Vstávat, přilétá Kája Budík: Nálety severokorejských nočních bombardérů

Koncem léta 1950 Američané takřka smetli z oblohy letectvo KLDR, jež se pak dostalo do hluboké defenzivy. Jeho vrtulové stíhačky a bitevníky ve dne prakticky nemohly operovat a do akce startovaly už jen lehké noční bombardéry. Jednalo se o taktiku, kterou Severokorejci okopírovali od sovětských vzdušných sil z druhé světové války. Osádky pomalých, původně cvičných dvouplošníků každou noc propátrávaly nepřátelský týl a lehkými pumami napadaly každičký zajímavý cíl. Jednotliví piloti často vykonávali i několik misí za noc a útočili na objekty nedaleko jejich základen.

Letiště v jednom ohni 

První severokorejský noční bombardovací pluk začal vznikat v srpnu 1950 na čínské základně Antung (dnes Tan-tung). Skládal se ze dvou letek vybavených dvouplošníky Polikarpov Po-2 a většinu personálu tvořili mladíci, kteří teprve nedávno dokončili výcvik. Bojové operace zahájil pluk v polovině října. Jednotlivé polikarpovy startovaly v časových odstupech, nad cíl doklouzaly s vypnutým motorem a po svržení lehkých bomb nebo ručních granátů okamžitě otočily k návratu. 

Krátce po půlnoci 28. listopadu jeden Po-2 svrhl pumy na americké letiště K-24 Pchjongjang-West, kde shořely tři stíhačky F-51 Mustang a dalších osm utrpělo poškození. První prosincovou noc jiný bombardér napadl letiště K-14 Suwon, kde těžce poškodil čtyřmotorový C-54 Skytrain, a hned následující noc padaly pumy i na Pchjongjang (na tamním letišti došlo ke škodám na dvou taktických průzkumných AT-6). Noční pluk s Po-2 velmi aktivně operoval zhruba do února 1951, pak ale patrně přerušil činnost. V létě se však vrátil opět na frontu a v noci na 17. června napadl letiště Suwon. Jeden svědek ze země o tom napsal: „První puma vybuchla na konci vzletové dráhy, kde na sudech stály jako klamné cíle staré odepsané F-86. Ty přitáhly pozornost a bombardér pak letěl podél dráhy a svrhával pumy. Třetí z nich dopadla nedaleko mého stanu. Vyskákali jsme ven a utíkali k zákopu. Potom se celá základna začala otřásat palbou protiletadlových děl.“ 

První Po-2 se Američanům podařilo sestřelit 24. června. Tu noc se z náletu na KLDR vracel bombardovací B-26 kapitána Heymana, když dostal rádiem informaci, že se poblíž pohybuje pomalý dvouplošník. Brzy ho také spatřil a pustil se za ním, měl ale problém udržet ho v zaměřovači. Musel vysunout podvozek a otevřít pumovnici, aby zpomalil, stejně ho však předlétl. Nepřítel se bránil palbou, načež kolem sebe kroužili skoro čtvrt hodiny. Teprve pak se Američanovi podařil zásah a po chvíli uviděl, jak polikarpov na zemi vybuchl.

Horké léto 

Zvlášť odvážný útok podnikly Po-2 na základnu K-2 v noci na 24. srpna: „V noci se objevil nečekaný host, bombardér Charlie. Sirény začaly vřískat a ozývaly se výstřely protiletadlových zbraní. Brzy jsme slyšeli i řev stíhačky F-82 Twin Mustang, která ho nad námi marně hledala. Protiletadlovci přestali střílet, hlavního cíle už nepřítel ale dosáhl. Probudil nás.“ Američany tyto nálety velmi dráždily a snažili se jim zabránit pomocí útoků na severokorejská letiště. Příliš se ale nedařilo, neboť Po-2 každé ráno odlétaly hluboko do týlu, nebo je pozemní personál ukrýval do železničních tunelů. 

