Reklama

Reklama

Vikingská krvelačná monstra: Zabijáci s mnoha talenty

5.4.2017 - Tomáš Vlasatý, Jindřich Kačer, David Bimka
Po tři století terorizovali Vikingové Evropu: Pálili kláštery, rabovali města, odváželi otroky. Tito „zplozenci pekel“ však měli ještě jednu, přívětivější tvář, kterou ovšem ukazovali málokomu – tvář obchodníků a správců. Jak se žilo „doma“, na pobřeží fjordů, daleko od všech nepřátel?

Jedna z příčin, proč byly severské kmeny tak výbojné, tkví v nesmírné tvrdosti jejich země, jež nedokázala uživit tolik hladových krků. Nekvalitní, málo úrodná půda se stávala ještě méně dostupnou s tím, jak se rodilo příliš mnoho synů, kteří neměli co dědit. Odjet na výpravy patřilo k nemnoha řešením, jak se obohatit a nemuset se o rodinné dědictví rvát s bratry. Jenže výbojné choutky má mnoho společností a v Evropě se v té době našlo nemálo barbarů chtivých zlata. Pouze Vikingové z území dnešního Norska, Dánska a Švédska však dokázali okrádat velké, bohaté a civilizované státy, jaké vybudovali Britové a Frankové, i s jejich dobře vybavenými armádami. 

Úspěch zbraní samozřejmě vyvěral z kvality vikinských člunů, které pronikaly skrz ústí řek hluboko do vnitrozemí. Šel na vrub umění Vikingů navigovat na zrádných mořích a předpovídat počasí. Avšak tím hlavním, co umožnilo slavná vítězství, se stala schopnost bojovat – aktivita, jíž se Seveřanům bohatě dostávalo i v „mírových“ dobách. Vikinskou společností totiž prostupovalo násilí, oslava odvahy a také pohrdání snahou zachovat si život

Muž rovná se bojovník

Kdo byl bojovník a kdo ne? V praxi to nebylo možné rozlišit – být mužem znamenalo bojovat. Ten, kdo neuměl mávat sekerou, nebyl muž. Spolehlivě lze doložit, že staroseverští muži u sebe stále nosili několik zbraní, z nichž některé mohly sloužit i jako nástroje: nůž, sekeru, kopí, případně meč. Zbraně byly vyhrazeny pouze silnějšímu pohlaví; ženy se jich až na výjimky (například v sebeobraně) nesměly dotknout, a to pod pohrůžkou vyhnanství. Používání zbraní představovalo jistý rituální akt spojený se starými bohy, což je patrné z faktu, že jejich bušením nebo pozvednutím se stvrzovaly i výroky soudů. Proto nepřekvapí, že bezdůvodné tasení zbraně se severští soudci snažili přísně trestat.

Často prosazovaná představa, že Seveřané byli krvelační barbaři, pramení z velké části z písemností, jež nám zanechali křesťanští kronikáři. Při nájezdech Vikingů sice docházelo ke krveprolití, musíme si však uvědomit, že Seveřané přemýšleli především prakticky a nezabíjeli víc, než bylo nutné. Ostatně za mrtvolu nedostanete nic, zato živého otroka bylo možné velmi dobře zpeněžit. 

Krevní msty a vrazi 

Pokud můžeme věřit islandským rodovým ságám, téměř všechny bojové aktivity mezi Seveřany samotnými představovaly rodové msty a vyřizování účtů. Archetypálním bojovníkem těchto příběhů je často statkář, který se oblékl do svého nejlepšího oblečení, vydal se ke statku svého protivníka a po krátké výměně názorů jej zabil kopím, přičemž se k činu okamžitě doznal, jak kázal zákon. Přiznat se bylo důležité – v tu chvíli se totiž nejednalo o vraždu („mord“), ale o zabití („víg“). Na vrahy, kteří zaútočili v noci a ke svému skutku se nedoznali, pohlížela většinová společnost s odporem a mohli být beztrestně zabiti.

V praxi to znamenalo, že po přiznání se k vraždě zůstávaly zabijákovi určité právní jistoty a při zasedání soudu se mohlo začít „rozumně“ vyjednávat. Ačkoliv je to pro nás šokující, v mnoha archaických společenstvích fungovala spravedlnost jinak, než ji chápeme dnes. Zatímco my se nyní snažíme potrestat zločince za spáchaný čin, na pozůstalé se ohledy příliš neberou. V minulosti se ovšem postižení pokoušeli získat kompenzaci v dobytku či ve zlatě, což mohlo rodinu, jež zůstala bez živitele a ochránce, alespoň na čas zbavit existenčních starostí. Vraždy a následné platby se například na Islandu staly natolik rutinní záležitostí, že se v jisté sáze dokonce zachovalo přísloví: „Jeden by měl zabíjet jen tolik, na kolik lidí má peněz.“

Rozhořčená rodina mohla samozřejmě žádat i vrahovu smrt či exil, soudci však často dávali přednost smírným řešením v podobě pokut. Jinak se mohl konflikt vymknout kontrole a celé rody se zapletly do dlouhé a krvavé vendety, jež často končila kompletním vyhlazením jedné strany. 

Rovní s rovnými

Severská společnost byla nesmírně rovnostářská. Měla samozřejmě svůj „běžný lid“ (svobodné „karly“) a také šlechtu („jarly“), ovšem hlavní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami spočíval v hromadění majetku, půdy a otroků. Neexistovaly přitom žádné právní bariéry, které by schopnému a ctižádostivému „karlovi“ zabránily, aby se vyšplhal až do privilegované vrstvy majetných a mocných, pokud se mu podařilo získat dostatečnou podporu. 

