Z Karibiku do Versailles: Životní cesta krásné milenky Ludvíka XIV.

Narodila se ve věznici, vyrostla v chudobě, mladičká se provdala za neurozeného satirika a po jeho smrti se živila jako pěstounka cizích dětí. A pak se stal zázrak – do Madame de Maintenon, původním jménem Françoise d'Aubigné, se zamiloval „král Slunce“

29.06.2021 - František Stellner



Françoise prožila neradostné dětství. Jejího otce uvěznili za vraždu první ženy. Ve vězení svedl dceru správce, s níž se pak oženil a měl několik dětí. Françoise přišla na svět 27. listopadu 1635 ve věznici ve městě Niort. Na matku vzpomínala jako na chladnou osobu, která ji nikdy nepolíbila a dokonce ji posílala žebrat. Později svěřili Françoise sestře jejího legendárního dědečka, jednoho z nejhorlivějších francouzských hugenotů Théodora Agrippy d´Aubigné (1552–1630). Nakonec strávila několik let na karibském ostrově Marie-Galante, kde její rodiče po otcově propuštění marně hledali štěstí.  

Mladá vdova

V patnácti letech se „mladá indiánka“, jak Françoise přezdívali, přestěhovala s jednou šlechtičnou, jíž dělala společnici, do Paříže a přestoupila na katolictví. Byla chytrá a vtipná, jenže chudá. Aristokraté o nevěstu bez věna nestáli a bez peněz nemohla vstoupit ani do kláštera. Nakonec si jí všiml nadaný básník a satirik Paul Scarron (1610–1660), který jí nabídl manželství. Šestnáctiletá Françoise souhlasila. Nevadilo jí, že byl téměř ochrnutý, ani že jí nemohl poskytnout fyzickou lásku. Jako paní Scarronová si s ním užívala intelektuální atmosféry, pohody a radosti. Manžel ji učil latinsky, španělsky a italsky, psát verše a seznámil ji s nejvtipnějšími a nejproslulejšími Francouzi.

Paní Scarronová konečně mohla uplatnit svůj talent, vedla kultivované rozhovory, elegantně se vyjadřovala a proslula brilantními bonmoty. Navíc „měla nejkrásnější oči na světě, černé, zářivé, svěží, vášnivé a plné ducha“, jak se vyjádřila jedna z návštěvnic jejich salónu.

Po poklidných osmi letech manželství paní Scarronová ovdověla a vzhledem k tomu, že manžel po sobě zanechal pouze dluhy, opět upadla do chudoby. Z rodiny jí nikdo pomoci nemohl, otec byl již mrtev, jeden z bratrů spáchal sebevraždu, druhý byl opilec a sukničkář. Proto jí její známé vyprosily menší penzi u dvora. Aby o ni nepřišla, vedla příkladný život mladé vdovy, často navštěvovala mše, vyhýbala se milostným dobrodružstvím a snažila se zachovat si přízeň vznešených přátel. Vévoda de Saint-Simon napsal: „V těch domech nebyla paní Scarronová zdaleka přijímaná jako rovná. Byla tam děvečkou pro všechno, hned aby požádala o dříví, hned aby dohlédla, zda už se prostírá, jindy zda kočár toho nebo oné už se vrátil, a takových drobných povinností (…) měla na tisíce.“

Vychovatelka nemanželských dětí

V roce 1661 došlo ve Francii k zásadní změně. Král Ludvík XIV. (1638–1715) nejmenoval nového prvního ministra a sám se chopil otěží vlády. V osobním životě jeho srdce náleželo oficiální metrese, nikoliv manželce, dětinské, neschopné a bezduché královně Marii Terezii (1638–1683). Jejich děti byly bohužel v důsledku následků sňatkové politiky, která spojovala blízké příbuzné, málo odolné, omezeně inteligentní a nehezké. Například obtloustlý, lenivý dauphin Ludvík (vládl 1661–1711) „se odvažoval jen toho, co mu bylo dovoleno“

Naopak královy nemanželské děti, zplozené z vášnivé lásky, vynikaly krásou a inteligencí. Jejich matka, panovníkova milenka, pyšná, krásná, šarmantní a vtipná Françoise-Athénaïs de Rochechouart de Mortemart markýza de Montespan (1640–1707) si libovala ve výstřednostech, velkoleposti, okázalosti a přepychových, nápadných šatech. Ve svých komnatách měla mluvící papoušky, našminkovaná selata a kočkodany navlečené do kostýmů. Plně ztělesňovala barokní éru. Spolu se svým milencem představovala středobod dvora, který se přesunul do nové, velkolepé rezidence ve Versailles. Její život se skládal z dostaveníček s králem, hudby, tance, ohňostrojů, hraní karet, oblékání a neustálé reprezentace. A Francouzi byli nadšeni, že přepych a záře jejich dvora vyráží světu dech. 