V září se cílem několikrát stala základna K-14 a 22. září byl vlastní protiletadlovou palbou poškozen B-26 vracející se z náletu na KLDR. Příští noc na stejné základně úder Po-2 poškodil několik zde parkujících strojů. Američané kontrovali nasazením nočních stíhaček a 23. září skóroval pilot námořního Grumman F-7F Tigercat major Van Gundy; na cíl v podobě polikarpovu ho navedl jeho radarový operátor a poté jej zničil jedinou krátkou dávkou čtyř 20mm kanonů. 

Na podzim 1951 zahájil bojové operace další severokorejský noční pluk, jehož létající personál tvořily výhradně ženy. Po-2 k náletům užívaly nejen 50kg pumy, ale i kořistní japonské o hmotnosti 15 kg, nebo upravené dělostřelecké granáty. Velmi se také osvědčily kazety (nesené v kabině pozorovatele), do nichž se vkládaly ruční granáty F-1, nesené po dvaceti. Pojistky měly spojené lankem, a když je pozorovatel vyhodil, odjistily se všechny naráz. Když byly svrženy z výšky kolem 50 m, vybuchly ještě nad zemí a zasypaly cíl střepinami.

Příliš rychlí na Po-2 

Na Nový rok 1952 zaútočily polikarpovy na přístav v Inčchonu, kde zapálily sklad paliva, požár prý byl vidět na vzdálenost 40 km. Americké velení to už nehodlalo dál snášet a zanedlouho na bojiště dorazily první radiolokátorem vybavené noční stíhací F-94 Starfire. Rychlé proudové stíhačky měly problém „budíků Kája“ vyřešit, premiéra však dopadla katastrofálně. V noci 27. února se o sestřel Po-2 pokusil poručík Jack Briendley z 68. perutě. Musel stáhnout plyn a vysunout podvozek, přesto byl příliš rychlý a do protivníka nakonec narazil; ani jemu, ani radarovému operátorovi se nepodařilo katapultovat. V noci na 5. března smrtelně havaroval jeho spolubojovník poručík Edward Blair, když při stíhání dvouplošníku snížil rychlost natolik, že přepadl do vývrtky a zřítil se na zem. 

Severokorejci začali v létě 1952 k nočním akcím používat i jednoplošné cvičné Jak-18, ale základ výzbroje stále tvořily osvědčené Po-2. Nepoužívali je jen k bombardování, ale i k propagandistickým účelům, když jejich osádky nad Jižní Koreou rozhazovaly letáky vyzývající k povstání nebo dezercím na sever. Ztráty dvouplošníků byly poměrně nízké a měly je na svědomí spíše havárie nezkušených letců při náročném nočním provozu než nepřátelští stíhači. To se změnilo teprve během roku 1953, kdy americké velení na bojiště odeslalo několik letek s F-4U Corsair vybavených radarem. Nebyly tak rychlé jako F-94 a dokázaly se udržet ve vzduchu i při nižších rychlostech. 

Nepříjemná komplikace

V noci na 30. června vzlétl v jednom z nich poručík Guy Bordelon a brzy dostihl Jak-18, který poslal k zemi. Pak mu ze země přišlo hlášení o dalším cíli, ze kterého se vyklubal opět jakovlev. Zachytil ho do zaměřovače a jedinou dávkou sestřelil. První červencovou noc ohlásil ještě dvě vítězství a pátého soupeře smetl z oblohy v noci na 17. července. Jednalo se o vůbec poslední vítězství nad nočním bombardérem v celé válce. 

TIP: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (1)

Nasazení severokorejských Po-2 lze hodnotit jako velmi úspěšné. Jejich provoz nebyl nijak náročný. Kvůli malé nosnosti pum nedokázaly způsobit žádné těžké ztráty, jednalo se ale o velmi nepříjemné útoky, které nutily nepřítele uprostřed noci vyhlašovat letecký poplach, a vyháněly vojáky z postelí. Ti kvůli nim museli velmi pečlivě udržovat zatemnění a říkalo se, že útok nočního bombardéru dokáže přivolat i ohýnek na uvaření čaje nebo pouhá zapálená cigareta. Americké letectvo muselo vyvinout obrovské úsilí, aby jejich náletům čelilo, zamezit jim ale stejně nedokázalo.