Dokonce ani králové, kteří na konci 10. století začali silou sjednocovat do té doby nezávislá území jarlů, se netěšili žádné posvátné úctě. Třímali v rukou moc a zasluhovali si při jednání respekt, každý svobodný muž s nimi však mohl mluvit jako rovný s rovným, bez veřejného ponižování. Sebeúcta, která se před nikým nesklání, byla pevně zakořeněnou součástí severské duše a stala se příslovečnou. Dochovala se nám v mnoha příbězích, z nichž ten nejvtipnější zaznamenal kronikář Dudo z opatství Svatý Quentin: Popsal v něm setkání franckého krále Karla III. s vikinským jarlem Rollem v roce 911. 

Líbat, prosím

Rollo a jeho muži už nějakou dobu pustošili Francii, a když zrovna neobléhali Paříž oni, dělali to jiní vikinští dobyvatelé. Neustále se opakující kolotoč rabování a požadavků výpalného se Karel III. pokusil vyřešit tím, že Rollovi nabídl rozsáhlá území výměnou za ochranu před ostatními nájezdníky. Šlo o oboustranně výhodnou dohodu a Viking souhlasil. Na znamení, že přijímá královu svrchovanost, byl poté vyzván, aby mu políbil nohu. Frank, byť urozený, viděl v panovníkovi posvátnou osobu pomazanou Boží vůlí – a políbit pozemskému vládci nohu znamenalo sklonit se před Bohem samotným. Ale Viking? 

Následovala tedy trapná situace, kdy se nezdálo, že by se chtěl kdokoliv kamkoliv sehnout. Rollo však nakonec vše vyřešil tak, že vyslal ke králi jednoho z členů své družiny. Ten k panovníkovi rázně přistoupil, místo očekávaného pokleknutí jej ovšem chytil za kotník a trhnutím ho zvedl, načež se Karel i s trůnem skácel naznak. Nyní mohl důstojně stojící Viking vykonat příkaz, aniž by se zesměšnil sám před sebou. Je téměř jisté, že se jednalo i o vítanou demonstraci skutečných vztahů krále a jeho nového „vazala“. 

Země Seveřanů

Francouzští králové ovšem nejspíš území věnovaného Seveřanům nelitovali. Vikingové se totiž ukázali být nejen agresivními barbary, ale také překvapivě dobrými obchodníky a správci. Teritoria, jež francký panovník Rollovi formálně daroval (protože v té době byla stejně pod vikinskou kontrolou), záhy proslula jako Normandie, země Seveřanů. 

Noví vládci, kteří se v rámci svého „zcivilizování“ nechali pokřtít, povolali z oblastí dnešního středního Německa kněží a mnišské řády a začali budovat kláštery. Mnoho zdrojů směřovalo i na výstavbu rozlehlých hradů, jež měly zajistit, že si to francouzští králové s darovaným lénem nerozmyslí. Rozsáhlá stavební činnost si žádala vyškolení vynikajících architektů, kteří se nechali inspirovat mnoha místy, jež předtím Vikingové vyplenili nebo kde sloužili jako žoldnéři. Arabské a byzantské vlivy se tak propojily s příslovečnou severskou strohostí a jakoby zničehonic došlo k architektonické revoluci. Na západě se zrodil první ucelený stavební styl od pádu římského impéria – románská architektura, která následně proměnila tvář celé Evropy

Od francouzských kolegů si také Normané rychle osvojili umění vybírat daně, tedy poznání, že je lepší lidi jednou ročně obrat o malé množství peněz či zboží než jim občas vypálit domy a nechat je na holičkách. Do nově založeného vévodství si brzy našli cestu židovští kupci a Normané připravili podmínky pro slibný rozvoj řemesel místních Franků. Během několika generací se tak z Normandie stalo jedno z nejmocnějších vévodství v celé Evropě. 

Rodí se Kyjevská Rus

Ani zde však zakladatelské úspěchy nekončí. Zatímco dánští nájezdníci se pohodlně usídlili ve Francii a později založili fungující státy na severu a na západě Británie, nájezdníci z oblasti dnešního Švédska zamířili na východ – do zemí Slovanů.

Varjagové přinesli na Rus základy státního zřízení, zatímco do té doby tam sídlily pouze roztroušené slovanské kmeny. Takové tvrzení samozřejmě ruští nacionalističtí dějepisci v 19. století odmítli přijmout a ještě tvrději se této tezi bránili sovětští marxističtí historici ve 20. století. Podle posledních výzkumů se zdá, že pojmenování „Rus“ pochází od slova „rhos“, tedy někdejšího finského označení pro švédské veslaře. Slované jej převzali a říkali tak všem Germánům, kteří dorazili ze Švédska. 

Realita vzniku Kyjevské Rusi byla samozřejmě méně romantická než se píše v pověstech. Už v první polovině 9. století založili Švédové mezi slovanskými kmeny několik obchodních stanic, jež jim umožňovaly přepravovat zboží ze Skandinávie do bohaté Konstantinopole na jihu. Převážený náklad představovala hlavně kořist z dobyvačných nájezdů. Nejspíš ovšem nepocházela od slovanských kmenů, protože Slované byli jednoduše příliš chudí, než aby jim bylo co ukrást. Daleko výhodnější bylo usadit se v jejich blízkosti a vynutit si od nich placení nějaké daně v naturáliích – a přitom nerušeně provozovat svůj obchod s Byzancí.

Během několika generací se však severské a slovanské vlivy prolnuly a objevila se první slovanská šlechta „západního“ vzoru – slavná dynastie Rurikovců, která pak stála u zrodu moci velké Rusi. 

Reklama