Paní de Montespan sice udávala tón u dvorské společnosti, nicméně musela brát ohledy na fakt, že byla stále provdána za jiného muže. Její děti, narozené ze vztahu s králem, proto musely zpočátku žít na tajném místě a byly svěřeny do péče spolehlivé, bezdětné paní Scarronové. Ta si je zamilovala, svědomitě se o ně starala, obětavě je ošetřovala a ochraňovala. Po čase se přestěhovala i s dětmi ke dvoru, kde se v roce 1671 poprvé setkala s králem. Tehdy ho ale nijak nezaujala, neboť chodila v nudných černých šatech, působila přísně a mluvila o věcech, kterým nerozuměl.

Nová metresa

Po několika letech se Ludvík nabažil žárlivých a hysterických scén i vyumělkovanosti paní de Montespan, naopak ho začala stále více přitahovat vychovatelka jeho nemanželských dětí. Jednou o ní pronesl, že „ví, jak milovat. Bylo by velkým potěšením být jí milován“. Za příkladnou péči ji odměnil značným obnosem, za nějž si v roce 1675 zakoupila panství Maintenon. A tak se z vdovy Scarronové stala markýza de Maintenon.

Již dávno nebyla onou tichou, skromnou vdovou, nýbrž sebevědomou dvořankou. V králově přítomnosti se chovala nenuceně, dokázala vtipkovat, ale především moudře komentovala řadu vážných problémů, navíc byla přesná a důkladná. Ke králově upřímnému překvapení se odmítla stát jeho milenkou. O to více o ni usiloval. Nakonec paní de Maintenon podlehla. Nová metresa ale zachovávala velkou diskrétnost, takže si mnozí u dvora mysleli, že u ní monarcha hledá pouze duchaplnou konverzaci. Ale pozorným dvořanům nic neuniklo, a proto její příjmení posměšně zkomolili na „Madame de Maintenant“, tedy „paní na teď“.

Po určitou dobu si král ponechal obě milenky a sváděl i další krasavice. Paní de Maintenon byla jmenována dvorní dámou následníkovy manželky, naopak hysterická paní de Montespan se definitivně znemožnila tím, že se zapletla do travičské aféry. V roce 1680 bylo totiž odhaleno řádění spolku čarodějnic. Příslušníci nejvyšších kruhů se účastnili černých mší, nechali si vyrábět různé lektvary a mnozí v honbě za dědictvím podávali svým blízkým jedy. Paní de Montespan si údajně nechala namíchat elixír lásky. Dvaačtyřicetiletý Ludvík sice její účast ututlal, ale jeho city k ní definitivně ochladly. Od toho okamžiku chtěl být jen s o tři roky starší, ctnostnou paní de Maintenon, stále velmi přitažlivou intelektuálkou a oddanou křesťankou s tmavými vlasy a pěknou postavou.

Králova femme fatale 

Paní de Maintenon usilovala o spásu královy duše. Zůstala sice jeho milenkou, ale zároveň ho znovu přiměla plnit manželské povinnosti a více se věnovat Marii Terezii, aby dal příklad ctnosti celé zemi. A král ji poslechl. V roce 1683 královna náhle zemřela, což jeden z dvořanů komentoval slovy: „Všichni byli překvapeni, protože měla jen malý otok na ruce. Lékaři ji za tři dny přivedli do hrobu.“ Narážel na to, že tehdejší hlavní „léčící“ metody byly klystýr a pouštění žilou.

Panovník nejmocnějšího státu v Evropě, potomek králů a císařů tedy ovdověl. Miloval paní de Maintenon, která mu ale nejspíše pohrozila, že pokud se znovu ožení, odejde od dvora. Již nechtěla žít v hříchu. A Ludvík se ocitl v ožehavé situaci. S členkou nižší šlechty, vdovou po měšťanovi se veřejně oženit nemohl, protože takový krok by zničil jeho renomé i vážnost po celém světě. Zároveň však nechtěl přijít o svou vyvolenou. Morální dilema nakonec vyřešil šokujícím způsobem. Pravděpodobně v létě 1684 se Françoise markýza de Maintenon stala jeho tajnou morganatickou manželkou. Do dnešních dnů je svatební obřad zahalen tajemstvím, neboť se o něm nedochovaly žádné prameny.

TIP: Frivolnosti na dvoře Krále Slunce: Jak se bavil Ludvík XIV.?

Dvořané však z mnoha nových okolností vytušili, že se vztah krále a markýzy změnil. Například zůstávala sedět, když do místnosti vstoupil člen královské rodiny. Následník trůnu ji každý den formálně navštěvoval. A na společném portrétu s králem a jeho potomky byl její šat lemován hermelínem. Paní de Maintenon asi tajně doufala, že ji manžel jednou oficiálně uzná královnou, leč čekala marně.

Po manželově smrti v roce 1715 odešla paní de Maintenon do ústraní, kde 15. dubna 1719 v osmdesáti třech letech skonala. Její sokyně, markýza de Montespan, měla jistě pravdu, když jí jednou řekla: „To král, Vy i já, jsme orli mezi vrabci, duše z kamene.“ 


Další články v sekci