s pomocí rakety Diamant A. Země galského kohouta se tak stala šestým státem, který měl ve vesmíru družici vlastní výroby, ale teprve jako třetí na světě ji dokázala vynést do kosmu vlastní raketou. Astérix se původně jmenoval pouze A-1 (stal se prvním satelitem francouzské armády), nicméně později byl překřtěn podle populární kreslené postavičky. Vzhledem k výšce své dráhy nezanikne v zemské atmosféře ještě několik staletí.